Dr. Samer Attar: Ano, ale to je v pořádku. Měl jsem den. Odpočíval jsem, hodně jsem jedl. Hodně jsem spal. Strávil jsem nějaký čas venku a jsem znovu zkalibrovaný.

Christiane Amanpour: Nebyla to vaše první cesta do Gazy a už jsme mluvili o tom, s čím jste se setkal dříve. Jen mi řekněte, protože už dva měsíce trvá totální obléhání a a neustálé bombardování a slyšíme tolik zpráv, že se mezinárodní zpravodajové nemohou dostat dovnitř. Jaké to pro vás je, když se snažíte léčit civilisty?

Dr. Samer Attar:  Jo, tohle bylo už pošesté a pokaždé je to horší a horší. A myslím, že nevím, kde začít. První noc jsem měl bombový útok, při kterém zahynulo šedesát civilistů, a měli asi dvě stě zraněných a pohotovost je prostě přeplněná pacienty. Pacienti leží na podlaze. Byl tam osmiletý chlapec, který lapal po dechu od krve, měl pěnu u nosu a u úst, a vedle něj ležela šestiletá holčička. Měla otevřenou hlavu s odhaleným mozkem, z břicha jí vypadávala střeva, a těm se říká beznadějné případy. Prostě je položili na zem a já jsem mohl jen říct jejich rodinným příslušníkům, ať je prostě drží za ruce, protože to nepřežijí. Zemřou, ale když máte dalších padesát lidí, kteří jsou posuzováni na třídírně. Musíte stanovit priority a jít dál a místní lékaři, se kterými jsem pracoval, takhle žijí už osmnáct měsíců a jsou v tom opravdu dobří. Opravdu vědí, jak zachraňovat životy. Ale to psychické utrpení, když prostě vidíte, jak, vzpomeňte si, desetiletá holčička, její noha visela na nitkách špaget a ona podstoupila amputaci nohy, tak to nikdy není snadné.

Christiane Amanpour:  Ne, ne, jsem si jistá, že to opravdu není. Viděli jsme záběry, které posíláte. Ukážeme vám další. Teď mě totiž zajímá, jestli si všímáte různých druhů zranění a lidé k vám chodí s různými kousky svých zabitých rodinných příslušníků. Máme snímek, kde vás vlastně požádám o vysvětlení. Je to muž, který nese v tašce částečné ostatky své dcery a a máme zvuk, jak to popisoval. A pak si o tom s vámi popovídáme.

„Včera jsme pekli a děti byly kolem mě vedle záchodu. Na vedlejší budovu dopadly dvě střely. Dnes jsem se šel podívat a našel jsem ji pod sutinami, roztrhanou na kusy. Roztrhali ji psi. Našel jsem hlavu, ruku a nohu. Kéž se nad ní Bůh smiluje.“

Christiane Amanpour: Pane doktore Attare, jak jste reagoval? Přišel za vámi a je prostě fyzicky neuvěřitelné sledovat, jak otec drží v ruce vyhozenou tašku plnou svého dítěte.

Dr. Samer Attar: Ano, byla to těžká noc. Noc předtím jsme měli asi třicet mrtvých a asi sto zraněných. A říkali, že pod sutinami jich je ještě mnohem víc a my jsme pracovali čtyřiadvacet hodin v kuse a stalo se to víckrát, a člověk sotva stojí na nohou. Ale to bylo ráno a my jsme jen doufali, že je klid. Ale on se prostě objevil a vypadal tak otupěle. Myslel jsem, že jen potřebuje pomoct, že potřebuje nějaké pokyny. Ale on říkal, že byl doma a ta bomba dopadla. Jeho dcera byla v koupelně a on se vrátil, aby našel její ostatky, a našel jen její hlavu a kousky ruky a nohy a dal ji do pytle a odnesl do nemocnice, aby ji pohřbili. A on jen hledal cestu do márnice. A já jsem byla prostě zděšený. Byl jsem zděšený tím, co jsem viděl. Místní obyvatelé se k tomu stavěli tak, že tohle je Gaza. Tohle vidíme každý den. Tohle opravdu není nic zvláštního a pro mě je fakt, že takové scény jsou normalizované, nemyslím si, že by horor dokázal vyfabulovat,   zvrácenější a znepokojivější scény.

