Putin se nepoučil od Stalina

31. 8. 2022

čas čtení 18 minut
23. února 1942 vydal Josif Stalin jakožto lidový komisař obrany a předseda Státního obranného výboru SSSR svůj "denní rozkaz". Bylo to téměř přesně 80 let předtím, než Vladimir Putin zahájil válku proti Ukrajině. Stalinův rozkaz byl určen "soudruhům, mužům Rudé armády a Rudého námořnictva, velitelům a politickým pracovníkům, partyzánům a ženám". O osm měsíců dříve prohlásil, že "fašistické Německo zrádně zaútočilo na naši zemi a hrubě porušilo smlouvu o neútočení", napsal Lawrence Freedman.

Nepřítel, jak si vzpomnínal, "očekával, že hned při prvním úderu bude Rudá armáda poražena a ztratí schopnost vzdorovat. Ale nepřítel se přepočítal." Kvůli nenadálosti útoku byla "Rudá armáda nucena ustoupit a evakuovat část našeho území", ale i když tak učinila, "opotřebovala nepřátelské síly a zasadila jim těžké rány". Poté, jak válka postupovala, dokázala se osvěžit a nabrat na síle. Zejména "porazila německá fašistická vojska, která hrozila obklíčením sovětského hlavního města". Když byly počáteční německé útoky otupeny, nastal významný okamžik.

"Nyní už Němci nemají vojenskou výhodu, kterou měli v prvních měsících války díky svému zrádnému a náhlému útoku. Dynamika neočekávanosti a náhlosti, která představovala záložní sílu německých fašistických jednotek, byla plně vyčerpána."

To vedlo k tomu, co sovětští propagandisté ​​brzy prohlásili za Stalinův velký příspěvek ke strategickému myšlení: "Takže nerovnost v podmínkách, za kterých je válka vedena, vzniklá náhlým útokem německých fašistů, byla odstraněna. Napříště nebude o otázce války rozhodovat tak druhotný faktor jako náhlost, ale takové neustále působící faktory, jako je síla týlu, morálka armády, množství a kvalita divizí, výzbroj armády, organizační schopnosti velitelů armády".

Coby marxista-leninista se Stalin snažil představit válku jako soutěž mezi konkurenčními socioekonomickými systémy, což znamenalo, že válka nakonec prozradí jejich základní silné a slabé stránky. Proto byla v jeho seznamu na prvním místě "síla týlu" a poté "morálka armády", než se dostal k základním vojenským schopnostem. Protože tyto neustále působící faktory by nakonec určily výsledek války, mohly být jiné faktory, jako je překvapení, odmítnuty jako pouze dočasné. To mělo další výhodu, protože vlastně nerespektoval četná varování před hrozící německou invazí, která mu byla adresována.

Konečný sovětský triumf umožnil, aby se Stalinův náhled proměnil v geniální aplikaci vědeckého myšlení, kterému se žádný generál neodvážil odporovat. Teprve po jeho smrti v roce 1953 sovětští vojenští teoretici nejprve zkusmo a později sebevědoměji poukázali na to, že v jaderném věku by možná nebylo moudré odmítat význam překvapení a zároveň si všimli vzorové povahy těchto trvalých faktorů a zjevného nedostatku ohledu na vojenské umění.

Zelenskij, Putin a hranice překvapení

Pokud však aktualizujeme jazyk Stalinova denního rozkazu a odstraníme část bombastu, začne to připomínat popis strategické situace své země, který podal ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskij. Před šesti měsíci zastihl Ukrajinu zrádný překvapivý útok a nejprve se musela vzdát území, i když zasáhla nepřítele těžkými ranami. Zelenskij také bagatelizoval včasné varování USA a dalších před bezprostředním ruským útokem. Naštěstí v roce 2022 stejně jako v roce 1941 nedokázal agresor plně využít překvapení. To bylo potvrzeno tím, že Rusko nedokázalo dobýt ukrajinské hlavní město Kyjiv, stejně jako Němci nedokázali dobýt Moskvu. Jak ruská ofenzíva nyní doznívá, iniciativa se neustále přesouvá na Ukrajinu, což umožňuje jejím základním silným stránkám a nadřazenosti jejího sociálního systému přetvořit průběh války. Ruská morálka je špatná. Mnoho z ruských materiálních výhod bylo ztraceno ve frustrovaných ofenzívách.

