Tady stávalo gymnázium

26. 8. 2022 / Nikola Šedinová Slabáková

čas čtení 23 minut

V diskusi dnešních dnů o tom, jak náročné je pro děti chodit do školy na 8. hodinu ranní a orientaci výuky na žáka jako argumentu pro zrušení povinného druhého cizího jazyka, chci na příkladu internátního církevního gymnázia v době Rakousko-Uherska poukázat na kvality vzdělávacího systému, ve kterém náročnost, jistá míra drilu a stresu byla samozřejmá, a přinášela hodnotné absolventy školského zařízení. Dva z nich ve svých písemných vzpomínkách na místo, dobu a jednu významnou školskou instituci popisují tehdejší vzdělávací systém, přičemž nutno podotknout, že celých osm let této ne nízké laťky náročnosti zvládli.

 

Dnes tu na první pohled nic nepřipomíná letitou činnost člověka. Při pozornějším rozhlédnutí přece. Staré aleje, mohutné stromy osazené ve formacích, ovocné stromy, zarostlé schody, zbytky zdí, budova nádražního skladu. Jedná se o centrální část Doupovských hor, od roku 1953 vojenský výcvikový prostor, kam není možné běžně vstoupit. V ústředním městečku této oblasti, Doupově, které bylo do konce 60. let 20. století srovnáno se zemí, zeje velká plocha, před níž rostou vysoké staré stromy. K ní je možno vystoupat po několika schodech, které vedly ke kostelu sv. Alžběty. Zde stávalo slavné doupovské gymnázium.


Z Domovské knihy Kadaň-Doupov (Kaaden-Duppau. Ein Heimatbuch der Erinnerung und Geschichte des Landkreises) pedagoga a historika Viktora Karella1: „Doupov měl stěží 2000 obyvatel a přece byl široce znám v celých severních Čechách. Co Doupov tak proslavilo bylo gymnázium a jeho konvikt, od místních nazýván pouze „klášter“. Syn doupovského soukeníka jménem Anton Josef Klement, narozen 10. 2. 1701 to na vídeňském dvoře dotáhl k úctě a vážnosti a svoje celé jmění daroval na vznik latinské školy s jezuitským konviktem. Velké dědictví a úctyhodné dary císařského dvora ve Vídni umožnily Klementovy v roce 1756 zahájení stavby latinské školy v Doupově. Císařovna Marie Terezie o rok později nato potvrdila tento záměr. Ihned bylo započato se stavbou kostela a nadační budovy. V roce 1767 byla stavba už dokončena.

Nadační budova byl komplex o rozměru 38x32 m2. Severní strana se setkávala s nadačním kostelem, který byl zasvěcen sv. Alžbětě Durynské. Stavba měla délku 38 metrů a šířku 19 metrů s 31 metrů vysokou věží. Tento kostel nepředstavoval jen znázornění díla Klementa, ale byl poznávacím znamením Doupova vůbec. Kolem 3000 lidí se vešlo do chrámu. Vnitřní zařízení financoval stejně tak zakladatel. Všechen materiál byl k dispozici: hodiny, varhany a třídílná sada zvonů. Obraz hlavního oltáře zobrazující patronku sv. Alžbětu Durynskou s ubohými jako ochránkyni chudých nechal Klement namalovat malířem Le Grandem. Nad oltářem v půloválu byli k vidění svatý Nepomuk a svatá Rozálie. Nakonec se tu nacházeli ještě oltáře čtrnácti svatých pomocníků a sv. Josefa Kalasanského. Kvůli těmto a dalším klenotům patřil nadační kostel v Doupově k nekrásnějším kostelům Čech. Za svoje zásluhy byl Klement 2. dubna 1768 povýšen ušlechtilou císařovnou Marií Terezií do šlechtického stavu a titulem „rytíř“. Na věčnost odešel ve Vídni 8. dubna 1783, pohřben byl 17. dubna 1783 do nadačního kostela v Doupově u oltáře pomocníků. V roce 1773 byl zrušen řád Jezuitů, ústav musel do roku 1775 svoje brány zavřít. Poté byl do roku 1832 veden piaristy. Dalších 32 let trvalo, než gymnázium díky narůstajícímu jmění nadace mohlo být znovu otevřeno.

