Paradox osvícenství a empirismu

11. 10. 2023 / Boris Cvek

Literatura je zde chápána velmi široce a neomezuje se na seznam děl, jejich výklad, život autora a data kolem toho. Naopak cílem je vždy obecnější úvaha, pokus o vystižení charakteru doby a společnosti, důraz na společenský význam umění, myšlení, zvyků, kultury. Nenajdeme tu prakticky nic z do sebe uzavřené „literární vědy“ nebo literární historie, nejvíce snad kniha připomíná velkou fresku dějin společnosti a jejího literárního života.

Uvědomil jsem si třeba to, jak užitečné je dívat se na filozofii jako součást takto chápaných dějin literatury. Brilantní jsou v tomto smyslu eseje o Montaignovi, Descartovi, Condillacovi nebo Voltairovi. Když se na konci renesance vynoří představa o poznání jako náhledu, evidenci (v kontrastu se středověkou a renesanční představou poznání jako diskurzivní činnosti) není to věc nějakého ryze intelektuální nápadu, ale jde o celkovou proměnu způsobu čtení knih a organizace jejich textu. Jazyk jako zprostředkující médium mezi myslí a pravdou ustupuje do pozadí s celým svým labyrintem kulturní relativnosti.

Pozoruhodné je, že osvícenství bylo zároveň vzpourou proti této karteziánské představě i jejím pokračováním. Na jedné straně osvícenci navazují na empirismus, tedy na arbitrárnost našeho poznání, které nemá kořeny v rozumu, schopném nahlédnout bezprostředně pravdu, ale pouze ve smyslech. Takto je v knize podána Encyklopedie, asi nejdůležitější dílo západní civilizace. Arbitrárnost pro osvícenskou mentalitu ale neznamená nemožnost pokroku a vylepšení, právě naopak! Na druhé straně osvícenství – čteme v eseji o tom, co vlastně bylo osvícenství – stojí na představě univerzálního poznání, platného pro všechny lidi. Až se zbavíme všech předsudků neustálou kritikou všeho, až svrhneme všechno lokální, nahodilé, tedy předsudečné, dojdeme konečně ke svobodné, správné společnosti, založené na poznání platném univerzálně pro všechny lidi.

Filozofické podloží pro toto univerzalistické pojetí poznání zkonstruoval z empirismu Condillac (opět odkazuji na vynikající esej o jeho filozofii). Představte si lidskou bytost bez minulosti. Tato bytost je nadána smysly a pomocí nich a rozumu konstruuje skutečnost, která je kolem ní. U Condillaca je takto poznána skutečnost, jak je „sama o sobě“, což je fakticky v naprostém rozporu s empirismem, pokud nechceme zkušenost chápat jako něco mezi objektem a subjektem (třeba Mach nebo James to chtěli řešit takto). Hlavní smysl pro pochopení, že smyslová zkušenost není jen subjektivní zdání, je tu hmat. Condillac věří v objektivní realitu v běžném, instinktivním smyslu. Nicméně chybí tu minulost, kultura, jazyk. Žádné vnímání, které má být artikulováno v jazyce, se neděje mimo tyto kategorie (co vlastně vidí zvířata, třeba orel při lovu? – je to, co vidí, poznání?). Osvícenská kritika nekritizuje svá základní východiska. Kdyby to udělala, její civilizační mise by nemohla mít tu sílu, to přesvědčení, jakou měla.

Víra v lepší svět postavený na odstraňování předsudků za účelem obnažení univerzálního poznání byla z dnešního pohledu velmi naivní. První velkou lekci mohla zažít Francie už za jakobínského teroru. Filozoficky její poslední baštou měla být věda (věda, kterou se ovšem oháněli jak nacisté, tak bolševici), kde její konečný rozklad přinesl Kuhn, Feyerabend a dějiny vědy, které vyprávějí historikové, a nikoli vědci. Hlavní úder představě univerzálního rozumu však přináší už Darwin. Kde by se v člověku, jak ho chápe Darwin, mohlo vzít univerzální poznání? Sama evoluce je nahodilost za nahodilostí a rozum je adaptace na podmínky, tedy něco velmi lokálního.

A jsme u otázky objektivity vědy, objektivity poznání. V té tradici, kterou představuje právě Condillac, bylo uskutečněno mnoho pokusů o záchranu poznání jako smyslových dat, jako obrazu reality pomocí jasně daného pozorování a konstrukce správného jazyka (už Condillac chce z jazyka vyhodit všechny metafory, všechnu poezii ve jménu správného zrcadlení struktury skutečnosti). To bylo úsilí třeba Vídeňského kruhu. Jenže všechno se to rozsypalo snad ve všech předpokladech už u pozdního Wittgensteina a pak v post-analytické filozofii.

