Proč dnes nepůjdu na Ferdinandovu….

17. 11. 2024 / Pavel Veleman

čas čtení 7 minut
Když nás před Listopadem 89 honili fízlové se psy po různých demonstracích od srpna 1988 v Praze, cítil jsem v těch (nejvýše) dvou desítek tisíc občanů opravdovou soudržnost a smysl. A když se najednou opravdu stal ten  “Rok zázraků”, jak napsal britský politolog Timothy Garton  Ash ve svých esejích z východní Evropy o tom, jak se octl v davu stotisícových hlav - často jsem si představoval, co bude třeba za 35 let….

Pokrytectví:



Fungující stát, finančně slušně zajištěná společnost, možnost kvalitního bydlení, svobodně myslící občané nové generace, bez nánosů totalitní minulosti na své duši, mravně pevně zakotvení díky dobrému školství v soucitu, solidaritě, a proto vždy chránící práva těch nejvíce ohrožených. Prostě vše již pevné, nezničitelné. 

A zde končí mé snění a vzniká opravdová nechuť k tisíckrát odvyprávěným příběhům, které si však stále dokola až do své smrti bude moje generace vyprávět, aby se nemusela podívat skutečné realitě stále více chudnoucího Česka do očí…”Korzo Národní” je přesně tento produkt, který za nás staré partyzány - dělají “naši studenti”

“Utlučeme Vás prachama”, křičeli začátkem devadesátých let v parlamentu poslanci ODS kolem tehdejšího ministra vnitra Petra Čermáka: “Tady se rozdává největší majetek od Bílé Hory, kreténi”… A měli pravdu - to jedno procento těch “nejšikovnějších” kteří v současném Česku vlastní 40 procent veškerého majetku (v tak třídně rozdělených USA je to “pouhých” 32 procent).

Ksindl se tak rychle převlékli z uniforem “pohotovostních pluků, baloňáků StB, šedých obleků agentů StB, talárů komunistických soudců” do barevných kostýmů podnikatelů. Místní mafie se zmocňují í samospráv, kde se spojuje s podsvětím a dál to všechno tak dobře známe…

A my tehdy tak mladí - uhranuti svobodou - řešíme články v Lidových novinách a Literárních novinách, bojujeme o registraci Jazzové sekce v Příbrami, pořádáme legrační výtvarné výstavy a na 1. máje 1990 vymyslíme alegorické vozy…A věříme, že ten velký svět politiky se ubírá správným směrem - jaká osudná, generační chyba - nehlidat si věci pro budování státu opravdu podstatné…

A tak velcí i malí Hrdinové doby šlapou na plyn začínající neonormalizace. A to odporné chování, na které byli zvyklí - se jim vyplácí, kapitalizuje se. Šlapou od začátku po našich právech, vlastně nám ukradli stát hned v prvních letech pro své živitele (budoucí oligarchy, kteří vznikají cinknutou privatizací všeho a všech). To my a naše generace   jsme jim vyklidili obrovský prostor k jejich řádění.

Dnes 17. listopadu 2024 bych nám všem doporučil místo “tancování po Ferdinandově třídě” (zde se vždy tak hezky vlastenčilo) - podívat se na časosběrný dokument sedmi let režiséra Martina Marečka: “Dům bez východu.”

Tento otřesný pohled na skupinu nejzranitelnějších lidí v této zemi (bez možnosti - dostat se je kvalitnímu bydlení) - potřebujeme vidět dnes a denně. Jak jen znám ten pocit bezmoci z ponižujících telefonních rozhovorů, když z důvodu naprostého selhání bytové politiky tohoto státu vlastně prosím lichváře, jako je pan Hrdina,  aby prodloužil jeden nájem o měsíc. 

Z vlastní zkušenosti si dovolím tvrdit, že jsou to lidé s duší vyšetřovatelů StB (používají vlastně stejné praktiky - vydírání, výhrůžky, fyzické napadení, rozdělování skupin proti sobě, každodenní šikanu pomocí vypínání teplé vody, vysazují v zimě okna, pouštějí na klienty psy…). 

A co je nejstrašnější : Stát a jeho instituce jsou s lehkostí sobě vlastní - na straně sadistů. Vlastně je vše již normou a ta lehkost asistování při napomáhání zločinu - až bere dech. Politici na všech úrovních, policie, úředníci, ale i sociální pracovníci, státní zastupitelství, soudy…

Zde je několik výpovědí zástupu minimálně 160 tisících lidí v této zemi, kteří žijí v naprosto otřesných podmínkách na úrovni začátku dvacátéhio století (zdroj: Idnes, Brno):

„Z nízkého platu nebo dávek nikdy nenašetřím dvacet tisíc korun na kauci, kterou vybírají komerční pronajímatelé,“ vysvětluje Zdena, asi padesátiletá žena, která tady žije zhruba rok. Předtím pracovala v Albertu a taky bydlela v normálním bytě. „Jednou před Vánocemi přišla majitelka, že chce dva nájmy navíc dopředu. Na to jsem neměla a potřebovala jsem rychle najít bydlení, protože jsem neměla kam jít…"

"'Majitel nám v zimě, když nefungovalo topení, účtoval navíc peníze za přímotopy. Někteří klienti a celé rodiny připlatili za topení v jednopokojovém bytě i šest tisíc korun měsíčně. Je jasné, že radši všichni netopili vůbec a mrzli,' dodává Zdenina kamarádka Milada s tím, že za nuzné bydlení běžně rodiny platí 15 tisíc korun měsíčně. Protože všichni mají nájemní smlouvu jen na jeden měsíc, není v domě prakticky žádný neplatič. Nad všemi totiž visí neustálá hrozba výpovědi. Z ubytovny je ale těžké se vůbec dostat jinam."

“'Jsem tu šest let, neustále sháním bydlení jinde, ale zatím se mi to nepovedlo. Jakmile vidí lidi v občance trvalé bydliště na této adrese, nemám šanci,' přikyvuje Milada. Mnoho rodin má už léta podané žádosti o přidělení obecního bytu, pořadníky ale bývají neúprosné, protože radnice městských částí upřednostňují solventní občany.” 

Až budou na těchto “slavnostech” dostávat slovo i občané této země, kteří budou vyprávět výše zmiňované příběhy skutečné reality této doby - budu se těchto akcí rád zúčastňovat.

Slyšet však po tisící: Vzpomínky pana Horáčka, paní Pajerové a třeba podepisovat absurdní petici (mimo čas a prostor) paní Sommerové a pana Mejstříka se svým opravdu aktuálním apelem po pěatřiceti letech, aby byla zakázána KSČM - to opravdu nemusím….

“Jednou budem dál, já vim…” Listopad 2024

2
Vytisknout
5227

Diskuse

Obsah vydání | 19. 11. 2024