16. 2. 2023 / Petr Andreas
Mírostrůjce a obránce
Miloš Zeman vystupoval jako ochránce a spasitel a také Andrej Babiš sáhl po této archetypální stylizaci, typické pro populistické či autoritářské vůdce. Oproti Zemanově lidovosti, chytrosti a vtipnosti na sebe vzal tři odlišné role: za prvé agilního mírostrůjce a diplomata s množstvím mezinárodních přátelských kontaktů, za druhé nespoutaného obránce lidí, který bude rázně, včetně verbálního násilí („Seřval bych ministra“) působit na českou vládu premiéra Petra Fialy a tlumit její sociálně necitlivé kroky, a za třetí roli samaritána, který bude „pomáhat lidem“ neboli pokračovat v sociální politice své vlády. Prezentoval se jako řešitel úzkého výběru klíčových a aktuálních problémů války a vlády – na rozdíl od Zemana, který tematizoval společenský konflikt, sliboval ochranu před elitami a figuroval jako jakýsi štít před výzvami moderní doby, neobsáhl širší existenciální témata. Zatímco charismatickému Zemanovi se dařilo působit autenticky, u Babiše je patrný rozkyv mezi jeho osobnostní podstatou a marketingovou reprezentací, kterou vyrábí jeho tým. K nesouladu přispěl i protiklad mezi oběma zvolenými rolemi prezidentského kandidáta: přátelská komunikativnost ve světě versus nesmiřitelnost doma. Dramatičnost a nevybíravost slovních útoků, které neztlumil zemanovský vtip ani schopnost elegantně se distancovat od předneseného výroku, se mnohdy blížila tónu obvyklému na dezinformačních platformách. Tento protiklad byl rušivý natolik, že se ho sám Babiš pokusil vysvětlit a zahladit jako záměrný („Teď budu hodnej.“).
Válka...
Babišova kampaň pracovala se stejnými hlavními tématy jako dezinformátoři, a shoda byla dokonce taková, že se Babišovi dostalo jejich intenzivní podpory. Babiš i dezinformátoři jako hlavní problém vyzdvihují válku na Ukrajině a shodovali se i v nasměrování konkrétních tezí: v apelu na její ukončení, na mírových jednáních jako řešení a v kritice jejích tuzemských důsledků. Rozcházeli se však – stejně jako se lišil Zeman od svého proruského okolí i dezinformátorů – v cílech, k jejichž uskutečnění by tyto teze měly vést, a také v identifikaci příčin konkrétních hospodářských a sociálních problémů.
Babišovu si svou pozici vymezil již pojmenováním konfliktu. I když je přesvědčen o ruské vině na jeho rozpoutání, mluvil jen o „válce“, tedy neutrálně mezi liberálním označením „ruská válka“ a ruským a dezinformačním označením „speciální vojenská operace“ či „válka kolektivního Západu proti Rusku“.
Určující jsou dále kontexty, do nichž na straně jedné stratégové Babišovy kampaně a na straně druhé dezinformátoři dopady války zasadili. Ve zkratce platí, že čím blíže z Kremlu do obýváku českého konzumenta (dez)informací, tím více se přehlížejí geopolitické ambice Ruska, zdůrazňují se „sobecké“ ekonomické motivy a vina se přenáší ze vzdálených příčin na „viditelné“ důsledky. Babišova kampaň se stejně jako dezinformátoři zaměřila na ekonomické a energetické strádání, jako jeho příčinu však nevykreslila ani Rusko (jako liberálové), ani Západ a Ukrajinu (jako ruská propaganda a dezinformátoři), nýbrž českou vládu, s níž ztotožnila druhého kandidáta Petra Pavla. Babišovský narativ strádání se vyznačuje tím, že údajně škodlivou činnost vlády nevkládá do mezinárodních kontextů: za vysoké ceny potravin nemůže válečná a postcovidová inflace, ale nekompetentní vláda, která inflaci nedokázala zkrotit, za nedostatek energetických surovin a vysokou cenu energií nemohou Ruskem manipulované dodávky a ceny, ale vláda, která ceny málo a pozdě reguluje a kompenzuje odběratelům. Oproti tomu dezinformátoři spojují strádání také s Evropskou unií, NATO či obecně euroatlantickým civilizačním okruhem, s fenomény jako Green Deal, energetická burza, uplatňování zájmů nadnárodních zbrojních a těžařských korporací, „řízená“ migrace, eskalace napětí ve světě a americký imperialismus. Pro Babiše je Petr Pavel toliko kandidátem vlády, nikoli agentem NATO a Západu jako pro proruské propagandisty a dezinformátory.