Putin se neustále dovolává Velké vlastenecké války (v odkazu na boj Sovětského svazu proti nacistickému Německu ve 2. světové válce) jako zdroje inspirace a vedení a předsedal částečné rehabilitaci Stalina jako impozantního vůdce, navzdory jeho teroru. Putin lituje, že Stalin je "nadměrně démonizován". Dalo by se tedy očekávat, že si současný ruský vůdce uvědomuje možnost, že překvapivý útok nebude tak rozhodující, jak doufal, a že jakmile se tato válka stane konkurencí mezi dvěma společenskými systémy – zejména s jeho nepřítelem podporovaným Západem – jeho "zvláštní vojenská operace" nemusí dopadnout tak dobře. Putinův počáteční optimismus ohledně křehkosti ukrajinské společnosti posílily jeho špionážní agentury, které se chtěly zalíbit, i když jejich vlastní tajný průzkum veřejného mínění ukázal, jak málo Ukrajinců by považovalo ruskou invazi za osvobození. V důsledku toho zopakovaly pošetilost Hitlerova sebevědomého vychloubání z roku 1941: "Stačí kopnout do předních dveří a celá prohnilá ruská budova se zřítí."

Putin by nyní mohl také uvažovat o zaujetí svého předchůdce "sílou týlu". Před válkou Stalin s paranoidní bezohledností zaměstnával neúnavnou propagandu a politické komisaře, aby zajistil ideologickou konformitu v sovětské armádě, zatímco udání, falešné procesy, vynucená přiznání a rozsáhlé čistky bránily jakémukoli formování opozice. Jeho agenti mohli jednat na základě pouhého náznaku zrady. Související vyřazení vysokých vojenských velitelů bylo jedním z důvodů Hitlerova optimismu ohledně pravděpodobného ruského kolapsu. Když přišla válka, Stalin věděl dost o lidovém cítění, aby z toho udělal válku za obranu vlasti a ne za komunismus (proto Velká vlastenecká válka). V tom mu pomohlo nacistické pohrdání a brutalita vůči všem Slovanům, takže Německo propáslo příležitosti k rozdělení a ovládnutí. Ukrajina začala tuto válku jednotně, ale ruská brutalita potvrdila její odhodlání porazit agresi. Zelenskij se nemusí obávat o lidovou podporu válečného úsilí.

Je to Moskva, kdo se musí obávat o "sílu týlu", protože doma rostou pochybnosti o válce a jejích důsledcích. V Putinově Rusku je jakýkoli impuls k napodobování Stalina kompromitován vlastní neschopností státu, korupcí, vnitřní rivalitou a nejistotou ohledně toho, co si veřejnost skutečně myslí. Prozatím se Putin důrazně vypořádal s jakoukoli potenciální opozicí ze strany technokratů a umírněných – všichni byli umlčeni, uvězněni nebo vyhoštěni. Jedna z posledních prominentních opozičních osobností, bývalý starosta Jekatěrinburgu Jevgenij Rojzman, byla zatčena za "diskreditaci ozbrojených sil". Putinův problém se týká spíše ultranacionalistů, kteří si naříkají, že jejich vůdce má správné nápady, ale ne nezbytnou bezohlednost k jejich realizaci. Jeho neochota mobilizovat celou společnost a ekonomiku pro kataklyzmatickou válku nejen s Ukrajinou, ale i s jejími podporovateli v NATO, znamená, že nyní vidí mizet báječnou příležitost k obnovení ruské velikosti.

