Proč by bylo lepší, kdyby se summit pro demokracii vůbec nekonal

9. 12. 2021

Bidenova vláda uvedla, že po skončení summitu prezident Biden pozve světové lídry, aby se znovu sešli a předvedli pokrok dosažený v plnění svých závazků. Příznivci summitu tvrdí, že to bude využito k tomu, aby se vedoucí představitelé, jako je Módí, zodpovídali z nedemokratických praktik. Slovo "předvést" je však mrtvým vodítkem. Vzhledem k tomu, že Amerika vnímá Indii jako rozhodujícího partnera v boji proti Číně, je mnohem pravděpodobnější, že Módí bude prostě vytrubovat slávu indické demokracie a zástupci USA se omezí na zbožné bláboly a obecné řeči, které budou ostatní vlády jednoduše ignorovat.

Příznivci summitu uvádějí paralelu s úlohou ustanovení o lidských právech v Helsinských dohodách z roku 1975 při podkopávání sovětské vlády. Vliv Helsinských dohod však tvořil jen malou část celého komplexu faktorů, které vedly k pádu Sovětského svazu a z nichž žádný se nevztahuje na americké partnery, jako je Indie. Mezi tyto faktory patřila role místních nacionalismů, zřejmý hospodářský neúspěch komunismu ve srovnání se Západem a silný geopolitický a ideologický tlak Západu. Opravdu si někdo myslí, že se Washington chystá vyvinout takový tlak na Indii? Nebo že by dokonce liberální indičtí nacionalisté takový tlak ze strany Ameriky uvítali?

Je třeba si uvědomit, že globální prvenství USA, které má tento summit ideologicky posílit, závisí na autoritářských klientských státech. Amerika se přesně tak pravděpodobně pokusí pomoci odstranit egyptského prezidenta Sísího nebo saúdskoarabského prince Mohammeda bin Salmána, jako se Rusko pokusí pomoci odstranit běloruského prezidenta Lukašenka nebo syrského prezidenta Asada, a to ze stejných hegemonistických důvodů.

Problémy, které jsou součástí summitu, jsou však hlubší a týkají se celého jeho intelektuálního rámce. Ten ztělesňuje soubor zásadních a velmi nebezpečných chyb týkajících se politické kultury, správy věcí veřejných, lidských práv, rozvoje státu a mezinárodního systému.

Cílem summitu je tedy vytyčit jasnou hranici mezi "diktaturami" a demokraciemi podle vzoru rozdělení ze studené války mezi "svobodným světem" a sovětským blokem, přičemž přirozeným vůdcem demokracií jsou Spojené státy. I v době studené války to platilo pouze v Evropě, a dokonce i v Evropě to bylo kvalifikováno americkou podporou diktatur v Portugalsku, Turecku a Řecku.

Jinde ve světě Spojené státy podporovaly dlouhý seznam často krutých autoritářských režimů. Ve skutečnosti lze tvrdit, že americká víra v boj demokratického dobra proti totalitnímu zlu za studené války zdaleka neposilovala americký závazek vůči demokracii a lidským právům ve světě, ale ve skutečnosti posilovala ochotu USA podporovat antikomunistické tyranie.

Dnes se celý rozdíl mezi autoritářskými a demokratickými systémy stírá v důsledku výše zmíněného vzestupu neliberálních demokracií. Snaha vést jasnou dělící čáru mezi demokratickými systémy, které jsou odpovědné vůči svým národům a respektují lidská práva, a autoritářskými systémy, které je nerespektují, má svůj základ ve zjevné pravdě, že v průběhu moderních dějin se autoritářské státy dopouštěly strašlivého porušování lidských práv.

Ve velké části světa není zneužívání chudých a zranitelných lidí státními složkami výsledkem vůle vlády, ale neschopnosti státu omezit nebo reformovat dravé, násilné a zkorumpované chování řadových policistů, vojáků a úředníků. Toto chování zase není podmíněné, ale vyplývá z velmi starých a hluboce zakořeněných faktorů v kulturách a společnostech dotčených zemí, stejně jako ze současné chudoby a nedostatečného rozvoje.

To by pro Američany nemělo být těžké pochopit. Žádný seriózní člověk si nemyslí, že rasově motivované akce jednotlivých amerických policistů probíhají na příkaz Bílého domu nebo že otřesná míra znásilnění v amerických věznicích je politikou americké vlády. Jedná se o hluboce zakořeněné patologické jevy, které byly americkou demokracií reformovány, ale ne zcela.

Z těchto hledisek leží několik "demokratických" zemí na seznamu pozvaných na summit někde mezi krutým vtipem a velkolepým darem čínské, íránské a ruské propagandě. Stačí, aby se tyto vlády zeptaly svých obyvatel, kde by nejraději žili: A co by si přály, kdyby chtěly žít v Číně nebo na Filipínách? Írán nebo Irák? Rusko nebo Nigérie? Pouze vítězství Tálibánu v Afghánistánu nás ušetřilo pohledu na to, že své místo na summitu zaujal také bývalý groteskně zkorumpovaný afghánský stát.

V období extrémní chudoby, korupce, násilí, falešné demokracie a oligarchické nadvlády, které následovalo po rozpadu Sovětského svazu, mělo mnoho Rusů pocit, že jejich země ve skutečnosti směřuje k Nigérii a že Spojené státy by chválou ruské "demokracie" poskytly ideologické krytí rozpadu Ruska. Propagandistický nárok Putinovy vlády na legitimitu a podporu veřejnosti se v zásadě opírá o obvinění (přinejmenším zčásti oprávněné), že Rusko před tímto osudem zachránil a obnovil základní úroveň státních služeb, životní úrovně a veřejného pořádku.

Ještě závažnější problém summitu spočívá v oblasti mezinárodního řádu a legitimity. Mezinárodní politika USA založená na předpokladu, že legitimní jsou pouze některé státy, znemožňuje rozvoj jakéhokoli konsensuálního vývoje mezinárodního práva. Tím, že se implicitně věnuje ničení soupeřících státních systémů, ohrožuje životní zájmy těchto států a zajišťuje, že se budou snažit v odvetu poškodit životní zájmy USA, včetně domácí integrity americké demokracie.

Tím, že tento přístup váže legitimitu na úroveň "demokracie", vnáší do vedení mezinárodních záležitostí také prvek nejistoty, který by se mohl odrazit proti samotným Spojeným státům. Nejvíce nešťastné je tedy to, že velký počet příznivců republikánské a demokratické strany nyní považuje vládu svých odpůrců za v jistém smyslu nelegitimní a nedemokratickou. 

Tento demokratický postoj k republikánům sdílí i mnozí evropští liberálové a (v soukromí) liberální vlády. Mohl by však nějaký americký veřejný činitel (nebo třeba soukromý občan) přijmout zásadu, že mezinárodní respektování zákonných práv a životních zájmů Spojených států závisí na tom, zda je u moci republikánská nebo demokratická vláda?

Žádný stabilní nebo "na pravidlech založený" mezinárodní řád a žádná racionální globální politika Spojených států nemůže být založena na takto proměnlivém písku. Bylo by mnohem lepší, kdyby se tento summit nikdy nekonal. Jakmile se uskuteční, bude nejlepší, když se na něj co nejrychleji zapomene.

 

Celý článek v anglickém originále ZDE