Jak moc by se měla snížit nerovnost?

19. 12. 2022

Nerovnost rozkládá společnost a ničí demokracii, ale je také ekologicky nebezpečná. Bohatí spotřebovávají mimořádné množství energie, což vede k vysokým emisím a znesnadňuje dosažení dekarbonizace. Nedávný výzkum Joela Millwarda-Hopkinse zveřejněný v časopise Nature Communications ukazuje, že pokud chceme zajistit důstojný život pro všechny obyvatele planety a zároveň provést dekarbonizaci dostatečně rychle, abychom mohli reálně dosáhnout cílů Pařížské dohody, budeme muset dramaticky snížit kupní sílu bohatých a zároveň spravedlivěji rozdělit zdroje.

O kolik by se však měla nerovnost snížit? Jaká je přiměřená úroveň nerovnosti? Z výzkumu Millward-Hopkinsové vyplývá, že pokud zajistíme, aby měl každý přístup ke zdrojům nezbytným pro důstojný život, pak by s dosažením klimatické stability bylo slučitelné takové rozdělení, kdy by nejbohatší spotřebovávali maximálně zhruba šestinásobek této úrovně.  Může to znít radikálně, ale ve skutečnosti je toto rozdělení velmi blízko tomu, co lidé na celém světě považují za "spravedlivou" úroveň nerovnosti. V mnoha zemích - například v Argentině, Norsku a Turecku - lidé říkají, že si přejí, aby nerovnost byla ještě nižší a poměr byl menší než čtyři ku jedné.

Lidé chtějí žít ve spravedlivé společnosti. To je zřejmé, když se podíváme na platové tabulky ve veřejném sektoru, které jsou nejblíže demokraticky stanovenému rozdělování. Ve velkých britských institucích, jako je Národní zdravotní služba (NHS) a univerzity, kde mají odbory zaměstnanců právo rozhodovat o platových tabulkách, rozdíly mezi nejvyššími a nejnižšími platovými třídami zřídkakdy přesahují pět ku jedné. Pokud zohledníme kariérní stupeň, jsou rozdíly mnohem menší: nástupní plat lékaře nebo přednášejícího je jen asi dvakrát vyšší než plat uklízečky.

Pokud se o rozdělení rozhoduje demokraticky, lidé mají tendenci volit rovnostářštější výsledky. Z vlastní zkušenosti v odborech ve veřejném sektoru vím, že mnoho členů by dalo přednost ještě spravedlivějšímu rozdělení, než jaké představují současné platové tabulky, a také se o něj zasazuje. Zaměstnanci a odbory se silně staví proti nedávné tendenci britských univerzit a nemocničních trustů mít prorektory a generální ředitele, kteří jsou odměňováni mimo běžnou platovou stupnici, což je praxe, která by měla být zrušena.

Jako další měřítko můžeme uvést družstva. Mondragon Corporation je obrovská federace demokraticky řízených podniků ve Španělsku s více než 80 000 zaměstnanci.  Ve všech podnicích Mondragonu je poměr mezd v průměru pět ku jedné. V některých je to dokonce jen tři ku jedné. Opět to poskytuje důkaz, že když mají lidé možnost spravedlivě rozhodovat, tíhnou k takovýmto číslům.

Kdyby se stejná demokratická logika uplatnila v jakémkoli národním hospodářství, přinesla by dramatické snížení nerovnosti. Pomohlo by to odstranit korupci z našich politických systémů, zlepšilo by to náš smysl pro solidaritu a přineslo by to působivé výhody, o nichž je známo, že jsou spojeny s rovnostářštějším rozdělením příjmů: od nižší kriminality až po méně stresu.

Lidé mají tendenci uvažovat o příjmu jako o abstraktním čísle a tato abstrakce vyvolává dojem, že není důvod stanovit nějaký limit.  Ve skutečnosti však příjem představuje kontrolu nad kolektivním produktem a příkaz nad prací. Poměr mezd pět ku jedné znamená, že jeden člověk může ovládat práci pěti lidí a může spotřebovat pětkrát více všeho, co ekonomika produkuje: pětkrát více domů, aut, letů, televizorů a potravin. V těchto souvislostech se může zdát, že poměr pět ku jedné je příliš vysoký, a je logické, že odbory často volí poměr upravený podle kariérního stupně blížící se dvěma ku jedné.

Příjmy také představují velení nad omezenými zdroji a energií.  Měli bychom si položit otázku: o kolik více z naší planety - a z globálního rozpočtu na emise uhlíku - by měl mít jeden člověk dovoleno spotřebovat než jiný?  V době ekologického rozkladu je zjevně iracionální nadále věnovat zdroje a energii na podporu třídy, která má nadměrnou spotřebu.

Ekologičtí ekonomové již desítky let vyzývají k omezení poměru mezd: k zavedení přísných zákonů o životním minimu nebo minimálním příjmu, které by stanovily spodní hranici, a k použití politiky maximálního příjmu, která by stanovila strop pro horní hranici. Příjmové nerovnosti lze také snížit pomocí opatření, jako je veřejná záruka zaměstnání a univerzální veřejné služby. Tento přístup by nám umožnil obnovit sociální solidaritu, obnovit demokracii a zajistit dobrý život pro všechny na obyvatelné planetě.

Jakmile chápeme příjem jako kontrolu nad kolektivním produktem a jako příkaz nad zdroji planety - se sociálními a ekologickými důsledky -, je zcela rozumné, že o poměrech mezd by se mělo rozhodovat demokraticky, se silnou ochranou proti extrémní nerovnosti. Je skutečně znepokojující, že se tak v praxi téměř nikdy neděje.

 

Celý článek v angličtině ZDE