13. 12. 2023
Kůže Alvina Hillimana je spálená od slunce. Má vlasy s dredy a na levém zápěstí tlusté zlaté hodinky. Volný čas tráví v obchodě s alkoholem u kamaráda. Vlastenecký zápal, který vznikl v regionu Essequibo v Guyaně v důsledku venezuelského nároku na tuto oblast džungle, která je bohatá na minerály a ropu, ho ani trochu neovlivnil. Nedělají na něj dojem vlajky ani velké cedule uprostřed silnice, na kterých je napsáno: "Essequibo patří Guyaně."
V jeho padesáti letech, jak říká, mu žádná vláda nikdy nic nedala... Ani pytel rýže. Když není v obchodě svého přítele, pracuje na stavbách od 8 do 20 hodin a vydělává jen pár dolarů. Nikdy nepoznal svého otce; nedávno mu zemřela matka. Má pocit, že je na tomto světě plném pastí sám.
"Pokud budou bojovat a Venezuela vyhraje, půjdu s Venezuelou. Pokud Guyana vyhraje, udělám pravý opak. Tato země patří černým i bílým, všem. Je mi jedno, kdo vyhraje. Nezajímá mě žádný prezident, vykašlete se na všechny," krčí rameny.
Za rohem, kde Hilliman sedí a pozoruje život kolem, stojí stará policejní stanice Charity. Jedná se o přístavní město severně od řeky Essequibo s necelými 1 500 obyvateli. Zdá se, že budovu nikdo nenatřel od britských koloniálních časů. Přijíždí hlídka se zasmušile vyhlížejícím chlápkem vzadu. Že by zatčený zloděj? Ne, ve skutečnosti je to kamarád policajtů: Svezli ho.
Na stěnách stanice visí portréty prezidenta, premiéra a policejního prezidenta. Policista R. Ramnarine má dokonale vyžehlenou uniformu, naleštěné boty a čerstvě oholenou tvář, o které se holiči jen zdá. Dnes odpoledne opravuje vchodové dveře.
"Budu bránit svou zemi, pokud se nás Venezuela odváží napadnout," slibuje Ramnarine se šroubovákem v ruce. Není důvod ho nebrat vážně.
Vláda prezidenta Nicoláse Madura uspořádala minulý týden referendum, ve kterém se zeptala Venezuelanů, zda chtějí anektovat Essequibo – region o rozloze 62 000 čtverečních mil, přibližně stejně velký jako americký stát Georgia – který nyní patří malé zemi Guyana. Guyana má jen asi 800 000 obyvatel, zatímco Venezuela má více než 28 milionů obyvatel.
Více než 95 % hlasovalo podle očekávání pro. Maduro ujistil média, že mu to dalo lidový mandát k okupaci těchto zemí. Venezuelská hrozba přichází poté, co konsorcium vedené společností ExxonMobil učinilo řadu pobřežních ropných objevů. Guyanský prezident Mohamed Irfaan Ali prosazuje větší průzkum nalezišť uhlovodíků v oblastech, které Venezuela považuje za své.
Přes noc Guyana – země s nízkými příjmy – zjistila, že obrovské bohatství má na dosah ruky. Letošní rok skončí s 25 % nárůstem HDP. Hlavní město Georgetown je v poslední době plné ropných manažerů. To narušilo trh. Dnes stojí nejlevnější hotel 200 dolarů za noc, zatímco taxíky vás nevezmou za méně než 30 dolarů. Jídelní lístky v restauracích se téměř neliší od těch amerických. Nákladní automobily a stavební jeřáby jsou všude. Dá se říci, že Guyana je v pohybu. Obyvatelé Guyany však mají pocit, že veškerá tato prosperita bude brzy odebrána. Prezident Alí – jediná muslimská hlava státu na Západě – již řekl, že nepodlehne Madurovým trikům a že Guyaňané budou bránit svou zemi jakýmikoli prostředky. Nedávno prezident odjel na hranici s Venezuelou oblečený ve vojenské uniformě. Vylezl na skálu a vztyčil vlajku Guyany ve stylu filmu Vlajky našich otců (2006).
