Zasedání Trumpova kabinetu by záviděl i Stalin

30. 4. 2025 / Fabiano Golgo

čas čtení 6 minut
Proboha. To podlézání je na steroidech!!!! Ježíši, opravdu si připadám, jako bych sledovala severokorejskou televizi... Scéna, která se odehrála 30. dubna ve Washingtonu, by se hodila spíše do zapomenuté kapitoly Orwellova románu 1984 než do běžného dne v demokracii. Donald Trump svolal své vládní kabinetní zasedání k příležitosti 100 dnů druhého prezidentského období. Co následovalo, připomínalo méně poradu výkonné moci a více rituální přehlídku loajality - seřazenou, sladěnou a až absurdně servilní. Ministři se jeden po druhém zvedali, aby přednášeli ódy na prezidenta, jako by se ucházeli o roli v nějakém propagandistickém filmu od Jiřího Sequense, kdyby ovšem Sequens natáčel o osobních kultech v totalitě místo televizních seriálů o hrdinných estébácích.  President Trump participates in a Cabinet meeting at the White House — 4/30/2025 - YouTube

 
Když generální prokurátorka Pam Bondi prohlásila, že „prvních 100 dnů překonalo JAKOUKOLIV éru v historii“, George Washington by si na dolaru přikryl tvář svým trojrohým kloboukem, Abraham Lincoln by z pětidolarovky suše poznamenal, že osvobodit čtyři miliony otroků trvalo o pár dní déle, Franklin D. Roosevelt by z deseticentu sarkasticky podotkl, že „New Deal byl taky jen pár let, ne?“, Teddy Roosevelt by z čtvrťáku zahřímal, že rozbít monopol Standard Oilu zabralo víc než tweet, a Thomas Jefferson by z dvoudolarovky (ano, ta existuje!) jen zdvořile připomněl, že koupě celého kontinentu stála méně řečí a více diplomacie.

Ministr financí Scott Bessent nezůstal pozadu - nazval toto období „monumentálním“ a tvrdil, že připravilo půdu pro mírové dohody, obchodní dohody a daňové revoluce. Vše podáno v tak vágních superlativech, že to působilo spíš jako mantra než jako reálné shrnutí vládní činnosti.

Vrchol absurdity přišel, když vystoupil Elon Musk – „speciální poradce“ a šéf nově zřízeného Ministerstva vládní efektivity (zkratka DOGE). Oblečený v čepici DOGE a  s nápisem „Gulf of America“, Musk bez mrknutí prohlásil, že „toto je zřejmě nejvýznamnější administrativa od vzniku této země.“ V tu chvíli už si člověk nebyl jistý, jestli sleduje vládní zasedání, nebo ztracenou epizodu Cimrmanovy hry „Vyšetřování ztráty třídní knihy“, kde se úředníci vášnivě dohadují, zda „efektivita DOGE“ nesouvisí s nálezem zapomenutého psacího stroje v bažině, zatímco v pozadí někdo navrhuje přejmenovat Mississippi na Meme-sissippi.

Ale i když celá scénka působila jako špatná fraška, její historické pozadí je vážné. V Kazachstánu byli ministři zvyklí děkovat prezidentu Nazarbajevovi i za to, že ráno vyšlo slunce. V Severní Koreji je pláč a padání na kolena před vůdcem běžnou rutinou státního aparátu. V Sovětském svazu se Stalinovi podřízení předháněli, kdo ho pochválí vznešeněji a kdo pro něj obětuje větší kus reality. To, co se děje ve Washingtonu, není nové - je to pouze poprvé, co to tak okatě napodobuje tradice autoritářů, ale v kulisách Západu.

A to je na tom snad nejznepokojivější. Tito lidé nejsou vyděšení úředníci, kteří čtou připravené chvály, aby zachránili své životy. Jsou to milionáři, mediální experti a bývalí senátoři - a přesto s takovou lehkostí a ochotou odříkávají věty, které by se neztratily na sjezdu strany Baas v Iráku 80. let. Když ministr zahraničí Marco Rubio pronese, že „47 nespravedlivě zadržovaných Američanů bylo propuštěno... 47 pro 47. prezidenta,“ zní to spíš jako kabalistická rovnice z konspiračního fóra než jako diplomatické hlášení.

Ministr obrany Pete Hegseth si neodpustil poznámku, že za Trumpa  „zažíváme náborovou renesanci v armádě“ - jako by mladí Američané hromadně opouštěli vysoké školy, protože je osvítila vize sloužit muži v červené čepici. Robert F. Kennedy Jr., nyní ministr zdravotnictví, vzdal Trumpovi hold za „nejvíce vzrušujících 100 dní svého života“ – což možná bylo míněno jako poděkování, ale znělo to spíš jako tichá prosba o pomoc od muže, který kdysi táhl mrtvé medvídě po Manhattanu, aby mu v bytě udělal „přírodovědeckou pitvu“, než ho po třech dnech, kdy aroma připomínalo chemický útok, anonymně odložil v Central Parku. Když pak dodal, že „tato administrativa má vizi jako nikdo před ní“, bylo těžké nevidět paralelu s dobou, kdy mu bakterie Naegleria fowleri sežrala část mozku - tehdy také tvrdil, že mu „nová perspektiva pomohla vidět svět jasněji“.

Celý tento spektákl není jen trapný: je to symptóm, návod a výstraha. V normálně fungující demokracii má vláda sloužit lidem, ne jednomu člověku. Ale když se vládní zasedání mění v přehlídku poklon, nelze mluvit o správě státu, ale o pohybu směrem ke kultu. Historie ukazuje, že autoritářství nezačíná tanky v ulicích, ale ovacemi v konferenčních místnostech. A především smíchem, který nám zhořkne v krku.

Tato kabinátní seance nebyla parodií. Byla to reality show moci. A i když se možná smějeme při větách jako „většina prezidentů byli jen figurky s autopery,“ jak pravil JD Vance, pravdou zůstává, že právě v takových momentech se normy začínají lámat. Nejen slovy, ale i tím, co se akceptuje jako běžné.

A tady už není prostor na neškodný humor. Protože když vládní moc hraje divadlo pro jednu osobu, nevládne lidem, ale jim vládne osoba. Se stejnými čepicemi. Se stejným jazykem. Se stejnou červenou kravatou! A se stejným mlčením vůči tomu, co je očividné.

1
Vytisknout
466

Diskuse

Obsah vydání | 30. 4. 2025