Gymnázium byla pýcha městečka Doupova. Žáci přicházeli zdaleka. Z Krušných hor, Šumavy, Chebska. Přirozeně musel každý alespoň trochu chytrý chlapec z Doupova a okolí do „kláštera“. Každý gymnazista se mohl počítat k tajnému řádu doupovských gymnazistů. Gymnázium bylo zdrojem vzdělání pro katolické kněze pražské arcidiecéze, kde asi čtvrtina příslušníků arcidiecéze přicházela z doupovské školy.

V Doupově, ze světa odešlém městečku, díky činorodosti hluboce věřícího muže, rytíře Klementa, vzniklo dílo, které bylo tehdy v dunajské monarchii jedinečné.


Z románu Wilhelma Pleyera2 Cesty mládí (Wege der Jugend): „Měl jsem stesk po domově. Příval mnohých, zvuk latinských modliteb mě velmi odcizovaly. Hořce ve mně prýštil stesk po domově, když dny zapadaly v jednotvárnost každodennosti.

Nyní to chybí v mých vzpomínkách a zeje trhlina v dřevě mých vzpomínek. Nemohu ji lépe zacelit, než popisem dne této jednotvárné roboty, počestného života, v kterémž si člověk pouze vlastními nectnostmi zachoval osobitost.

Jsem chovanec č. 67. V pět hodin ráno pronikavě řinčí na chodbě velký zvon, s nímž vyzáblý druhý prefekt mával a vymrštil mě z postele. Hned poté přišel prefekt v šelestivém haveloku, přezky cinkaly na jeho botách, spěchal od lože k loži a v krajních případech se podařilo jeho paži, co srdci zvonu ne. Prefekt to ovládal. Usmíval se u toho ve svém duchovním vzezření úsměvem, který slabocha vystavil napospas chechotu těch, kteří se už cákali studenou vodou.

V pět hodin patnáct zvon řinčel znovu. Netrvalo dlouho a člověk měl těchto patnáct minut již v oku a rozdělil je správně mezi mytí a oblékání.

Teď spěcháme do„oratoria“, modlitebny. Plocha dlouhých chodeb zvučí, přes vysoká okna člověk vidí, jaký má Bůh se dnem přibližně záměr. Na to může chovanec navléci svůj sen.

Pěkné je to v prostorné, ale nevysoké kapli, světlé a přívětivé. Nízký oltář září v bílé a zlaté. Stojí ve výklenku s bleděmodrou hvězdnou klenbou. Vedle hlavního barokního oltáře se pozdvihuje štíhlý oltářek v gotickém slohu, na němž v jemném půvabu stojí Maria, světlovlasá, v bledě modrém plášti, a přece mocně stoupajíc na hlavu hada, měsíc u nohou.

Také na stěnách vlevo a vpravo jsou umístěny svaté sochy, svatí s lilií, svatý Josef a svatý Alois. Kolem dokola visí obrázky křížové cesty. V pozadí lavic s místy pro sto dvacet chovanců stojí harmonium.

Po ranní modlitbě, která je vykonávána v kleče, se posadíme. Následuje takzvané rozjímání, otec představený naváže na každodenní život, a tady člověk zjišťuje nejnovější zprávy z konviktu, poslouchá o uličnictvích, o tajných kuřácích, o „mazácích“, totiž chlapcích nebo mladících s nechvalně známou náklonností k mladíkům nebo chlapcům, slyší o krádežích svačin, podezřelých kandidátech kněžství, a tak dál. Přirozeně nebylo uváděno žádné jméno, ale v tom právě tkvěl ten publicistický půvab těchto polovičních odhalení. Tak jak to jde, nechá chovanec č. 67 svůj zrak bloudit na svatém místě a hledá červené uši postižených. Přes účast, kterou těmto událostem jako takovým věnuje, mu bledne pravidelně připojené mravní ponaučení.