... a mír
Jako leitmotiv kampaně zvolil Babišův tým mír, podmínku rozvoje života a civilizace. Babiš nepopisoval, jak by takový mír vypadal mezi znepřátelenými stranami ani jak by ho bylo možné mezi nimi dosáhnout. Snažil se přesvědčit o svých diplomatických schopnostech a především vsadil na emotivní opakování představ o tom, k čemu by vedla absence míru doma: Nebude-li míru dosaženo, což by bez Babišova zvolení a mírové iniciativy mělo být pravděpodobnější, hrozí Česku vtažení do válečného konfliktu a mladým mužům povolání do armády a smrt na frontě. Babiš zde využil i hrozbu dezinformátorů, že eskalace konfliktu může vést ke třetí světové válce.
Tato ekvilibristika byla pro jeho kampaň příznačná. Používal některé narativy dezinformátorů, aby se s ním mohli identifikovat nacionální konzervativci a konzumenti dezinformací, a zároveň emočně cílil na nerozhodnuté voliče z celého spektra – ovšem tak, aby mu nebylo možné tyto narativy lehce připsat a názorově jej ztotožnit s dezinfoscénou. Od ní se například v případě hrozby třetí světovou válkou distancoval kličkou, že cituje „média“. (Účelově zaměnil alternativní a mainstreamová média, čímž ta alternativní normalizoval.) Podobně alibisticky uváděl do své kampaně i další emočně silné výroky („Přišlo WhatsAppem.“).
Nedořečenost ohledně podoby míru ale přeci jen představuje určitý rozdíl oproti záměrům ruských představitelů a dezinformátorů, pro které s sebou jakákoliv přijatelná podoba míru nese legální zánik Ukrajiny v jejích mezinárodně uznávaných hranicích a připojení větší či menší části jejího území k Ruské federaci – mír je Rusku prostředkem k naplnění jeho imperiálních ambicí v postsovětském a východoevropském prostoru. Důsledky takového míru pro světový řád se ovšem nacházely za horizontem Babišovy kampaně, ponechány předpokládanému nezájmu voličů. Jejich představy se naopak mohly sytit pozitivními konotacemi, které se s mírem pojí, jako návrat k normálu, stabilitě a prosperitě.
Uprchlíci
Spřízněnost s dezinfoscénou nalezl Babiš také v rozdmychávání předsudků vůči ukrajinským uprchlíkům, kteří jsou v tuzemsku nejviditelnější připomínkou konfliktu na Ukrajině. Zároveň tak kráčel ve šlépějích svého guru Miloše Zemana, jenž s tématem uprchlíků vyhrál druhé kolo prezidentské volby před pěti lety. Dezinformátoři poukazují na údajně luxusní majetek a bezpracný život uprchlíků v exilu, vykreslují je jako parazity sociálního systému a prohlubují tak frustraci části domácího obyvatelstva. Avšak ve srovnání s kulturně vzdálenějšími uprchlíky („migranty“) ze Sýrie, arabských zemí a Afriky, proti nimž burcovala Zemanova kampaň, Ukrajinci jsou v Česku populárnější a vzbuzují silnější solidaritu. Babiš tak na ně cílil především nepřímo přes kritiku vlády, i když se nevyhul ani přímým útokům. Vláda podle něho o uprchlíky pečuje více než o české občany a uprchlíci vlastní drahá auta.
