Britské listy plně závisejí na finančních příspěvcích čtenářů. Prosíme, přispějte. ➥

Segregace romských dětí v Česku

14. 4. 2025 / Fabiano Golgo

čas čtení 4 minuty

Jednoho chladného jarního rána v Brně jsem procházel kolem honosných budov Masarykovy univerzity, pojmenované po filosofovi a prezidentovi, který stál u zrodu demokratického Československa v roce 1918. O pár kilometrů dál, v přeplněné třídě v brněnské romské čtvrti, jsem však spatřil jiné dědictví: děti, které se de facto učily, že Masarykův slib demokracie neplatí pro ně. Toto je paradox dnešního Česka: země, která po pádu komunismu aspirovala na spojení s liberálním Západem, ale toleruje systém vzdělávací segregace, jež by zahanbila i neliberální režimy, jež kdysi odsuzovala. Podle PAQ Research je v Česku 130 škol de facto „pouze pro Romy“, kde romské děti tvoří více než třetinu žáků. V Česku stále existuje 130 segregovaných škol. Končí v nich třetina romských dětí - Novinky

V některých, například v Ostravě, romští žáci obsazují 90 % lavic. Zároveň jsou romské děti desetkrát častěji posílány do „zvláštních škol“ pro osoby s postižením než jejich neromští vrstevníci. Toto není relikt komunismu ani pouhý důsledek zanedbání. Je to vědomá volba - tichý byrokratický neliberalismus, který bují v prasklinách české demokracie. Obce překreslují školní obvody, aby vyloučily romské čtvrti. Běžné školy pod záminkou „kapacit“ odmítají romské žáky. Psychologické posudky, poznamenané předsudky, označují romské děti za „nevhodné“ pro standardní vzdělávání. Jak poznamenává Karel Gargulák z PAQ Research, jde o „segregaci záměrnou“, udržovanou státem, který přivírá oči.

Následky jsou vryty do života celé generace. V segregovaných školách míra předčasných odchodů dosahuje 50 %, což romské mladé lidi odsuzuje k nezaměstnanosti, jež je třikrát vyšší než celostátní průměr. Jejich izolace živí stejnou marginalizaci, která slouží jako její zdůvodnění - začarovaný kruh známý z dob apartheidu nebo americké segregace. V střední Evropě, kde Romové málem vyhynuli v nacistických táborech, však tato praxe nese zvláštní morální hořkost.

Evropská unie, která kdysi oslavovala Česko jako postkomunistický úspěšný příběh, je nyní spoluviníkem. Brusel zahájil proti Praze řízení za porušování protidiskriminačních zákonů EU, ale jeho pokárání postrádají zuby. Srovnejme to s rychlými sankcemi proti Maďarsku za Orbánův útok na nezávislost soudů: Proč porušování práv romských dětí vyvolává jen vlažné pokárání? Odpověď možná tkví v nepříjemné pravdě, že protiromské předsudky zůstávají poslední „povolenou“ evropskou rasovou nenávistí.

I v progresivních kruzích se o Romech často mluví jako o „problému“, ne jako o občanech. Čeští politici, od pravice po levici, zřídkakdy zmiňují práva Romů bez dodatků o „sociální dysfunkci“. Když jsem však navštívil desegregovanou školu v Praze 3 - kde se romské a neromské děti učí společně - učitelé nemluvili o „problémech“, ale o potenciálu. „Tyto děti nejsou méně schopné,“ řekl mi jeden z nich. „Jenom jim bylo řečeno, že jsou.“

Řešení není tajemstvím. PAQ Research navrhuje omezení podílu romských dětí v jedné škole na 15 %, aby byla zajištěna diverzita. EU by mohla vázat financování na desegregační cíle. Občanské iniciativy prosazují romské asistenty učitelů a inkluzivní výuku. Tyto kroky však vyžadují odvahu - a té se české elitě nedostává.

To, co se dnes odehrává v českém vzdělávacím systému, není jen selhání politiky, je to morální trhlina, hlubší kulturní dysfunkce, která se skrývá za statistikami a byrokratickými postupy. Když třetina romských dětí skončí ve školách, které jsou de facto segregované, jsme svědky tiché, ale o to zrádnější zrady liberálně demokratických ideálů. Nejde o hlasitý, viditelný rasismus z učebnic dějepisu; jde o ten tichý, úřední - ten, který překresluje školní obvody, opírá se o zaujaté psychologické posudky a sám sebe chlácholí „praktickým přístupem“.

Ve skutečnosti ale odhaluje hlubší selhání empatie, morální představivosti. V desegregovaných třídách vidíme, že romské děti nejsou méněcenné - jsou jen nepozvané. Hlubší pravda zní: začlenění neznamená jen tolerance; vyžaduje záměr, nepohodlí a především závazek k lidské důstojnosti, který přesahuje kulturu, třídu i pohodlnost. Společnosti rostou tehdy, když rozpoznají talent skrytý v přehlížených místech. A hroutí se, když tento talent zavírají za zdvořilou lhostejnost.