Postupná proměna Republikánské strany

1. 5. 2025 / Milan Mundier

Lincoln sledoval de facto jediný cíl, a sice obnovení Unie. Byť ho nakonec dosáhl, zaplatil za to svým životem. Jeho nástupce Andrew Johnson se ukázal být mimořádně slabým prezidentem, jen tak tak ustál nebezpečí impeachmentu. Stabilizace znovusjednocené Unie byla tedy možná až ve chvíli, kdy se prezidentského úřadu ujal generál Ulysses S. Grant, hrdina občanské války. Grant byl samozřejmě velmi komplikovanou osobností. Měl slabost pro alkohol a jeho osmiletá vláda je dodnes spojována s velikou mírou korupce. Sám Grant však žádným korupčníkem rozhodně nebyl a díky jeho přirozené autoritě ustály Spojené státy i nelehké období rekonstrukce. Grant sice pomýšlel i na třetí funkční období, nakonec se ale zachoval jako bytostný demokrat a z politiky definitivně odešel.

Dnes je všeobecně známo, že prezidentský úřad může v USA vykonávat jeden člověk pouze osm let. Toto pravidlo však uzákonil až Harry S. Truman, do té doby fungoval jen Washingtonův precedent. George Washington, první prezident Spojených států, byl přemlouván, aby na funkci prezidenta kandidoval i potřetí. Washington to ale odmítl a další prezidenti jeho příkladu následovali. Washingtonův precedent tak prolomil až Franklin D. Roosevelt v roce 1940. V jeho případě to ovšem bylo naprosto nezbytné. Krátce poté, co Roosevelt vyvedl svoji zemi z hospodářské krize, rozhořel se v Evropě další válečný konflikt a bylo jen otázkou času, kdy do něj budou zataženy i Spojené státy.

Roosevelt 1

Leč nepředbíhejme. První výraznou proměnou prošla Republikánská strana už během první dekády 20. století. Poté, co se prezident William McKinley stal 14. září 1901 obětí atentátu, zaujal jeho místo v Bílém domě – z titulu viceprezidenta – dvaačtyřicetiletý Theodore Roosevelt. Vedle Jeffersona to byl asi ten nejvšestranněji nadaný člověk, jakého kdy Amerika ve svém čele měla. Roosevelt byl vojákem, dobrodruhem, cestovatelem, přírodovědcem, lovcem a spisovatelem. A rozhodně nebyl tradičním republikánem. Roosevelt rychle pochopil, že vysoká cla nejsou dobrým řešením. Bojoval proti trustům a postupně se rozešel i s ideologií volného trhu. „Když říkám, že věřím ve férovou hru, nemíním tím, ...že každý dostane nejlepší karty,“ vysvětloval. „Myslím jen to, že při rozdávání nebude nikdo fixlovat.“

Theodore Roosevelt byl také prvním americkým prezidentem, který se výrazně angažoval ve světovém dění. Když byl v roce 1905 požádán, aby zprostředkoval mír mezi Japonskem a Ruskem, neváhal a chopil se veškeré iniciativy. Obešel se při tom bez vyděračských metod, nezneužil skutečnosti, že carské Rusko bylo v bitvách u Mukdenu a Cušimy drtivě poraženo. Za své počínání byl odměněn Nobelovou cenou za mír. Jediné chyby se tak Roosevelt dopustil, když si vybíral svého nástupce. William Howard Taft byl nejen zastáncem politiky volného trhu, ale za jeho vlády navíc došlo k přijetí Payneova-Aldrichova celního zákona. Cla se tedy u některých typů zboží výrazně zvýšila. To Roosevelta pochopitelně rozzuřilo, a tak se rozhodl vyzvat Tafta v nadcházejících primárkách.