Pokus o okupaci se však zdá být vzdálený. Spojené státy, Brazílie a Čína se dohodly, že status quo na hranicích musí pokračovat, pokud mezinárodní soudy nerozhodnou jinak. Zdá se však, že Venezuela si toho nevšimla: Madurova administrativa přijala zákon, který přeměňuje Essequibo na jeden z jejích států a dává občanství 125 000 obyvatelům tohoto regionu, kde jsou běžné nelegální zlaté doly a nevybíravá těžba dřeva.
"Nechci být Venezuelan, to v žádném případě," odpoví Adrian. Je to třicetiletý kadeřník z Charity, který strávil dopoledne se zkříženýma rukama. "Jsem super Guyanec. Nikdy jsem neopustil [zemi, i když] mám strýce v Queensu." Sita Singha, prodavačka oblečení, která pracuje o pár obchodů dál, se bojí: "Bojím se. Chtějí přijít a poškodit tuto zemi. Když se nad tím zamyslíte, je to absurdní. Ne, nechci být Venezuelankou."
Kořeny tohoto sporu sahají až do 19. století. Území přecházelo z jednoho kolonizátora na druhého, od Španělů k Holanďanům a od Holanďanů k Britům, kteří jej převzali v roce 1831. V té době se rozloha území pětinásobně zvětšila poté, co pohltila část regionu Essequibo prostřednictvím osad kolem zlatých dolů. Venezuelští historici mají podezření, že Britové k tomu použili zavádějící mapy. Vzhledem k tehdejším kontroverzím požádal Londýn badatele Roberta Schomburgka, aby definoval hranici. Dobrodruh nakreslil čáru, která si vyžádala dalších téměř 31 000 čtverečních mil. Venezuela protestovala a byla zveřejněna nová verze Schomburgkovy linie, která – aniž by věnovala pozornost Venezuelcům – území ještě více rozšířila. V roce 1899, na základě arbitrážního rozhodnutí vydaného v Paříži – rozhodnutí příznivého pro Spojené království – bylo území oficiálně převedeno pod britskou nadvládu. Venezuela se cítila podvedena a konflikt pokračuje dodnes. Politici obklopující Madura obvinili Brity, kteří vystoupili na obranu Guyany, že pokračují v pirátství.
Většinu regionu Essequibo tvoří neproniknutelná džungle. Existují společnosti, které nabízejí turistům možnost nechat se vysadit uprostřed ničeho s mačetou, kompasem a čutorou. Obyvatelé cestují na lodích, které překračují rozbouřené řeky, nebo se prohánějí v autech po jednosměrných silnicích. Jsou zde stánky s opravami obuvi, koloniálně vyhlížející domy, opuštěné hřbitovy, metodistické kostely a reklamy na Exxon. Všude vlají guyanské vlajky, což je znakem nového vlasteneckého zápalu. V rádiu hrají bollywoodské písně. 44 % obyvatel je indického původu, 30 % je afrického původu, zatímco zbytek je rozdělen mezi osoby čínského a domorodého původu spolu s dalšími menšinami. Úředním jazykem je angličtina – téměř dialekt, okořeněný slangem – i když mnoho Guyanců mluví hindsky a urdsky. U moci se střídají politici indického a afrického původu, což je známkou dobrého demokratického zdraví (i když to neznamená, že jsou osvobozeni od korupce).
Nejvíce postiženi napětím mezi oběma zeměmi jsou Venezuelané, kteří žijí v Guyaně. Odhaduje se, že v Guyaně žije asi 25 000 venezuelských obyvatel, což v zemi s tak malým počtem obyvatel není zanedbatelné číslo. V září policie zatkla 70 Venezuelanů, kteří přistáli v Tuschenu na hranici s Essequibem na člunech s vybavením a kohouty. Venezuelané si zde vysloužili pověst podvodníků; jako lidé, kteří vědí, jak zařídit cokoliv. To však nestačilo k tomu, abychom se vyhnuli rasismu, který je rozšířený a zuřivý.
