Proč se Německo a Francie rozcházejí s USA v názoru na to, jak jednat s Ruskem?

26. 1. 2022

čas čtení 7 minut
Na ukrajinskou krizi mají různé členské země NATO rozdílné názory
 
Může západní aliance proti Rusku kvůli jeho posilování vojsk na ukrajinských hranicích přežít jednotná? Tuto otázku stále častěji řeší politici a diplomaté v souvislosti s obavami, že hrozí rozkol Německa a v menší míře i Francie s USA a Velkou Británií, a to nejen v otázce, jak reagovat na případnouy budoucí ruskou agresi na Ukrajině, ale také v hodnocení bezprostřední hrozby, píše Patrick Wintour.

Tyto rozdíly odrážejí nejen odlišné krátkodobé hodnocení zpravodajských informací, ale i hlubokou trhlinu sahající desítky let zpět v otázce, co Německo a Francie na rozdíl od anglofonní sféry považují za nejlepší způsob, jak jednat s Ruskem.

Francie při pohledu na stejné zpravodajské informace poskytované CIA nevidí bezprostřední invazi ani shromažďování sil vybavených k invazi v příštích třech týdnech - toto hodnocení sdílejí i nejlepší ukrajinští obranní analytici.


(Francie není součástí zpravodajské aliance Five Eyes, která už s výjimkou novozélandského konzulátu v Kyjevě začala evakuaci diplomatického personálu z Ukrajiny. Ukrajinská zpráva publikovaná včera v listě Kyiv Independent vydává neustálé přísuny nových ruských jednotek za "hýbání škatulemi", které už jsou namístě. Západní analytici se domnívají, že byla nejspíše sepsána na objednávku prezidenta Zelenského, který se paranoidně domnívá, že ho Washington chce zpravodajskými informacemi o připravovaném ruském útoku donutit k ústupkům vůči Moskvě - pozn. KD.)

Německo prostě nechce poprvé od druhé světové války poskytnout zbraně, které by byly použity proti Rusku. Německý kancléř Olaf Scholz v úterním projevu v Berlíně toto rozhodnutí obhajoval s tím, že má kořeny "v celém vývoji posledních let a desetiletí".

Napětí odráží dvě různé interpretace toho, jak lze i v současnosti zabránit tomu, aby se Rusko stalo silou nepřátelskou vůči Západu, interpretace, které dominovaly politice po studené válce.

Rozdílná hodnocení Berlína, Washingtonu, Paříže a Londýna ohledně toho, jak z trosek postsovětského Ruska vybudovat něco stabilního, se vždy měnila a v různých okamžicích zastávaly jednotlivé metropole různé názory.

USA pod vedením Billa Clintona se zdráhaly jako nikdo jiný vpustit země Visegrádské čtyřky - Českou republiku, Polsko, Maďarsko a Slovensko - do NATO a své přesvědčení o rizicích dal na summitu organizace v lednu 1994 naprosto jasně najevo, když prohlásil, že Severoatlantická aliance si nemůže "dovolit vést novou červenou čáru mezi Východem a Západem, která by vytvořila sebenaplňující se proroctví budoucí konfrontace".

Tony Blair se nechal přesvědčit, že Británie může Putina nalákat do západního tábora, a byl nadšeným zastáncem vstupu Ruska do G8. Boris Johnson navštívil Moskvu jako britský ministr zahraničí v roce 2017 a navzdory otravě Skripalových v Salisbury se k obrovskému množství pochybných ruských peněz v Londýně chová vůči tomu mimořádně laxně. Johnsonovi konzervativci totiž dostávají od Ruska velké peníze.

Po  ruské okupaci Krymu v březnu 2014 teprve po vytrvalém americkém tlaku zrušil François Hollande  francouzský kontrakt v hodnotě 30 miliard Kč, který podepsal jeho předchůdce ve funkci francouzského prezidenta a který měl Rusku prodat vrtulníkové lodě třídy Mistral určené pro anektované černomořské přístavy na Krymu.

Emmanuel Macron pozval Putina do Versailles spolu s výstavou o Petru Velikém v květnu 2017. Tváří v tvář Trumpově izolacionismu Macron ve svém významném projevu v roce 2019 vyzval k obnovení "zamrzlých konfliktů" s Ruskem. V červnu loňského roku společně s Angelou Merkelovou nabídl Putinovi summit. V úterý v Berlíně francouzský prezident uvedl, že s ruským vůdcem hodlá tento týden ještě hovořit, ale pouze o deeskalaci.

