Herec s tichou autoritou

28. 1. 2022 / Pavlína Antošová

čas čtení 5 minut

František Smolík (23. 1. 1891 – 26. 1. 1972)

Před padesáti lety se uzavřel život jednoho z našich nejpozoruhodnějších divadelních a filmových umělců. František Smolík – jeden z těch, kteří k divadlu utekli a herectví nikdy nevystudovali – se rychle vypracoval ne jednu z opor Divadla na Vinohradech, a později také Národního divadla.

Nabídl zajímavou protiváhu k razantnímu vystupování svého kolegy Zdeňka Štěpánka. Přitom Smolíkovo herectví – spíš než aby bylo opravdu nesmělé – dojmem nesmělosti působilo. Tím spíš mohly některé z jeho postav překvapit svými proměnami, k nimž ale nezřídka jasně směřovaly.

Jeho herecký typ způsobil, že jej na jevišti většinou míjely velké shakespearovské role. I tady se však najdou výjimky, z nichž asi tu nejzajímavější tvoří Brutus v tragédii Julius Caesar (inscenace z roku 1927); za zvláštní pozornost stojí i v souvislosti s jeho nejslavnější filmovou postavou, o níž samozřejmě bude ještě řeč a která v jednu chvíli na tohoto Římana velmi zajímavě odkazuje. Zato jej režiséři obsadili do výrazných molièrovských rolí, ačkoli se nejednalo ani o Harpagona, ani o Tartuffa. V inscenaci hry Tartuffe (1944) však na sebe strhl pozornost jako důvěřivý a klamaný Orgon. A během roku 1960, jenž se možná stal jeho tvůrčím vrcholem, se konala premiéra tragikomedie Zdravý nemocný, kde ztvárnil titulní postavu. Neminuly jej ani role předčasně zestárlých mužů, kteří vlastním přičiněním klesli na úplné dno. Tento rozměr se týkal například divadelních adaptací Dostojevského, ať už se projevil v postavě Fedora Karamazova (1931), nebo Marmeladova ve Zločinu a trestu (1941). Z her českých autorů dosahoval repertoár jeho postav od ztělesněné moudrosti a laskavosti přes prospěchářskou mazanost až k tragice nevyhnutelného zániku. První z těchto poloh představují například navrátilec Kolinský v Tylově Paličově dceři (1939) a dědeček Dubský ve Stroupežnického Našich furiantech (1953), druhou poustevník Školastykus v Drdových Hrátkách s čertem (1945), a třetí sochař v Nezvalově dramatu Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou (1956).

Smolík také využil svůj nesporný výtvarný talent při tvorbě divadelních masek. Připravoval si je zásadně sám a jeho jevištní proměny i na fotografiích ohromují.

Film – podobně jako rozhlas – jej také objevil velmi brzy. Kromě životopisných rolí, k nimž patřil Karel Havlíček Borovský (1931), jej neminuly postavy mužů, kteří tragicky šlápli vedle (syn hlavní hrdinky ve filmu Barbora Hlavsová, 1942), ale i vyložených intrikánů (konšel a podváděný manžel v komedii Cech panen kutnohorských, 1938; papežský legát ve filmu Jan Hus, 1954). Už od svých mladých let herec také směřoval k rolím profesorů. Z těch raných určitě za připomenutí stojí chápavý češtinář Donát ve filmu Před maturitou (1932, scénář napsal Vladislav Vančura). Mimochodem – k tomuto svému výkonu byl Smolík skeptičtější než profesionální kritikové.

V září 1960 se konala premiéra snímku, se kterým si hercovo jméno spojujeme především – adaptace Drdovy povídky Vyšší princip. Roli profesora Málka lze vnímat jako bilanční. Přesluhující klasický filolog naplní své heslo „vyšší princip mravní" během děsivých čtyřiadvaceti hodin hned třikrát. Svého světa, ze kterého jej surově vytrhne poprava tří studentů, se nezříká: Bere si z něho to nejlepší. A zdánlivě mimochodem – ale bezesporu vědomě – dává v sázku vlastní život, aby zůstal sám sebou.

Smutným životním paradoxem zůstává skutečnost, že hned následujícího roku po premiéře slavného filmu se vedení Národního divadla začalo zabývat penzionováním Františka Smolíka, zřejmě z plošně uplatňovaných věkových důvodů. Když se o tom herec dověděl, zažádal si o důchod sám. Během posledních let se jen občas objevoval v rozhlase nebo v televizi, přičemž mu kolegové při každé příležitosti prokazovali obrovskou úctu.

V jeho lidském profilu stojí za zmínku nárazové výbuchy zlosti, jimiž své okolí občas překvapoval. V práci k nim ale docházelo skoro výhradně tehdy, když někoho bránil, nebo když viděl šlendrián. Oproti tomu jindy dokázal svou tichou autoritou zapůsobit na lidi tak, že se přestali hádat. (Proto také v televizi dvakrát pronesl novoroční přípitek). A v záznamech jeho hereckých výkonů si především tento odstín zaslouží soustředěnou pozornost.

______________________________

Zpracováno s přihlédnutím ke knize:

František Černý: Hraje František Smolík. 2. vydání. Praha, Víkend, 2003.





2
Vytisknout
3166

Diskuse

Obsah vydání | 1. 2. 2022