Mše se starými písněmi, které chovanec č. 67 zná téměř všechny z domova, je mu žalostná posila. Septimán hraje na varhany. Je opravdovou nezbedností, že přidá k dobru všechny šlágry, které chovanec č. 67 slyšel příležitostně od starších sourozenců nebo ve vesnici. Hráč na harmonium prokládá tyto hity neobyčejně umně s chorály, ale dá se v tom přece rozpoznat: „Skoč, moje milá, skoč vysoko!“ - „Tam venku ve vonících zahradách zůstal jsem náhle očarován…“ - „Ano, to mají děvčata tak ráda, ty ve světničce a ty v salonu.…“ Dobří duchovní představení, vyrostlí v nějakém konviktu, dospívající v „boudě“, totiž v kněžském semináři, krátce působící jako kaplani a konečně jako prefekti, a zase znovu se navracející domů do konviktu, - tito v těchto záležitostech, potřebách více či méně neznalí představení nanejvýš poznali cizí elementy v duchovní hudbě, více ale ne. Konečně řekl jednou otec představený za ranních úvah, v návaznosti na vážnost domu božího, že ta muzika v mezihrách musí přestat. Asi mu nějaký starší žák něco přiznal.

U svatého přijímání běží nebo kráčí cizí chovanci nebo ti, kteří chtějí ke stolu Páně. I kvůli školní práci z matematiky, ale i nějakému nesmyslu běží ke svatému přijímání. Chovanec č. 67 nechodí často. Drží ho zpět úcta od něčeho pro něj nepochopitelného; ale ti ostatní to vědí lépe a nazývají to už teď „vlažnost“.

Po mši jsou chovanci zavedeni ke snídani. Předtím a potom se modlí latinsky. „Ave Maria, gratia plena...“ Proud osob naplňuje středně velké „refektorium“, jídelnu. (Kdyby byli slyšet jen pobožní, byl by z toho jemný sbor). Z reflektoria se jde do „museí“. Tam se opět modlí: „Veni, Sancte Spiritus, reple Tuorum corda fidelium...“ Tuto modlitbu pronáší chovanec č. 67 nejzbožněji, neboť Ducha svatého by mohl potřebovat stále. Matematika, gramatika, zeměpis mu připadají zatraceně těžké. Možná to Duch svatý s tou modlitbou bere doslova a naplňuje srdce chovance č. 67 svým ohněm, místo mozek použitelným věděním, takže ten chlapec ještě více sní, má ještě více stesku po domově, a s exaktními vědami je stále více v rozporu.

V ranních hodinách se má studovat. Ranní hodina má zlatou pečeť, říká se, nebo „Aurora musis amica“. Chovanec č. 67 z toho nic nepozoruje. On by chtěl občas ještě spát a musí v každém případě snít. Jeho duch je hladový po tomto způsobu; on hltá knihy, aniž by získal řádné vědění. Roste jen svraštělý svět v jeho hlavě.

Na konci ranního studia se modlí Ave Maria, na začátku vyučování zase Veni Sancte. Mezi tím je cesta školou asi o sto schodech, z kněžsko-biskupského konviktu skrze lítací dveře do přistavěného nadačního vyššího gymnázia. Vyučování je uzavřeno jedním Ave Maria. To je ve dvanáct hodin v poledne. Nyní zůstává tolik času, aby si chovanci mohli přinést svoje věci do učebny. Pak zvoní zvonek: Do řady! Silentium! - Chovanci cupitají a dupají po schodech skrze zvučící chodbu ke kapli. Tam se modlí k oltářní svátosti; potom se všichni postaví k Andělu Páně. Zvonek zvoní ke třem přikázáním. Hned nato cupitají a dupají chovanci zase v dlouhém davu po dunivé dlažbě a dřevěných schodech do reflektoria. Otčenáš, pak je oběd. A poté zase Ave Maria, neboť se obědvalo. Nyní se jde na hřiště. Zbožní i několik rošťáků však běží od reflektoria pryč do nadačního kostela k „návštěvě“; míněno je tím zhlédnutí svátosti oltářní. Chovanec č. 67 tam jde často. Nadační kostel, vysoká barokní stavba s bohatými nástropními malbami, ho přitahuje. Doznívá to vícekrát, když se tam zakašle, a voní po vlhkém chladu, zatuchlině a zbytcích kadidla. A přece je ten velký kostel útulný. Mnoho připomíná menší „zopfstil“ kostelů doma, především také vlhký chlad, zatuchlý vzduch a zůstatky kadidla. Co připomíná pomíjivé, upomíná také na věčné. Tuto prostou upomínku mají všechny kostely vlastní, a koho s ním pojí pouto dětství, každý takový na něj bude více či méně domácky působit. V kostele je tak chovanec č. 67 doma, i když je mu trošku úzko.

