Rusko nechce "zastavit rozšiřování NATO". Chce se vrátit k hranicím z roku 1917

26. 1. 2022

čas čtení 5 minut
  • Ruské síly jsou zatím stále na hranicích Ukrajiny. Ale ještě než začne jakákoliv nová pozemní invaze, Rusko už vyhrává propagandistickou válku, napsal Keir Giles.

Západní média a alarmující počet západních politiků zdá se spolkli návnadu v podobě myšlenky, že to, co Rusko chce, se omezuje na zastavení rozšiřování NATO - zejména o Ukrajinu. Ale skutečné požadavky Ruska, jak byly předloženy v "návrhu smluv" s NATO a USA, zacházejí mnohem dále.

Rusko nepožaduje ukončení rozšiřování NATO na západ, ale jeho zatlačení zpět a obnovení ruských nároků na právo první noci na svých bývalých územích.

Návrhy smluv požadují demilitarizaci východní Evropy a ukončení ochranných opatření jako rozmístění britských jednotek v Estonsku a Polsku. Dokonce i části smluv věnované kontrole zbrojení jsou provedeny v pojmech, které zvýhodňují jedině Rusko. Například zákaz pozemních raket "rozmístěných mimo národní území" znamená, že jediné rakety ohrožující evropská hlavní města smějí být ruské rozmístěné v Rusku. Podobně požadavek denuklearizace Evropy by znamenal, že jedině Rusko zde bude mít taktické jaderné zbraně.

To co Rusko chce je volná ruka. Lídr ruské delegace v Parlamentním shromáždění Rady Evropy Pjotr Tolstoj otevřeně prohlásil, že Rusko aspiruje na návrat k hranicím z roku 1917.

(Řada zemí, které vyhrály v opravdu velkých, krvavých válkách, si kladla umírněnější požadavky nežli dnešní Moskva, která ještě nevyhrála nic - pozn. KD.)

To je přímá výzva adresovaná suverenitě zemí jako Polsko a Finsko, které tehdy byly součástí ruského impéria. Jejich současný status coby nejen suverénních a nezávislých zemí, ale plnoprávných členů západních institucí jako EU a NATO, je pro Rusko nepřijatelný. To je považuje za součást svého panství a dědictví.

V posledních amerických prohlášeních jsou slíbeny přímé odpovědi Rusku - ale jen a pouze tehdy, pokud provede pozemní invazi na Ukrajinu. Od počátku krize a navzdory ruskému vojenskému vyhrožování bylo jasné, že jde o jeden z nejméně pravděpodobných scénářů.

Rusko má mnoho jiných možností, jak zdůraznit své požadavky a potrestat Ukrajinu, které jsou mnohem méně chaotické, drahé a především nepředvídatelné, než poslat tanky přes hranici.

(Jiní západní analytici právem poukazují na to, že Kreml naopak v posledních osmi letech úplně vyčerpal možnosti vlivové kampaně na Ukrajině a neuspěl, takže kromě násilné změny režimu už nemá žádný jiný způsob, jak zastavit směřování této země na Západ - KD.)

A co víc, USA přistoupily na ruský pohled, podle nějž jde o záležitost, která má být vyřešena mezi dvěma "velmocemi", bez konzultace se zeměmi, které budou přímo ovlivněny. Slyšeli jsme sliby Američanů, že nebude žádná diskuse "o Evropě bez Evropy" - ale přesně to se stalo.

Pro země východní Evropy s ponurou historií dohod ohledně jejich budoucnosti uzavíraných mezi předními mocnostmi přes jejich hlavy je tohle děsivé. Ale za absence amerického vedení to byla Británie, kdo přišel s jasnými a pozitivními politickými kroky.

To není rétorika, ačkoliv esej [britského ministra obrany] Bena Wallaceho odmítající tvrzení prezidenta Putina si ve východní Evropě získal širokou chválu. Jde také o významnou pomoc Ukrajině ve formě (alespoň) velkých zásilek protitankových střel. Tento typ akce přímo zvyšuje náklady jakékoliv možné ruské invaze a tedy snižuje její pravděpodobnost - a v tomto ohledu jde o významný britský příspěvek k míru v Evropě a politickou linii, v níž je třeba pokračovat a posílit ji.

(Jistě nejsem sám, kdo si všiml, že na pozadí tvrzení v úvodní části článku, podle nějž ruská invaze byla od počátku "vysoce nepravděpodobná", nedává právě uvedená pasáž Gilesova textu absolutně žádný smysl. Jestliže se invaze podle autora ve skutečnosti spíše nechystá, pak není důvod oceňovat úsilí směřující ke snižování její pravděpodobnosti. Leda ještě jako ve vousatém vtipu, v němž se pán zuřivě mávající rukama holedbá, že velmi úspěšně zahání slony - právě proto, že široko daleko žádní nejsou - pozn. KD.)

Kontrast s irelevancí EU v současné krizi nemůže být zřejmější. Šéf zahraniční politiky EU Josep Borrell tvrdí, "ambice ruských úřadů je výzvou politickému a bezpečnostnímu řádu" Evropy. Borrell si nevšiml, že Moskva tento řád zpochybňuje už dávno - přinejmenším od obsazení Krymu.

Ale to, čeho jsme byli svědky za poslední měsíc, je normalizace a přijetí této výzvy, až do té míry, kdy nyní přesně víme, kdy požadavky na porušení suverénních práv byly přijaty jako součást agendy euroatlantické diplomacie. To samo o sobě představuje vítězství Ruska. Je životně důležité zajistit, aby už Rusko dál nic nezískalo - a když EU absentuje a USA spí za volantem, Británie musí sehrát důležitou roli.

Celý text v angličtině: ZDE

1
Vytisknout
4291

Diskuse

Obsah vydání | 1. 2. 2022