Ferney prodává ovoce v Georgetownu už rok. Přijel z venezuelského státu Carabobo. Musí být opatrný. "Když se mě někdo zeptá, odkud jsem, řeknu, že jsem z Kuby. Z tohohle svinstva jsem unavený."
Anexe Essequiba sjednocuje opozici a vládu ve Venezuele. Jsou však tací, kteří si myslí, že chávistický režim se opět uchýlil k dalšímu ze svých triků, aby se udržel u moci. Nejprve za Huga Cháveze a nyní za Madura vládne Sjednocená socialistická strana Venezuely nepřetržitě 24 let. Maduro musí v roce 2024 uspořádat prezidentské volby, protože uzavřel dohodu se Spojenými státy o umožnění demokratického procesu výměnou za snížení sankcí na ropu a zlato, což je pro ekonomické přežití Caracasu klíčové. Opozice má však velmi silnou kandidátku – bývalou zákonodárkyni Maríu Corinu Machadovou – která v průzkumech veřejného mínění výrazně předbíhá Madura. Pokud by napětí s Guyanou vzrostlo, Maduro by mohl vyhlásit vnitřní nepokoje a odložit volby na neurčito.
V Charity se život točí kolem malého přístavu, kam připlouvají lodě plné exotického zboží a pasažérů. Třiapadesátiletý Michael Persiud pracoval před 53 lety v Nizozemsku. Vzpomíná si, že musel všem vysvětlovat, kde Guyana leží. Jednoho dne už toho měl dost a rozhodl se, že půjde ke stánku svého prodavače ryb s mapou v kapse. Kdykoli se ho klient na něco zeptal, vytáhl ji a ukázal prstem na tuto latinskoamerickou zemi omývanou Atlantikem, která hraničí s Venezuelou, Brazílií a Surinamem. "Teď, když jsme objevili ropu, jsme v módě: každý se tu chce zapojit," stěžuje si Persid. Najednou pochopil výhody toho, že zůstává v anonymitě.
V okolí jsou obrovská rýžová pole. Chávez, Madurův mentor, odložil stranou územní spor a vytvořil program výměny venezuelské ropy za guyanskou rýži. To způsobilo ekonomický rozmach Charity, což umožnilo jejím obyvatelům dovolit si určitý luxus. Chávez však v roce 2013 zemřel. Spojenectví se následně vypařilo během Madurovy vlády, kdy se venezuelská produkce ropy zhroutila. Charity se vrátila do období nedostatku. Zlatý důl byl fata morgána.
"Mohli bychom být bratři a obě země by z toho mohly mít prospěch, ale tento spor nás zabíjí. Nikdo zde nechtěl masivně investovat, protože má pocit, že se věci mohou kdykoli změnit. Měli bychom zapomenout na hašteření a hledat to, co je nejlepší pro nás oba," přemítá jednapadesátiletý Ron, taxikář, který se vyhýbá kozám, traktorům a toulavým psům, kteří útočí na kola jeho auta japonské výroby. Podle zvyku zděděného po Britech jezdí Guyanci, kteří získali nezávislost v roce 1966, po pravé straně silnice.
Elizabeth Sam nosí černé brýle a klobouk se špičatým kšiltem, který jí dodává velmi distingovaný vzhled. Je obtěžkána nákupními taškami. Strávila pět let v Caracasu jako pomocnice v domácnosti, kdysi dávno, když byl Chávez naživu. Umí španělsky říct pár slov: ahoj, děkuji, jak se máš, jsi moc hodná, jsi moc krásná. Svůj věk odmítá prozradit.
Elizabeth cítí, že by to v Essequibu mohly být dobré časy; že s ropným boomem by se mnoho lidí mohlo vymanit z chudoby. Místní vláda doufá, že během několika let zvýší průměrný roční příjem ze 14 000 dolarů na 30 000 dolarů. Přesto jim nad hlavami visí venezuelská hrozba. "Opravdu by sem přišli a zabili nás? Pro lásku Boží."
Zdroj v angličtině: ZDE
Diskuse