Ústředním hráčem ve vztazích Evropy s Ruskem je však Německo, stejně jako tomu bylo od sjednocení.

Po ruské intervenci v Gruzii v létě 2008 tehdejší ministr zahraničí za německou sociální demokracii (SPD) Frank-Walter Steinmeier varoval Evropu před protiruskými sankcemi, které by jí podle něj zavřely dveře do prostoru, kam by později chtěla vstoupit.

Ačkoli reakce Merkelové na invazi na Ukrajinu v roce 2014 byla tvrdá, Steinmeier, který si byl jistý, že SPD rozumí Rusku lépe než CDU Merkelové, odjel do Moskvy a navrhl ekonomické partnerství s Ruskem. Ve stejné době tři bývalí němečtí kancléři - Helmut Schmidt, Gerhard Schröder a Helmut Kohl - varovali Merkelovou, aby Moskvu neizolovala. Do týdne po invazi byl v Moskvě generální ředitel společnosti Siemens. Když se diplomatická situace zhoršila, skupina bývalých vysokých německých úředníků a politiků zaslala emotivní dopis vyzývající k návratu k politice détente.

Tento německo-ruský vztah je utvářen dvěma faktory. Zaprvé, Ostpolitik, tzv. východní politika,  zahraničněpolitická strategie "změny prostřednictvím sbližování" vůči Sovětskému svazu a jeho satelitním státům, kterou v 70. letech 20. století prosazoval sociálnědemokratický kancléř Willy Brandt a která se snažila překonat tvrdý postoj, že se zaměřila na společné zájmy. Tuto politiku mnozí stále považují za cestu vpřed,

Za druhé, dohoda o vzájemné závislosti mezi oběma zeměmi, která pochází ze 70. let, kdy se Sovětský svaz a Německo dohodly na výměně zemního plynu ze SSSR za německé trubky a ocel. Vychází z přesvědčení, které vyjádřil Schmidt, že "ti, kdo spolu obchodují, na sebe  navzájem nestřílejí". Do roku 2018 se Německo podílelo na prodeji plynu Gazpromu z 37 % a byl dohodnut plynovod Nord Stream 2. Německý vývoz do Ruska se v letech 2000 až 2011 zvýšil pětkrát.

To zůstává dominantním myšlením uvnitř části SPD. Současný ministr hospodářství Robert Habeck, jehož resort je za sankce zodpovědný, je proti tomu, aby byl Rusku odříznut přístup do platebního systému Swift. Pro časopis Der Spiegel řekl: "Měli bychom přemýšlet o nových oblastech podnikání, které mohou pomoci vyvést obě strany z konfrontační situace."

V posledních týdnech však kompromisy charakteristické pro Ostpolitik, zpochybňuje mladší generace. Michael Roth, předseda zahraničního výboru SPD, tvrdí, že jeho strana musí uniknout Brandtovu stínu, a dodal: "Nemůžeme snít o tom, že svět bude lepší, než je". Ostatní ministři trvají na tom, že energetika, včetně budoucnosti plynovodu Nordstream 2, nemůže být eliminována ze seznamu možných sankcí, jako tomu bylo v roce 2014.


To vše ponechává Scholze v odlišné pozici vůči jeho americkým partnerům, nic z toho mu neusnadňuje spojenectví se zelenou ministryní zahraničí Annalenou Baerbockovou, která chce do německé zahraniční politiky vnést hodnoty. SPD, aby se vyhnula veřejnému rozkolu, se nyní chystá uspořádat formální stranickou debatu o svém přístupu k Rusku.

Jeden diplomat poukázal na relevanci výroku Alexandra Solženicyna, který právě v době rozpadu Sovětského svazu varoval před tím, jak nebezpečné se může ukázat řízení rozpadu impéria. "Hodiny komunismu přestaly odbíjet. Ale jeho betonová budova se ještě nezřítila," napsal. Z tohoto důvodu nebylo úkolem, který nás čekal, ještě "osvobodit se", ale spíše "pokusit se zachránit se před tím, aby nás rozdrtily jeho trosky".


Kompletní článek v angličtině ZDE 

1
Vytisknout
4292

Diskuse

Obsah vydání | 1. 2. 2022