Na jejím konci se Rorty a před svou smrtí dokonce i Putnam vracejí k dědictví filozofického pragmatismu. Rortymu je objektivita vědy celkem ukradená, dokonce provokativně tvrdí, že věda je stejně objektivní jako beletrie (ačkoli jinde zase tvrdí, že naše poznání je stejné jako poznání améb, že rozdíl není ve kvalitě, ale stupni – mají améby nějakou primitivní beletrii?). Putnam se naopak snaží celý život najít základ pro objektivitu poznání. Když pochopí (pod vlivem své ženy), že musí vzít vážně pragmatismus, který celý život odmítal jako příliš relativistický přístup ke světu, hledá objektivitu právě tam. Jde třeba o akrobatické pokusy o výklad Jamese jako myslitele, který přece jen nějak chápal pravdu opravdu objektivně. Na můj vkus je to až moc násilné a nikam nevedoucí (mluvím o knize manželů Putnamových „Pragmatism as a Way of Life, Harvard University Press 2017).

První a nejdůležitější krok k nalezení objektivity musí začít u experimentální vědy. V čem je tato věda vlastně objektivní? Jsou to počitky? Teorie? Jazyk? Nic z toho se jako zdroj objektivity nedá držet. Jediná možnost je vzít v potaz reprodukovatelnost experimentů, zacházení s fyzickými věcmi obecně (stejná objektivita jako u řemesel typu kovářství, truhlářství nebo technik lovu u zvířat). Musíme se vzdát empirismu, jak ho známe. Ne snad proto, abychom se vrátili k tomu, co empirismus ve své době odmítal, na co reagoval, ale naopak abychom udělali ještě krok dále a osvobodili empirismus od představy poznání jako náhledu, poznání jako smyslových dat nebo idejí, které se vtiskují do naší tabula rasa. Domnívám se, že takový krok by představoval dalekosáhlou revoluci v dějinách filozofie a myšlení vůbec. Je plně v souladu s darwinismem, s reálnými dějinami vědy, s kuhnovským i wittgensteinovským obratem. A potvrzuje také správnost intuice, přítomné tak či onak v post-analytické filozofii od samého jejího začátku, intuice nutnosti vrátit se k pragmatismu.

Pokusím se nastínit svou hlavní myšlenku na příkladu lovícího orla. Kdybychom se zabývali jeho počitky jako nějakými daty, která zrcadlí realitu, nic nepochopíme. Smysly nevznikly evolučně kvůli tomu, aby dávaly intelektuální obraz reality, už vůbec ne obraz formulovatelný v jazyku jako univerzální pravda. Orel loví, to je základ všeho, tedy jedná. Pragmatismus je právě filozofií jednajícího člověka, člověka hledajícího zpětnou odpověď reality na své jednání. To samé je situace orla. Jeho smysly pracují tak, aby mu zprostředkovaly pro jeho situaci podstatnou zpětnou vazbu reality. 

Musí se naučit takové reprodukovatelné jednání, aby mohl přežít, tedy ulovit kořist v dané lokální realitě (ne třeba v jiné krajině, v jiném podnebí). To, že musí jednat tak a tak, jinak neuloví nic, je důkazem objektivní povahy reality a možnosti jejího objektivního poznání. Ale ne objektivního poznání jako univerzálního obrazu, ne jako pojmového systému v jazyce. Jazyk je vždy kulturně nahodilý. Různé jazyky, různé kultury budou jistě chápat, popisovat totéž reprodukovatelné jednání různě. Stejný experiment ve fyzice má různou interpretaci v té či oné teorii, ale pád teorie by neměl experiment zneplatnit. Fabrika, která vyrábí produkty na základě Newtonovy fyziky, přece nepřestane fungovat, když se fyzici shodnou na tom, že tato teorie byla vyvrácena Einsteinem. Experiment by měl být v dějinách vědy stabilní, stále reprodukovatelný bez ohledu na změny teorií, i když zjevně tomu tak asi nebude. Nepochybně kvantové experimenty nebudou schopni reprodukovat lidé z 15. století, dokonce ani ti velmi vzdělaní. Jenže to by nemělo popírat jejich objektivitu. Objektivní realita nesporně existuje a také něco, co bychom mohli nazvat objektivní poznání, nicméně není to poznání intelektuální, pojmové. Neexistuje nic jako pojmový základ skutečnosti, což je právě ten základní omyl, který od Platóna vzdoruje pokusům o likvidaci a který se propašoval dokonce i do empirismu.