Atentát na Darju Duginovou

Jedním z těchto ultranacionalistů je Alexandr Dugin známý svými šílenými geopolitickými teoriemi. 20. srpna byla jeho dcera Darja vyhozena do vzduchu bombou v autě, což vyvolalo vlnu spekulací o tom, kdo je za to zodpovědný a zda byl cílem její otec. FSB, hlavní ruská bezpečnostní agentura a nástupkyně KGB, přišla s vhodným viníkem, Natalií Vovkovou, včetně nezbytných napojení na Estonsko a ukrajinský prapor Azov (označení FSB pro nacisty). S Vovkovou přijelo také dvanáctileté dítě, ale žádná skutečná spojitost s vraždou, žádná teorie o tom, jak byl zločin spáchán. Čím více se toho o Vovkové ví, tím méně do sebe příběh zapadá a tím je celá událost podezřelejší. Proč by cestovala s poznávacími značkami z okupovaného Doněcka, který poskytoval dobré krytí, ale měla také ukrajinské a kazašské značky, které by vzbudily podezření? (Vypadalo to, jako by se FSB nemohla rozhodnout, koho chce obvinit.) Pokud byla Vovková v domě Duginové, proč ji tam nezabít, místo aby se spoléhala na bombu v autě?

Připomíná to takzvané spiknutí, které FSB údajně odhalila v dubnu: Že Ukrajinou podporovaní neonacisté plánovali v Moskvě zabít ruského televizního moderátora Vladimira Solovjova. Jako důkaz uvedli improvizované výbušné zařízení a širokou škálu zbraní, jakož i ukrajinské pasy a nacionalistickou literaturu. Protože nikdy nesmí být pochyb o sympatiích rádoby vrahů, kteří zjevně neměli zájem o tajné operace, nechyběl obrázek Hitlera a červené tričko s hákovým křížem. Nejbizarnější ze všeho byla přítomnost tří kopií videohry The Sims, což vyvolalo spekulace, že důstojník "inscenující" tuto scénu špatně pochopil jeho rozkaz dodat tři SIM karty pro mobilní telefony – které by mohly mít nějakou roli v bombě v autě. Aby nebylo pochyb o pravosti tohoto spiknutí, další video ukazovalo nápis v neidentifikované knize, která byla nalezena, podepsaný v ruštině slovy "podpis nečitelný" – možná další instrukce pojatá trochu příliš doslovně.

Neexistoval žádný konkrétní důvod, proč by se Kyjiv měl zaměřit na Dugina nebo Duginovou, ale jakmile byla vina připsána Ukrajině, vyrojily se šílené požadavky na okamžitou odplatu.

Ale tyto šílenosti se nyní stávají rutinou. Ruská televize denně vysílá pořady, ve kterých odborníci, včetně Solovjova, popisují hrozné věci, které se musí udělat – budou dělat – na Ukrajině. Rétorika je neustále zlá a násilná, jak je popisováno jedno spiknutí NATO za druhým. Kuriozitou je, že když Rusko udělá něco krutého a násilného, ​​vždy dojde k rozhořčenému odmítnutí. Přátelé z médií si Duginu připomněli tím, že ukázali její zprávu o tom, jak zvěrstva spáchaná ruskými jednotkami v Buči na Ukrajině byla ve skutečnosti další operací "pod falešnou vlajkou" – něco, v co Rusové, jak se zdá, trvale věří.

