Když
generální prokurátorka Pam Bondi prohlásila, že „prvních 100 dnů
překonalo JAKOUKOLIV éru v historii“, George Washington by si na dolaru
přikryl tvář svým trojrohým kloboukem, Abraham Lincoln by z pětidolarovky
suše poznamenal, že osvobodit čtyři miliony otroků trvalo o pár dní
déle, Franklin D. Roosevelt by z deseticentu sarkasticky podotkl, že
„New Deal byl taky jen pár let, ne?“, Teddy Roosevelt by z čtvrťáku
zahřímal, že rozbít monopol Standard Oilu zabralo víc než tweet, a
Thomas Jefferson by z dvoudolarovky (ano, ta existuje!) jen zdvořile
připomněl, že koupě celého kontinentu stála méně řečí a více diplomacie.
Ministr
financí Scott Bessent nezůstal pozadu - nazval toto období
„monumentálním“ a tvrdil, že připravilo půdu pro mírové dohody, obchodní
dohody a daňové revoluce. Vše podáno v tak vágních superlativech, že to
působilo spíš jako mantra než jako reálné shrnutí vládní činnosti.
Vrchol
absurdity přišel, když vystoupil Elon Musk – „speciální poradce“ a šéf
nově zřízeného Ministerstva vládní efektivity (zkratka DOGE). Oblečený v
čepici DOGE a s nápisem „Gulf of America“, Musk bez mrknutí
prohlásil, že „toto je zřejmě nejvýznamnější administrativa od vzniku této
země.“ V tu chvíli už si člověk nebyl jistý, jestli sleduje vládní
zasedání, nebo ztracenou epizodu Cimrmanovy hry „Vyšetřování ztráty
třídní knihy“, kde se úředníci vášnivě dohadují, zda „efektivita DOGE“
nesouvisí s nálezem zapomenutého psacího stroje v bažině, zatímco v
pozadí někdo navrhuje přejmenovat Mississippi na Meme-sissippi.
Ale
i když celá scénka působila jako špatná fraška, její historické pozadí
je vážné. V Kazachstánu byli ministři zvyklí děkovat prezidentu
Nazarbajevovi i za to, že ráno vyšlo slunce. V Severní Koreji je pláč a
padání na kolena před vůdcem běžnou rutinou státního aparátu. V
Sovětském svazu se Stalinovi podřízení předháněli, kdo ho pochválí
vznešeněji a kdo pro něj obětuje větší kus reality. To, co se děje ve
Washingtonu, není nové - je to pouze poprvé, co to tak okatě napodobuje
tradice autoritářů, ale v kulisách Západu.
A to je na tom snad
nejznepokojivější. Tito lidé nejsou vyděšení úředníci, kteří čtou
připravené chvály, aby zachránili své životy. Jsou to milionáři,
mediální experti a bývalí senátoři - a přesto s takovou lehkostí a
ochotou odříkávají věty, které by se neztratily na sjezdu strany Baas v
Iráku 80. let. Když ministr zahraničí Marco Rubio pronese, že „47
nespravedlivě zadržovaných Američanů bylo propuštěno... 47 pro 47.
prezidenta,“ zní to spíš jako kabalistická rovnice z konspiračního fóra
než jako diplomatické hlášení.
Ministr obrany Pete Hegseth si
neodpustil poznámku, že za Trumpa „zažíváme náborovou renesanci v
armádě“ - jako by mladí Američané hromadně opouštěli vysoké školy,
protože je osvítila vize sloužit muži v červené čepici. Robert F.
Kennedy Jr., nyní ministr zdravotnictví, vzdal Trumpovi hold za „nejvíce
vzrušujících 100 dní svého života“ – což možná bylo míněno jako
poděkování, ale znělo to spíš jako tichá prosba o pomoc od muže, který
kdysi táhl mrtvé medvídě po Manhattanu, aby mu v bytě udělal
„přírodovědeckou pitvu“, než ho po třech dnech, kdy aroma připomínalo
chemický útok, anonymně odložil v Central Parku. Když pak dodal, že
„tato administrativa má vizi jako nikdo před ní“, bylo těžké nevidět
paralelu s dobou, kdy mu bakterie Naegleria fowleri sežrala část mozku -
tehdy také tvrdil, že mu „nová perspektiva pomohla vidět svět jasněji“.
Celý
tento spektákl není jen trapný: je to symptóm, návod a výstraha. V
normálně fungující demokracii má vláda sloužit lidem, ne jednomu
člověku. Ale když se vládní zasedání mění v přehlídku poklon, nelze
mluvit o správě státu, ale o pohybu směrem ke kultu. Historie ukazuje,
že autoritářství nezačíná tanky v ulicích, ale ovacemi v konferenčních
místnostech. A především smíchem, který nám zhořkne v krku.
Tato
kabinátní seance nebyla parodií. Byla to reality show moci. A i když se
možná smějeme při větách jako „většina prezidentů byli jen figurky s
autopery,“ jak pravil JD Vance, pravdou zůstává, že právě v takových
momentech se normy začínají lámat. Nejen slovy, ale i tím, co se
akceptuje jako běžné.
A tady už není prostor na neškodný humor.
Protože když vládní moc hraje divadlo pro jednu osobu, nevládne lidem,
ale jim vládne osoba. Se stejnými čepicemi. Se stejným jazykem. Se
stejnou červenou kravatou! A se stejným mlčením vůči tomu, co je
očividné.
Diskuse