Ukázalo se však, že Roosevelt není u velké části Republikánské strany oblíben, neboť v mnoha ohledech zastává až příliš progresivní postoje. Když mu dal stranický establishment jasně najevo, že o jeho návrat do Bílého domu nestojí, přijal prezidentskou nominaci za Pokrokovou stranu, jejímž zakladatelem byl někdejší kalifornský guvernér Hiram Johnson. Rooseveltovo úsilí bylo z velké části odměněno úspěchem. Taft utrpěl potupnou porážku, neboť v prezidentských volbách konaných roku 1912 obdržel pouhých 23,2 % hlasů. Roosevelt s 27,4 % hlasů skončil druhý, což se dosud žádnému „třetímu“ kandidátovi (kandidátovi, který nevzešel z řad republikánů či demokratů) nepodařilo. Vítězem voleb se pak stal demokrat Woodrow Wilson. Pro bývalého rektora Princetonské univerzity hlasovalo 41,8 % voličů. Předvolební debaty mezi Wilsonem a Rooseveltem dosahovaly nezvykle vysoké úrovně, oba kandidáti si navíc v řadě klíčových témat překvapivě notovali. Voličská základna Demokratické strany se tedy rozšířila o progresivní republikány.

O to urputněji se pak Republikánská strana držela své tradiční ideologie. Wilsonovo prezidentství mělo mimořádně hořkou koncovku. Americký Kongres neschválil v roce 1920 Pakt Společnosti národů. Wilson byl jedním z architektů této mezinárodní organizace, doufal, že bude schopna zamezit vojenským konfliktům, jako byla nedávno skončená první světová válka. Zvolení republikána Warrena Hardinga, k němuž došlo téhož roku, tak znamenalo návrat politiky cel, volného trhu a izolacionismu. Trest ale Republikánskou stranu neminul. I poté, co 24. října 1929 vypukla světová hospodářská krize, držel se tehdejší prezident Herbert Hoover ideologie volného trhu a celní politiky „zuby nehty“. Ve Spojených státech se tedy krize ještě prohloubila, a tak se nikdo nemohl divit, že prezidentské volby v roce 1932 skončily pro Hoovera a republikány drtivou porážkou. Demokratický kandidát Franklin D. Roosevelt si tak mohl připsat na vrub jedno z nejpřesvědčivějších volebních vítězství.

Neokonzervatismus

Dalo by se říci, že Franklin D. Roosevelt (dále FDR) vzal všem vítr z plachet. Svojí politikou navázal jak na Wilsona, tak na vzdáleného bratrance Theodora. Současně se inspiroval prací anglického ekonoma Johna Maynarda Keynese a výsledkem byl politický program Nový úděl (New Deal). Nešlo o žádný „socialismus na americký způsob“, jak tvrdili jeho kritici, ale o zlatou střední cestu, kdy federální vláda zasahuje do ekonomiky pouze v těch nejnutnějších případech. FDR také ukončil období amerického izolacionismu, když s britským premiérem Winstonem S. Churchillem položil základy dnešní OSN. FDR a jeho nástupce Harry Truman tak nastolili jakýsi status quo, který přetrval až do éry Joea Bidena. Jestliže pravověrní republikáni čekali, že Dwight D. Eisenhower, jenž byl do Bílého domu zvolen roku 1952, zruší Nový úděl, pak se hluboce zmýlili. Eisenhower jej dokonce rozšířil. A obdobně postupoval i další republikánský prezident Richard M. Nixon.

S příchodem 80. let však Republikánská strana prošla další – a tentokrát už nevyhnutelnou – proměnou. Zahraniční politika, kterou v dobré víře prosazovali prezidenti Nixon, Gerald Ford a Jimmy Carter, se ukázala jako málo účinná. Čím vlídnější tvář nastavovaly Spojené státy Sovětskému svazu, tím více toho Sovětský svaz zneužíval. Nově zvolený republikánský prezident Ronald Reagan tedy nastolil „politiku síly“, která byla založena na mohutném vyzbrojování a současně na principech liberální ekonomie. Byť se mu tak SSSR podařilo zahnat do defenzivy, došlo k obrovskému zvýšení amerického dluhu. Reagan možná neměl silné sociální cítění, ale rozhodně nebyl žádným „nelidou“ a „zpátečníkem“. Věřil ve volný trh, ale cla vnímal jako zlo. Prosazoval štíhlý stát a „jestřábí“ zahraniční politiku. Se svým sovětským protějškem Michailem Gorbačovem také podnikl první kroky k ukončení studené války.