Ale hřiště, na kterých se chovanci smějí zdržet jen do čtvrt na dvě, jsou mu však místy stesku po domově. To dělá asi široká podívaná, kterou odsud má na kopce a mraky. Pořád to táhne pohled tam na východ, kde tuší svoji domovinu, přes kopce doširoka pod mraky. A je tady vycházková pěšina ve formě stadionu, myšlena jako bojové závodiště vědeckých a náboženských učebních procházek, ale chovanci č. 67 je to spíše věčně v sebe se sama vracející běžecká dráha stesku po domově a jiných, neurčitých tužeb. Tu jde většinou s kovářským Helmem, kterému se také ještě stýská, a povídají si spolu o každém kameni a stéble z domoviny v údolí. Je to jen pošetilé a hnusné, že Helm je tak chytrý a příkladný, a pořád poučující a napomínající.

O čtvrt na dvě je několika údery zvonu dáno znamení ke studiu. Mezi dvěma modlitbami Ave Maria se chovanci připravili na odpolední studium. Vyučování samotné začíná ve dvě hodiny jedním Ave Maria a končí ve čtyři hodiny jedním Ave Maria. Pak se svačí. Před a po se modlí Ave Maria. Od čtvrt na pět se mohou chovanci prohánět na hřištích. Chovanec č. 67 této možnosti v prvních týdnech, jak již poznamenáno, téměř nevyužívá. Pak ale přijde na to, že je lépe uniknout melancholii prostopášnými skoky a nejen tolik povídat s krajany o každém kameni, každém smrku a o všem, co se týká hor.

Obzvláště zpověď a přijímání, to domovské nás všech vesnických kluků, při vší bázni z pekelných skutků, byla běžná věc, která na radostných okolnostech nijak neubrala, se stala v této duchovní instituci ,jako mnoho jiného, trapnou záležitostí. Každou neděli se mělo jít ke zpovědi, jedenkrát za měsíc se člověk musel tímto způsobem zbavit hříchů. O sobotních odpoledních povinné zpovědi se shromáždil celý dav černých sukní, aby se zase rozdělil mezi velký kostel a kapli konviktu k obsazení zpovědnic. Prefekti Kohner a Bernd naslouchali u zpovědi, představený konviktu, duchovní profesoři a „Rex“ naproti tomu od ní odhlédli, může být, že nechtěli jako představení přijít do konfliktu se zpovědním tajemstvím., neboť jim bylo šeptáno všechno to, co se snažili zjistit - možná, že již poznali, jak málo jejich žáků a chovanců bylo ochotno strčit hlavu do jámy lvové. Na jejich místo nastoupili faráři a kaplani městečka a sousedních obcí, z části dobře živení a dobrotiví muži, kterým se nemohly naše hříchy jevit důležité, a kteří po tolika posloucháních zpovědí a udělování pokání, vypili v „Herrenhausu“ nebo v hotelu Grüner Baum“ ve vší nenucenosti několik půllitrů a hráli svůj skat, jak se dalo příležitostně zjistit. Jen jediný z našich profesorů, bezelstný a laskavý, když se objevil jako zpovědník, měl jako takový nemalou oblibu: byl to starý profesor češtiny a kreslení, kterého jsme z důvodů, o kterých ještě bude podrobně spraveno, nazývali „Goethe“. K němu šli ti, kteří to se svojí léčbou duše nebrali tak kriticky. Arci příkladní chovanci byli účastníky zpovědí onoho druhého prefekta Kohnera, jehož přísnost se zrcadlila již v jeho vzezření a který nesl mnohé vypovídající jméno „asketa“. Tak bylo postaráno o každou potřebu. A také ti nemnozí chovanci českého původu, kteří přišli do našeho ústavu jako uchazeči o kněžské povolání měli v kaplanovi městečka národnostně spřízněného zpovědníka. Jmenoval se Zajíček a bavilo mě vidět klečet v jeho zpovědnici spolužáka Myslivečka; neboť člověk musel vědět, že „mysliveček“ právě „zajíčkovi“ šeptá skrze mřížku svoje hříchy.

