Diskutujme o ukončení válečného konfliktu na Ukrajině

12. 1. 2023 / Daniel Veselý

Tak kupříkladu Jan Čulík se organizátorů iniciativy ptá, co by se stalo, kdyby Západ přestal vojensky vyzbrojovat Ukrajinu, aniž by zároveň uvedl, že onen požadavek na zastavení dodávek zbraní by měl být součástí příměří. Navíc nejeden z vojenských balíčků má být na Ukrajinu zaslán až v horizontu následujících let, jelikož se ve Washingtonu (i v Moskvě) počítá s dlouhodobým konfliktem. Ovšem legitimní otázkou je, do jaké míry by ono navrhované příměří bylo dodržováno.

Po přečtení Čulíkova textu může neznalý čtenář nabýt dojmu, že mezinárodní právo začalo masivně porušovat až Rusko – jako by snad nešlo ve stopách Spojených států a jejich spojenců, již si „systém založený na řádu a pravidlech“ vykládali a stále vykládají po svém. Miliony přímých a nepřímých obětí amerických válek na širším Blízkém východě po 11. září 2001 by na onom světě mohly vyprávět. Koneckonců většina globální komunity nejenže neposílá Kyjivu zbraně a munici, ale dokonce se ani nepřipojila k západním sankcím proti Rusku. Je především v zájmu chudých a rozvíjejících se zemí, aby nesmyslná válka co nejrychleji skončila, neboť její enormní ekonomické konsekvence drtí v první řadě tyto státy.

Podle politologa Ondřeje Slačálka organizátoři iniciativy Mír a spravedlnost přicházejí namísto se spravedlivým mírem na Ukrajině s výhradně sobeckými ekonomickými zájmy, konkrétně ekonomickými zájmy „evropských domácností a firem“, na něž ukrajinská krize dle mínění levicového politologa patrně vůbec nedopadá. Autor kritické polemiky otištěné na webu A2larm se dokonce domnívá, že výzva „hází přes palubu Ukrajince a Rusy“, přestože v úvodu textu výslovně stojí, že „Ukrajina krvácí“ v důsledku války „bezprostředně rozpoutané Ruskem“, přičemž „o životy přicházejí další a další lidé, vojáci i civilisté, zejména ukrajinští. Několik milionů lidí před válkou uprchlo za hranice Ukrajiny. Rodiny jsou rozdělené, životy přetržené, země je pustošena. Města se mění v trosky, elektrárny, mosty, silnice, školy i nemocnice jsou ničeny bombardováním.“ Petice však není adresována Kyjivu nebo Moskvě, ale do rukou české vlády, na kterou my – čeští občané – můžeme vyvíjet tlak, aby svůj válečnický postoj vůči konfliktu na Ukrajině přehodnotila.

Organizátoři iniciativy a petenti vyzývají k prosazování „spravedlivého míru“, jenž by se měl stát „vůlí“ evropských vlád vůči Spojeným státům a Ruské federaci a „rozhodnutím“ Ukrajiny. Jinak řečeno, všichni relevantní aktéři ukrajinské krize by měli společně usilovat o spravedlivý mír na Ukrajině za situace, kdy by Kyjiv měl rozhodující slovo. Házení přes palubu?

K termínu „spravedlivý mír“ mám však výhrady, jelikož současná situace na bojišti spíše nahrává míru bolestivému, kdy by s různými ústupky měl přijít nejen agresor, ale i napadená země, jak mezi jinými soudí třeba historik Vladislav Zubok ve Foreign Affairs – neboť dlouhou válku nikdo vyhrát nemůže.

Existují různé scénáře, podle nichž by mohla být realizována deeskalace ukrajinského konfliktu – potažmo příměří nebo ideálně ukončení války. Podle jednoho z nich by sporná či okupovaná území mohla být dočasně svěřena do správy OSN včetně rozmístění mírových sil, a to do té doby, než by byl vypracován nový legislativní základ pro statut území, kde byla před válkou silně zastoupena ruskojazyčná populace. Další scénář počítá s tím, že domluva mezi Ukrajinci a Rusy je v dílčích záležitostech možná a nadto prospěšná nejen Kyjivu a Moskvě, ale i zemím globálního Jihu sužovaným potravinovou krizí. Je proto záhodno stavět na jednotlivých dohodách mezi znepřátelenými stranami: na smlouvě o vývozu obilí, dohodě o výměně zajatců nebo na inspekci MAAE v Záporožské jaderné elektrárně.

Ondřej Slačálek svou polemiku povážlivě deklasuje podpásovkami i patrnými manipulacemi, když příkladně píše: „Lze si také klást otázku, kde byli autoři petice na jaře: proč nepožadovali tlak na příměří tehdy, v době relativně drtivé Putinovy ofenzivy?" Slačálek si musí být moct dobře vědom faktu, že nejen organizátoři, ale i petenti od samého začátku ruské agrese akcentují diplomatické urovnání válečného běsnění na Ukrajině. Ondřej Slačálek – pokud se nemýlím – nerozebíral jarní nadějné rozhovory mezi Ukrajinci a Rusy, ani neodsoudil blokaci těchto mírových jednání ze strany USA a Velké Británie.

Autor obviňuje západní levici z toho, že nebere v potaz hlas ukrajinské levice, již má výzva také údajně házet přes palubu, a cituje přitom ukrajinského sociologa Volodymyra Iščenka. Jenže Iščenko představuje neuvěřitelný zdroj informací a inspiraci nejen pro autora těchto řádků, ale i pro ty, kdo od začátku války volali po diplomatickém uspořádání. Volodymyr Iščenko ve své práci kriticky nahlíží na postmajdanový politický a ekonomický vývoj na Ukrajině, na roli USA/NATO při vytváření bezpečnostní hrozby v Evropě, jakož i na úlohu Západu v prodlužování války. Již na jaře dokonce konstatoval, že prezident Zelenskyj patrně bude muset přistoupit na bolestivé kompromisy, aby mohl válečný konflikt ukončit. Zdá se, jako by Ondřej Slačálek čtenáři sugeroval, že Iščenko by jeho četné výhrady vůči iniciativě Mír a spravedlnost podepsal – i když sociolog názorově spíše souzní s organizátory a signatáři výzvy.

Asi jediný příčetný a slušně artikulovaný polemický text napsal zahraničně-politický komentátor Deníku Referendum Petr Jedlička, který se zamýšlí nad tím, zda existuje hranice, za níž je namístě nutit Ukrajinu k míru výměnou za území. Podle Jedličkovy osobní novinářské zkušenosti by se o míru na Ukrajině mohlo rozhodovat mimo jiné v případě dlouhodobě bezvýchodného konfliktu. A to je přesně dynamika, jíž se ukrajinská válka ubírá.