O optimistickém pohledu na svět
31. 8. 2023
/
Boris Cvek
čas čtení
4 minuty
Miluji
Voltairova Candida, jeho asi vůbec největší dílo. Jde o
pikareskní román, o návrat do dob daleko před klasicismus, snad
až někam k fabliau, útočně satirické frašce nebo možná
k renesančnímu Pantagruelovi a donu Quijotovi.
Voltaire
si zde vyřizuje pomocí chaotického příběhu účty s tvrzením
filozofa Leibnize, že svět, v němž žijeme, je nejlepší
možný ze všech světů. Lepší svět být už prostě nemůže.
Samozřejmě
proti tomu lze postavit nesčetná utrpení a absurdity, které tu
reálně jsou. V Candidovi je to provedeno geniálně, ostře,
přesvědčivě a se závěrem, že místo úvah o dokonalosti světa
je třeba se starat praktickou činností jako zahradník o to, aby
ten svět byl lepší.
Můj
optimismus vychází z Candida. Na pozadí normální a běžné
hrůznosti lidského údělu, jak ho lidé kdysi prožívali a na
mnoha místech světa stále prožívají, pozoruji, co všechno bylo
změněno k lepšímu: v oblasti zdraví, bídy, svobody,
vzdělání, osvěty, lidských práv atd. (a ovšemže i v těch
nejvíce vyspělých zemích dodnes umírají mladé maminky na
rakovinu).
To
samozřejmě neznamená, že celá tato stavba nějak jednou provždy
zasypala propast hrůzy. Její úžasnost je v tom, že stojí této
hrůze navzdory, dokonce byla vybudována právě na zkušenostech
s takovou hrůzou, protože její největší část, největší
vymoženosti, vznikla po holokaustu a po druhé světové válce,
dokonce mimo jiné právě v Německu, kde kdysi vládl Hitler
s Himmlerem a jim podobní.
Optimismus,
který říká, že všechno musí nakonec vždy dopadnout dobře, že
nás síla dějin jaksi sama nebo pomocí těch, kdo v ní věří
a kdo si tak přivlastňují právo nelidského pokroku ve jménu
nadlidských zákonů dějin, dopraví do lepších dob, je mi
odporný. Je-li důvod k optimismu, je to právě proto, že
lidé dokázali navzdory hrůzným mechanismům dějin, z hloubi
největší katastrofy v lidských dějinách, postavit
společnost na pokroku, lidských právech, míru.
Jisté
je, že to bylo možné. Můj optimismus spočívá ve vděčnosti za
to a v naději, že když se podařilo tohle, můžeme doufat,
že zvládneme i další pokrok a další udržení toho, co bylo
postaveno, že dokážeme pomoci více lidem napříč planetou a
šířit, co jsme vytvořili. Není to ale nic automatického. A
nikdy nezmizí ta propast pod námi a to riziko, že do ní zase
jednou spadneme. Jenom s tímto vědomím můžeme docenit
hodnotu pokroku a pokusit se ho realisticky, účinně bránit.
Když
lidé po strašlivé válce a holokaustu budovali lepší svět,
jejich představivost byla jasně upoutána k tomu, jak se to
dařilo, jak se zvyšovala životní úroveň, sociální jistoty,
svoboda, práva menšin atd. Dnes čelíme nezamýšleným důsledkům
pokroku a musíme myslet na to, že před sebou máme hrozbu
katastrofy globálních rozměrů. Není pak až tak těžké si
představit, že dokonce i ta nejvyspělejší země spadne do
chaosu, bezpráví, vraždění, drancování, zničení zdravotního
systému se všemi následky atd. Tento pohled, tato byť jen možnost
ochromuje.
Na
druhou stranu právě s ohledem na to, co vše bylo dosaženo a
jak to bylo dosaženo, je třeba myslet na budoucnost s nadějí,
s candidovským optimismem, že i tohle zvládneme. Zničení
klimatu je důsledkem vědeckého pokroku, vědecký pokrok ho
popisuje a vědecký pokrok na prvním místě nám může pomoci
zachránit se. A tím nemyslím jen vědecký pokrok v úzkém
smyslu nových technologií, ale samozřejmě i pokrok v oblasti
společenských studií, které se zabývají možnosti měnit
společnost a její hodnoty, otázkou kvality života, otázkou
svobody a demokracie.
5969
Diskuse