Téměř všechny pány, duchovní i světské, jsem trošku dopaloval dočervena. Nepotřebovalo to často vynaložit velké úsilí, neboť měli všichni své duševní Achillovy paty. To byl například profesor zeměpisu, pro nějž jsem zavedl jménopanenka“ kvůli jeho pěstěnému knírku, kvůli němuž dělal grimasy pusou jako děvče. „Panenka“ nemohl snést, když člověk odpověděl na zeměpisnou otázku ukázáním prstu a slovem „Zde!“ „Zde!“ stojí na každých záchodových dveřích, mínil úplně správně. Ale já jsem to měl v zásobě a moc rád jsem říkal „Zde!, což jeho pleť často zabarvilo. Ale „panenka“ mě měl asi za omezeného, neboť viděl dobrou vůli, přes kterou jsem si v zeměpise tak často něco nepamatoval a neuznával můj častý úsměv. „Co se tak usmíváte?“ Řekl to s takovým svraštěním rtů, nevyslovoval to pouze foneticky, ale také velmi plasticky, což se mi přirozeně obzvláště líbilo.

Pánové brzy kroutili hlavami nad mojí nepatrnou osobou. Hloupý z domu bych nebyl, mínili, ale nemám žádné řádné znalosti. Moje chování má velké rezervy. Proto jsem byl nejčastěji označován za líného. Při bližším pohledu bych snad nevzbudil tak prostoduchý dojem. Ale konečně jsem byl chovanec č. 67, a pánové to neměli lehké a nechtěli se odrovnat na běžícím pásu pedagogiky. Ruční zacházení a jemnost tady člověk nemohl náležitě požadovat. Kusy, které vůbec nechtějí být schopné, budou vyhozeny. Jinak to jde stěží dělat.“


Pro obrazovou dokumentaci poskytuji vlastní historickou fotografii gymnaziálního konviktu a fotografie současného stavu místa z roku 2018, a s laskavým svolením akademického malíře restaurátora Petra Bergera snímky gymnázia a gymnaziálního nadačního kostela sv. Alžběty, pořízené v 60. letech dvacátého století jeho otcem akademickým malířem Vlastimilem Bergerem, přičemž cituji přímo Petra Bergera: Kolektiv restaurátorů ve složení Vlastimil Berger, Alois Martan a Karel Benedík byli v roce 1966 vyzváni, „aby vyrazili do Doupova a sejmuly ty tři hlavičky andělíčků z toho velkého kostela, než to tam rozstřílí armáda“. Teprve po příjezdu na místo zjistili, že jde o monumentální kostel, opatřený nástěnnou malbou od země doslova až do vršku kleneb… Nastala tříletá horečnatá a krušná práce uprostřed vojenského prostoru, v zemi nikoho – vařili si na ohni, spali v autech, pro vodu jezdili do studánky 20 km daleko, bez elektřiny se museli obejít úplně a dostali jen amatérsky postavené lešení vedoucí do vysokých kleneb bez jakéhokoliv zabezpečení. Přesto se rozhodli sejmout co největších částí výjevů v klenbách, a také celý 15 metrů vysoký iluzivně malovaný boční oltář.  Mezitím armádou řízená devastace města pokračovala. Jednou se s fotoaparáty toulali rozbořeným Doupovem, odskočili si do roští, tam narazili na rozbořenou zídku, tak ji přelezli a ocitli se před zapomenutým malým gotickým kostelíkem. Polorozpadlými dveřmi se dostali dovnitř a zůstali v úžasu stát: pod opadávající omítkou se všude, kam oko dohlédlo, zjevovala gotická výmalba! Začala tedy další horečnatá práce, aby sejmuli i tyto vzácné malby. Dnes patří tento cyklus ze života Krista z doupovského kostela sv. Wolfganga k nejvýznamnějším dokladům gotické nástěnné malby v Čechách.. Záchranné práce byly násilně ukončeny v srpnu 1968; doslova pod hlavněmi ruských tanků se museli narychlo zabalit, do aut naložit poslední zachráněné díly malby – a odjet. Na poslední fotografii v rodinném archivu je záběr na velký nápis MOCKBA, vyrytý bajonetem do malované stěny kostela…