Je možné, že vražda Duginové byla další operací pod falešnou vlajkou. 23. srpna bylo zasaženo ústředí proruského doněckého vedení, aniž by došlo k větší újmě, což někteří považují za pokus ospravedlnit útok na rozhodovací centra v Kyjivě. V Moskvě existuje myšlení, které věří, že záminky jsou důležité; pokud neexistují, musejí být vyrobeny. Přesto se během prvních šesti měsíců války nezdálo, že by Rusko potřebovalo nějaké výmluvy k útoku na obytné oblasti a infrastrukturu. Ukrajina se již připravovala na další raketové útoky, protože to byl jediný způsob, jak si Rusko mohlo připomenout šest měsíců války, Den nezávislosti Ukrajiny, a vypořádat se s vlastní všeobecnou frustrací z válečného stavu. I Kremlu by však mohlo připadat poněkud přehnané eskalovat do všeobecné války s NATO kvůli další politicky motivované smrti v zemi, kde taková úmrtí nejsou neobvyklá.

Alternativní návrhy motivu zahrnují obětování Duginové, aby režim ospravedlnil další represe doma. (Způsob atentátu na Stalinova kolegu z politbyra Sergeje Kirova v roce 1934 spustil čistky.) Je možné, že se Dugin rozcházel s jinými mocnými, skrytými postavami v Moskvě. Může se dokonce stát, že existuje skupina disidentů, která přijímá teroristickou taktiku. Jedno tvrzení, které je třeba brát s velkou rezervou, pochází od dosud neznámé skupiny Národní republikánská armáda (NRA), jejíž existenci a aktivity oznámil bývalý ruský poslanec Ilja Ponomarjov, nyní žijící v Kyjivě. Manifest NRA prohlásil Putina za "uchvatitele moci a válečného zločince, který pozměnil ústavu, rozpoutal bratrovražednou válku mezi slovanskými národy a poslal ruské vojáky na jistou a nesmyslnou smrt". Prostřednictvím Ponomarjova NRA tvrdila, že v minulosti podnikla další partyzánské akce a slibovala jich více do budoucna.

Nestabilita doma

V Rusku a na Krymu došlo k nevysvětlitelným sabotážím, které mohli spáchat protiputinovští Rusové, včetně až tuctu útoků na vojenská náborová centra během prvních měsíců války. Kromě toho Rusové obviňují zrádce a sabotéry z trapných výbuchů ve skladech munice a na letištích na Krymu a také v Bělgorodské oblasti sousedící s Ukrajinou. Tváří v tvář těmto útokům je ruská propaganda chycena na švestkách. Špatná údržba nebo místní zrada jsou dost špatné, ale ještě horší je uznání lehkosti, s jakou nyní Ukrajina může udeřit na cíle daleko za předními liniemi, přičemž ruská protivzdušná obrana ji zjevně nedokáže zastavit.

Otázka jak se to děje vedla k mnoha spekulacím. Někteří věří, že škody mohly být způsobeny speciálními jednotkami pomocí dronů, což navrhla ukrajinská armáda; jiní jsou přesvědčeni, že Ukrajina má nyní přístup k raketám dlouhého doletu, možná dokonce k armádnímu taktickému raketovému systému (ATACMS), který lze odpálit z platformy HIMARS (High Mobility Artillery Rocket System) poskytované Američany – ačkoli to nebylo potvrzeno a mělo se za to, že USA tyto zbraně Ukrajině odepřely, protože nechtějí údery hluboko na ruské území.

Ale Američané také dali jasně najevo, že jim nevadí údery proti ruským cílům na Krymu, protože jde o nelegálně okupované území. Pro Moskvu jsou všechny tyto údery špatnou zprávou. Nejen kvůli dopadu na schopnost bránit oblast Černého moře a pozice na jihu Ukrajiny, ale také kvůli hlubšímu politickému smyslu útoků. Zejména jde o demonstraci toho, že na Krymu neexistuje žádné bezpečné útočiště.