Média
Babiš se svým týmem, stejně jako dezinformátoři a stejně jako Miloš Zeman pokládá za protivníka liberální mainstreamová média. Avšak na rozdíl od dezinformátorů využíval v kampani vedle klasické politické reklamy jen média sociální a nikoliv alternativní (pokud víme; výjimku představovaly třeba Parlamentní listy). Ta mu nicméně masivně nadbíhala, mimo jiné i proto, že v kampani vystupňoval své dlouhodobé podrývání důvěry společnosti v některá z médií liberálních a mainstreamových. Babiš v této oblasti nicméně nedosáhl suverénní pozice Miloše Zemana, který se z principu vymezuje proti všem médiím a novinářům dává najevo svou osobnostní a intelektuální nadřazenost – Babišovy útočné poznámky na adresu novinářů vzbuzují spíše dojem osobních sporů než principiálního postoje. Podobně jako Zeman se snažil mluvit skrze jejich odpor přímo ke svým voličům: avšak na rozdíl od charismatického zábavného Zemana Babiš a jeho tým zvolili taktiku přehlušit a vyděsit. Babišovo sdělení, stejně jako Zemanovo se tak i přes negativní mediální kontext dostalo k příjemcům, avšak bez infotainmentového obalu usnadňujícího jejich získání. Pozitivně tak mohl být vnímán jenom těmi, kteří jako vítěze řečnického souboje uznávají toho, kdo je sebevědomější, má jednoduché, emočně silnější sdělení a protivníka ukřičí – a kteří nepotřebují zemanovskou stylizaci, osobnostní převahu a dojem kultivovanosti.
Informační vliv Kremlu v české kotlině
Vynoření a zakořenění proruské dezinformační scény v Česku přineslo nové možnosti politikům, občanským iniciativám i byznysu. Bezskrupulózní, cyničtí nebo naivní jednotlivci či subjekty mohou kdykoliv sáhnout do rezervoáru účinných narativů, vyfabrikovaných kremelskými stratégy, aby zaobalili a uskutečňovali vlastní zájmy.
Logika, jíž se řídí dezinformátoři v podpoře politických subjektů, není stejně jako u běžných voličů nutně dána sympatiemi, ale také negativně podle toho, kdo jim umožní udržet si nebo rozšířit prostor působnosti. (Jak shrnul post v proruské facebookové skupině: „Pokud nebude zvolený Babiš, je po nás!“) Babiše tak dezinformátoři upřednostňovali proto, že jeho působení ve vysokých funkcích má větší potenciál destabilizovat společnost a demokratické instituce, a nikoli nutně proto, že by se v detailu ztotožňovali s jeho programem. Ústřední hodnoty a teze Babišovy kampaně zapadaly do proruského dezinformačního narativu, aby se Babiš dočkal podpory dezinformátorů, zároveň ale byly voleny tak, aby si příliš nezadal a mohl se od nich distancovat odkazem na obecné hodnoty a národní zájmy. Babišův licoměrný a obezřetný postoj k proruským dezinformacím se projevil i v popírání kontaktů s předsedou tradičně proruské KSČM a v odmítnutí možnosti spolupráce s SPD (jejíž předseda se sice proti dezinfoscéně halasně vymezuje, argumentačně s ní ale souzní). I když byl v prezidentské volbě poražen, oboustranně výhodná synergie tohoto nejpopulárnějšího politika s proruskou pátou kolonou přispěla k normalizaci a posílení proruské části názorového spektra.
Mistr a učedník
Andrej Babiš nedokázal úspěšně napodobit postpravdivou populistickou pózu Miloše Zemana. V archetypální sebestylizaci, autenticitě a konzistenci výrazu, paralyzování médií, zneužívání strachu a koketování s konspiracemi a dezinformacemi učedník nedorostl svého mistra. Nabídl několik přehrávaných gest bez svébytného hodnotového ukotvení, která jsem shrnul v titulku tohoto eseje. Nutno ovšem dodat, že stejně jako Zemanovi, ani Babišovi nenahrávala současná situace, především absence míru a stability. (Zemana připravilo o část popularity lavírování, s nímž čelil najednou nebezpečně skutečnému ruskému terorismu, a ruská válečná agrese ho přiměla, aby se z výklonu k postpravdě vrátil ke střízlivější rétorice a popřel tak sám sebe.) V době reálně probíhající konvenční války jsou přísněji hodnoceny činy na hraně kolaborace nebo vlastizrady a kandidát, který chce zůstat relevantní, nemá k tomu, aby provokoval liberální média a nadbíhal dezinformátorům, potřebný manévrovací prostor.
Diskuse