Vraťme občanku, neumíme volit...
12. 1. 2023 / Richard F. Vlasák
čas čtení
6 minut
Dobrý den a ahoj,
prezidentská volba, jíž jsme svědky i účastníky, nevrhá na stav naší společnosti a na nás samotné právě pozitivní světlo.
Maloměšťáctví, nedostatek vizí nebo i ctění elementárních
základů slušnosti činí ze svátku demokracie opileckou frašku nedospělých
puberťáků, a to máme v občance napsáno, že je republice třicet. Za
jinou úvahu tedy stojí, jestli je postavena na správných ideách a
základech, ale o tom jinde a jindy...
1) Estébácké praktiky a dospělost stát za svými chybami
Je smutným svědectvím o naší nezpracované minulosti, že jsme si osvojili kádrovací praktiky těch, kteří nám 40 let vládli. Pátráme, šmejdíme v minulosti kandidátů až do té doby, dokud nebudeme sto říci: "Tak vidíš mámo, on/ona má taky chybu a jakou. To jí/jej nemůže volit a praštíme přitom do stolu, až tlačenka zatančí čardáš a polenta vyskočí z talíře (jídlo zvolené podle dvou voličských skupin: jedni se hlásí ke zdravé polentě, byť stoly mám mastné od huspeniny, druzí mají mají humpoláctví za ctnost - české pokrytectví: ty nebeský svátku)".
A tak s tím nejvyšším morálním zaujetím odmítněme opravdu všechny, protože je jen málokdo v naší zemi se neušpinil: jedni chodili minimálně do pionýra, druzí si nakradli ode devadesátek výše, někteří stihli obojí.
Kdo je bez viny, hoď kamenem: prezidentský kandidát/ka nám slouží jako obětní stéla, kterou všichni můžeme za naše prohřešky kamenovat, právě proto, že se do zrcadel raději nedíváme.
A tak dcery a synové Husova národa nemáme v sobě špetku odpuštění a ani kousek odvahy si za svými chybami stát.
Od prezidentských kandidátů bych tedy očekával maličko elementární soudnosti, schopnosti omluvit se za chyby a tím být nám skutečnými příklady, zničit uhrančivou moc zla: člověk, který za bolševika sloužil v represivní složce státu (armáda) nemohl nemít povědomost o to, co se zdmi kasáren dělo; člověk, který za pomoci vládních špiček z nejrůznějších stran ovládl český potravinářský průmysl nemohl ke svému majetku přijít bez činů za hranou zákonnosti a proděkanka a později rektorka si divně představuje fungování akademické obce, má-li takové díry v argumentaci, paměti; případně každou chvíli říká něco jiného...
Ne, nikdo z nich není lilium, ani my - jejich voliči - nejsme, ale vyznáním vin začíná obrácení a s ním odpuštění, tedy i možnost vést druhé i sebe sama...
2) Bez vizí, ale za to s castingem
Při všem tom kádrování je nám důležité, dozvědět se, jestli pan kandidát ovládá základy přírodopisu, zeměpisu a druhou rukou zvládne udělat řízek, a nebo promiňte, na Vánoce kapra.
Média selhávají v otázkách, které se hodí buď do vědomostních soutěží nebo lifestylových magazínů, místo, aby položila ta skutečně důležitá, určovala agendu, potažmo vycházela ze základních zájmů občanů.
Vybíráme Barbie nebo Kenna. Ještě štěstí, že náš kandidát/ka není příslušníkem nějaké menšiny; no teplouše bychom za prezidenta nechtěli a ježdamane, aby to nebyla cikánka. Jo, aby vypadal jako Masaryk - chtějí Karl a Egon. České blbství slaví narozeniny.
Za celou dobu jsem neslyšel opravdovou vizi kandidátů, prosím, nemyslím, PR knihy napsané námezdními psavci - myslím představu o tom, jak má naše společnost vypadat za pět let, jak onoho kandidátem/kandidátkou vysněného cíle dosáhneme, jaké k tomu máme prostředky.
Prezident jako představitel moci výkonné se podobá kapitánovi (děkuji panu profesoru Kohákovi blahé paměti, za ten příměr), vede naši loď na moři, zatímco premiér je kormidelník, vybírá časově omezená řešení.
Chybí nám diskuse o nejnižší reálné mzdě, o ekologických výzvách, rovnosti žen a mužů v otázce platů, o vzdělání, o sociálním smíru i lidských právech: ten/ta nabídne tohle řešení a bude to znamenat to nebo ono, odborníci k tomu řeknou své a společnost uvidí, kam se dát, ergo, koho volit.
My si totiž nalháváme, že buď žijeme v nejlepším ze všech možných světů, nebo na okraji jámy pekelné. Ani jedno není pravda, a dobrý kapitán/ka to umí svým vysvětlit, špatný žije z radosti v extrémech.
3) Nejsme demokraty
Při vší té identifikaci s kandidáty zapomínáme, že náš soused/ka, která volí úplně někoho jiného než my, není vůl nebo kráva podle toho, koho volí či nevolí.
Ostře řečeno, ale tak se, přátelé, na sociálních sítích častujeme, jen když se někdo odchýlí od našeho názoru. Tu bychom toho druhého, tu druhou snad ukamenovali - srov. bod číslo jedna.
Zapomínáme na to, že náš oponent, naše oponentka má nejen právo na vlastní názor, ale sdílí s námi jedno bydliště, dobrou vůli a lásku k vlasti.
Pokud tedy netvrdí, že cikáni mají jít do plynu a dělníci mají držet hubu a krok...
Nejsme demokraty, když nehledáme to, co nás opravdu spojuje, když v názoru toho druhého nehledáme něco, co by mě mohlo inspirovat, poučit;, ano, povznést. Karel Čapek kdysi napsal, že se často stydíme, že z nás vzejde nějaký tělesný plyn, ale nestydíme se označovat posluchače jazzu za zločince. Neumíme být věcní, a proto hledáme Barbie nebo Kenna - srov. bod 2.
4) Co dělat?
Do konce voleb přežít, a pak si vážně promluvit, jak všechny nešvary výše popsané řešit, aby se nám nevracely s každými volbami jako bumerang. Chtít po médiích, aby plnily svou úlohu. Být k sobě upřímní, odpouštět si, ale o patří do kázání, já vím...
7557
Diskuse