Zajímavostí je, že cenné záběry z kostela sv. Alžběty, tak jak vypadal v roce 1966, se objevují v českém sci-fi filmu „ Konec srpna v hotelu Ozon“.

Pro všechny tři jmenované restaurátory znamenala práce v Doupově asi nejpodivuhodnější a nejobtížnější etapu jejich i tak velmi bohatého restaurátorského působení. Otec až do konce svého života na Doupovskou anabázi vzpomínal s pohnutím. Proto i pro nás byla návštěva Doupova v roce 2016 velmi silným zážitkem…“





1Viktor Karell (17. 3. 1898 v Doupově – 14. 12. 1979 Landau nad Isarou ) byl německy píšící historik, archivář, vlastivědný pracovník, pedagog. Autor cenných vlastivědných knih o doupovském, karlovarském a krušnohorském regionu. Navštěvoval obecnou školu a gymnázium v Doupově, po konci první světové války, jíž se účastnil jako podporučík na Balkáně a v Itálii, promoval roku 1921 na vídeňské univerzitě v oborech germanistika , historie a geografie. Velmi se zasloužil o německé střední školství, jako ředitel otevřel roku 1949 v Bavorsku první střední školu (reálku) v Landau nad Isarou. Tato škola po něm byla v roce 1983 pojmenována.

2Wilhelm Pleyer (8. 3. 1901 v Železném Hamru, samota u osady Hluboká, dnes část obce Žihle – 14. 12. 1974 Mnichov) byl sudetoněmecký spisovatel a novinář německého nacionálního zaměření. Po absolvování gymnázia v Doupově vystudoval německou a slovanskou filologii, historii, dějiny umění jako i současnou filozofii na univerzitě v Praze. Působil jako novinář, v Československu byl do roku 1938 vícekrát obžalován z protičeské agitace a jednání. V nakladatelství Bogen-Verlag vyšla řada jeho knih, např. spis k sudetoněmeckému národu v neznámém středu Evropy Europas unbekannte Mitte (1957), ve kterém Čechy označil jako „agresivní národ“ a jako „cizí národ v prostoru srdce Německa“ a tyto výroky zdůvodňuje „prouděním mongolské krve, což se snaží dokázat z hlediska rasové fyziologie, a které se v Češích odráží v „žárlivosti, nenávisti a krutosti“.


Doupov - studentský konvikt


Pohled ze schodů na místo, kde stával kolegiátní kostel a gymnázium, 2018


Kolegiátní kostel a dům profesorů




Pohled do klenby kolegiátního kostela, 60. léta 20. století


Interiér zničeného kolegiátního kostela, konec 60. let 20. století


Konvikt - stará kvadratura a seminář 60. výročí 20. století
Restaurátoři


Konvikt - stará kvadratura a seminář 60. výročí 20. století
Restaurátoři


Kolegiátní kostel sv. Alžběty - Horní gymnázium s Konviktem a stromy před gymnáziem


Stejné místo, 2018




Vlastimil Berger, Doupov 2016

0
Vytisknout
4648

Diskuse

Obsah vydání | 30. 8. 2022