Reaganův republikánský nástupce George H. W. Bush byl v mnoha ohledech ještě lepším prezidentem. Pád komunismu však vedl k nastolení nového světového řádu a rozdíly mezi republikány a demokraty se začaly opět stírat. Republikánská strana navíc po rozpadu Sovětského svazu přišla o svého hlavního nepřítele, a tak to v jejích útrobách začalo znovu vřít. Bush neobhájil svůj úřad a iniciativy se chopili lidé jako Newt Gingrich. Jejich ultrakonzervativní politika přiměla demokratického prezidenta Billa Clintona, aby změnil dosavadní stranický kurz. Jeho politika třetí cesty se ukázala jako vysoce účinná. Skloubila pravicovou ekonomickou politiku s levicovou sociální politikou. Gingrich se pokusil Clintona zničit pod záminkou jeho milostných skandálů, ale neuspěl. Jednak měl sám máslo na hlavě, jednak se Clinton těšil velké popularitě. Asi největším trestem pak byl pro Gingriche příchod George W. Bushe, prvorozeného syna Clintonova prezidentského předchůdce.

Poslední republikánský prezident?

George W. Bush patří k nejpodceňovanějším americkým prezidentům. Jeho „soucitný konzervatismus“ je přesně tou cestou, kterou by se Republikánská strana měla ubírat. Podobně jako Reagan kladl Bush mladší velký důraz na štíhlý stát a nízké daně, současně ale věnoval nemalou pozornost sociálním otázkám. Zatímco čelil nemilosrdné kritice kvůli válce v Iráku, podařilo se mu zastavit epidemii AIDS a zvýšit dostupnost některých léků pro seniory. Bush mladší statečně čelil důsledkům Clintonovy nezodpovědné zahraniční politiky (jež spočívala především v podcenění al-Káidy a oslabování tajných služeb) i nešťastné reaganomiky. Konec jeho prezidentství byl poznamenán finanční krizí, která naplno vypukla v září 2008. Dosluhující prezident se však opřel o hlasy demokratické opozice a zvolil obdobnou strategii jako svého času FDR. Tím současně připravil půdu pro svého nástupce, demokrata Baracka Obamu. Bush mladší i Obama postupovali jako klasičtí keynesiánci, mezi jejich rodinami dokonce vznikl velmi přátelský vztah.

Bushův „soucitný konzervatismus“ se však pro Republikánskou stranu nestal cílovou stanicí. Začalo to nominací Sarah Palinové na viceprezidentku, pokračovalo vzestupem hnutí Tea Party a skončilo příchodem Donalda Trumpa. V Americe se vzedmula velká vlna zloby a frustrace, která smetla všechny klasické konzervativce a otevřela dveře populistům a autokratům. Trump své vítězství v roce 2016 očividně nečekal, a tak mu nezbylo než přizvat do svého nejužšího týmu i tradiční republikány. Ti věřili, že to s ním po ty čtyři roky nějak přežijí, ale spletli se. A spletli jsme se i my, když jsme věřili, že vítězství Joea Bidena v prezidentských volbách roku 2020 znamená Trumpův definitivní konec. Třikrát ne. Biden byl sice mimořádně úspěšným prezidentem, zbabělost republikánů a zhoršující se zdraví mu ale nedovolily uštědřit Trumpovi definitivní porážku. Trump se vrátil a z kdysi hrdé Republikánské strany se stala jím ovládaná sekta.

Aby nedošlo k mýlce: William Howard Taft, Warren Harding i Herbert Hoover sice neprosazovali dobrou politiku, na rozdíl od Donalda Trumpa však nepředstavovali hrozbu pro americkou demokracii. Nebyli toxickými osobnostmi, „pouze“ špatnými prezidenty. George W. Bush bývá často kritizován za to, že vrátil k moci lidi, jako byli Dick Cheney či Donald Rumsfeld. Ve srovnání s Trumpem a jeho suitou však Cheney a Rumsfeld ztělesňují bytostné demokraty. Znamená to tedy, že je s Amerikou a celým západním světem konec? Nebojte se. Trumpova administrativa je přehlídkou přebujelých eg a americká justice je silnější, než by se na první pohled mohlo zdát. Pokud demokraté neudělají vážnější chybu, může se stát, že příští rok získají kontrolu nad Kongresem a učiní z velkohubého Trumpa chromou kachnu. I tento scénář má k realitě velmi blízko.