A pak je tu Elon Musk, oligarcha věku, muž, který prospívá v mezerách, jež Trump vyhloubil. Pokud je Trump demagogem, Musk je ničitelem - postavou chladné, kalkulující disruptivity. Čerstvý po svém pyrrhovském dobytí Twitteru, který rozebral s důvtipem dítěte rozkládajícího hodinky, nyní obrací svůj pohled k leviatanu vlády. Jmenován do nejasné role „Hlavního inovátora“ (titul stejně orwellovský jako absurdní) přistupuje k byrokracii se stejnou filozofií, jež proměnila Twitter v digitální město duchů: sekni, spal, zpeněž. Agentury jsou „zjednodušovány“, předpisy likvidováni, úředníci nahrazeni algoritmy a přisluhovači, nebo (nejčastěji) nenahrazeni nikým a ničím. Ministerstvo energetiky? Blockchainový startup. NASA? Pobočka SpaceX. Výsledkem je vláda ohlodaná na kost, vyprázdněná skořápka, kde je chaos novým řádem.

Muskovo rozebrání Twitteru slouží jako návod i varování: masové propouštění provedené e-mailem, servery kolabující pod tíhou zanedbání, inzerenti prchající před metastázujícími nenávistnými projevy. Twitter, kdysi digitální agora, se stala bažinou horečných vášní - a přesto Musk vyhlásil vítězství. „Bankrot nikdy nebyl cílem,“ tweetoval (ze zlatého iPhonu), „ale nelze udělat omeletu, aniž byste rozbili pár vajec.“ Omeleta se ukázala být spálenou obětinou jeho vlastnímu egu.

Ale za světly karnevalu a opojnou vůní revolty číhá temnější pravda. Ekonomika - to obtloustlé, loudavé zvíře - se odmítá podřídit rozmarům demagogů a disruptorů. Fráze „Je to o ekonomice, hlupáku!“ zní jako kletba z 90. let, připomínka, že všechno politické divadlo nakonec narazí na tvrdý beton reality. A realita je tato: ceny rostou. Ne abstraktní metriky HDP nebo akciových indexů, ale ceny, které pronásledují obyčejné životy - litr benzínu, bochník chleba, lahvička inzulínu, vajíčka.

Fráze „It’s the economy, stupid!“ byla poprvé použita Jamesem Carvillem, politickým stratégem Bill Clintonovy prezidentské kampaně v roce 1992. Stala se ústředním mottem kampaně, které mělo udržet zaměření na ekonomická témata a vytvořit kontrast proti vnímaným slabinám úřadujícího prezidenta George H. W. Bushe. Tato věta byla součástí tria zpráv vyvěšených v Clintonově kampani, zdůrazňující ekonomické obavy jako klíč k získání voličské podpory. Carvilleho přímočará připomínka se stala ikonickou, symbolizující strategický důraz kampaně, a dodnes je často citována.

Inflace, ten starý přízrak, se vrátila znásobená. Mzdy, desítky let stagnující, nyní zaostávají ještě více, když korporace, povzbuzené deregulací, zdražují bez zábran. Obchod s potravinami, kdysi chrám hojnosti, je galerií šokujících cen. Střední třída, již tak vyprázdněná, zastavuje dědictví, aby naplnila nádrže; chudí hledají jídlo v popelnicích. Trump krizi odmítá jako „fake news“, trvá na tom, že „skutečná ekonomika“ (říše rostoucích vojenských zakázek a raketových bitcoinů) vzkvétá. Musk, věčný technoutopista, nabízí předplatné „XBasicIncome“, kryptoměnový systém tak nestabilní jako jeho tweety.

Ale euforie voličů se rozplývá. Dělník z továrny, který tleskal Trumpovým celám, čelí výpovědím, protože odvetné obchodní války dusí exporty. Majitel malého podniku, svedený Muskovými sliby o „inovaci“, se topí v daňových formulářích generovaných AI a dravých půjčkách. I skalní příznivci MAGA, apoštolové bouře, cítí tíhu. 

Historie nabízí dostatek demagogů zničených cenami chleba. Římští císaři to věděli dobře: dav můžete krmit hrami, ale když lodě s obilím zklamou, Koloseum zeje prázdnotou. Trump a Musk, přes všechnu jejich digitálně-epochální vychytralost, nejsou výjimkou. Mítinky stále přitahují davy, ale pokřiky jsou už formální, potlesk prosycen zoufalstvím. Memy a konspirační teorie, kdysi lepidlo hnutí, nemohou skrýt hnilobu. Voliči už na schůzích ostře útočí na republikánské poslance. Tohle si opravdu nepředstavovali.

Brzy se kyvadlo obrací. Opozice, kdysi roztříštěná a zastrašená, nachází hlas v banálních tragédiích kuchyňské ekonomiky. 

Nakonec je tu lekce stará jako demokracie sama: charisma oslňuje, ale prachy mobilizují. Trump a Musk, dvojčata chaosu, zaměnili vášeň svých následovníků za mandát. Věřili vlastní mytologii, jejich kult osobnosti imunní vůči prozaickým nárokům vládnutí. Ale ekonomika, hloupá ve své prostotě, zůstává velkým vyrovnávačem. Ceny rostou, úspory mizí a voliči, ta vrtkavá bestie, obracejí vztek na architekty svého trápení.

Vytisknout