Vraťme se k tomu, jak tato válka začala. Hrozbou, kterou Putin tvrdil, že ospravedlní válku, byly donbaské enklávy Luhansk a Doněck, ale také Krym, zvláště pokud by Ukrajina přijetím do NATO přesvědčila celou alianci, aby podpořila ofenzívu s cílem získat Krymský poloostrov zpět. Ale podívejte se, co se stalo. Donbas byl zpustošen, převážně ruským dělostřelectvem, zatímco vojenské formace naverbované pro válku z Ruskem okupovaných oblastí, které prošly neúměrným počtem bojů, byly špatně připravené a nevyzbrojené, a tak utrpěly neúměrné ztráty. Koncem června britské zpravodajské služby naznačily, že více než polovina doněcké milice byla zabita. Došly zprávy, že jednotky z Luhansku jsou ve stavu virtuální vzpoury: Nyní, když mohou tvrdit, že ovládají celou Luhanskou oblast, nechtějí jít bojovat za tu Doněckou. Není překvapením, že z těchto regionů je nedostatek nových dobrovolníků, takže muži na všech okupovaných územích začínají být nuceni do služby.

Tvrzení Moskvy o bezprostředních ukrajinských útocích na Krym byly před 24. únorem fantazií, ale nyní už méně. Připomeňme si varování o tom, že jakýkoli pokus Kyjiva vykročit proti Krymu může být přesně tím krokem, který vyvolá ruskou eskalaci, dokonce i jadernou. Potenciální zranitelnost silničních a železničních kerčských mostů, které byly vybudovány s velkými náklady, aby zajistily spojení mezi Ruskem a Krymem, se stává problémem Ruska, zejména s ohledem na evidentní omezení jeho systémů protivzdušné obrany. Rusové, kteří byli povzbuzováni, aby považovali Krym za příjemnou prázdninovou destinaci, se přes ně dostali co nejrychleji domů. Spojte to se zvýšenou partyzánskou aktivitou za liniemi v Chersonu a brzy se ukáže, že "sílu týlu", spolu s "morálkou armády", dvě Stalinovy ​​nejvyšší priority, nelze zaručit.

V duchu Stalina Putin chce, aby bylo Rusko obávané a respektované, spíše než aby bylo zlehčováno a zesměšňováno. Jeho propagandisté ​​se však stále více snaží poskytnout přesvědčivé obrazy ruské moci, chyceni mezi touhou vyhnout se popisu schopností Ukrajiny a neochotou přiznat své vlastní chyby. Strávili měsíce používáním toho nejodpudivějšího jazyka, aby načrtli budoucí velká ruská vítězství, nejen proti Ukrajině, ale celému NATO, a nyní jsou zmateni vývojem událostí.

Vezměte si příklad Vladimíra Solovjova, energického zastánce Putina a jeho války a potenciální oběti dubnového pokusu o atentát, pravděpodobně vykonstruovaného FSB. Těsně před touto událostí, v reakci na zprávy o tom, že na Ukrajinu byly poslány další západní zbraně, vysvětlil svému publiku: "De facto začínáme vést válku proti zemím NATO. Rozdrtíme válečnou mašinérii NATO i občany zemí NATO." A dodal: "Nebude žádné slitování." V poslední době byl Solovjov pochmurnější. Své zděšení z útoků na Krymu a v Bělgorodu označil za "nějaký druh surrealismu". Zeptal se: "Bojujeme, nebo co děláme? Musí být přijata tvrdá, zásadní opatření. Každý den platíme za polovičaté prostředky lidskými životy." Nyní, po atentátu na Darju Duginovou, pokračoval ve svém tématu nadcházející "přímé vojenské konfrontace" s NATO. Přesto už nezní tak sebevědomě, když mluví o "zanedbání" a "spoluvině", zatímco trvá na tom, že "čas uvolnění skončil – je konec!" Uvedl, že lidé podílející se na výrobě vojenského vybavení rozhodili rukama a řekli mu, že nejsou peníze. "Každý přesouvá zodpovědnost na někoho jiného. Co je to přesouvání viny? Udělejte, co se vám řekne, a pokud nemůžete, zastřelte se!"

Zdroj v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
4944

Diskuse

Obsah vydání | 5. 9. 2022