Christiane Amanpour: Víte, Izraelci samozřejmě nadále trvají na tom, že jen hledají Hamás, a teď slyšíme z Washington Post, který hlásí, že podle nich Izrael dramaticky mění mapu Gazy, prohlašuje asi 70 % enklávy buď za vojenskou zónu, nebo pod příkazem k evakuaci a tlačí statisíce Palestinců na, jak se zdá, stále se zmenšující území. Viděli jste něco z toho? A jak to ovlivnilo podmínky, ve kterých se lidé nacházejí?

Dr. Samer Attar:  Vidíte lidi žijící ve stanech, kteří se stěhovali šestkrát, sedmkrát, osmkrát a mnozí z nich žijí jen z pytlů. Mají jen velmi málo. Nemají moc jídla. Nemají moc vody. Každý den je to boj o jídlo a o vodu. Nemocnice jsou takové malé oázy skoro jako. Myslím, že by se daly nazvat paláci uprostřed apokalyptické pustiny plné prachu a trosek, protože občas fungují na generátory. Ale i jim docházejí zásoby.

Christiane Amanpour:  A co takhle den v životě nemocnice, ve které jste byl, v nemocnici al Ahlí. Byla zasažena v polovině dubna a podle různých zpráv to byla poslední plně funkční nemocnice. Řekněte mi, co jste museli dělat po tom, po tom úderu, a jaká je výše pomoci a nemocniční péče, která v Gaze stále existuje?

Dr. Samer Attar: Nemocnice Al Ahli byla v té době hlavní úrazovou nemocnicí pro město Gaza, takže tam jsem sídlil. Pracoval jsem s místními chirurgy, takže to byla nemocnice, která zachraňovala životy. Pokud jste se zranili, čekalo vás tam přivezení k lékařům pohotovosti, kteří vás roztřídili a poté provedli život zachraňující zákroky. A pak jste museli rychle dostat lidi na operační sál a pak vědět, kdo to nepřežije. V noci, kdy jsem tam byl, mě vzbudil jeden zdravotník, který na mě křičel, abych utekl ven, a já jsem opravdu nevěděl, co se děje. Byly tam dezinformace, že tam vtrhla armáda, že se chystají bombardovat nemocnici. Ale když jsem sešel dolů, bylo tam ještě asi čtyřicet až padesát pacientů. A to jich bylo hodně, malé děti, měly amputace. Zlomené kosti. Jsou se svými rodinami. Takže v budově zůstalo asi sto  lidí. A tak jsme se já a jen hrstka zdravotníků rozhodli, že vlastně nevíme, co se děje, ale prostě jsme se rozhodli, že zůstaneme s nimi, protože jestli bude nemocnice bombardována, tak jsme se rozhodli, že zemřeme s našimi pacienty, budeme se o ně starat, nebudeme od nich utíkat, a pak nemocnice skutečně dostala zásah a zřítily se na nás části stropu. Mysleli jsme si, všichni jsme si mysleli, že nás pohřbí zaživa v budově, ale jediné, co jsme cítili, byly dozvuky a tlakové vlny z budovy, která byla zasažena vedle nás. A když se to stalo, trvalo to asi sedm hodin, byli jsme tak nějak odříznutí a snažili se zjistit, co se děje. A pak přišlo ráno. Přišlo denní světlo. Viděli jsme, jak se do nemocnice vrací personál, a nemocnice byla mimo provoz v tom smyslu, že jsme se už nemohli postarat o nikoho zraněného. A tak přiváželi zraněné lidi z ulic. Ale protože jsme už neměli pohotovost, neměli jsme pohotovostní oddělení, lidé, které jsme mohli zachránit, byli nacpáni do sanitek a odvezeni do jiné nemocnice vzdálené asi dva až tři kilometry. A od této chvíle se al Ahlí stále snaží dát dohromady. Jediné, co dělají, je, že se starají o pacienty, kteří tam momentálně jsou, ale. Nemocnice nemá kapacitu ani na péči o akutně zraněné.

Christiane Amanpour:  A my máme záběry, jak tam jednomu pánovi vrtáte špendlík do ruky. A pak je tam obrázek, jak zavádíte dětskou hrudní sondu, říkáte, že to samozřejmě není v kompetenci ortopedického chirurga, což vy jste. Ale v Gaze říkají, že tam nepřicházejí žádné léky, žádné jídlo, žádná voda. Jaké jsou skutečné podmínky, když mezinárodní humanitární agentury, agentury se sídlem v OSN, říkají, že jim všechno dochází?

Dr. Samer Attar: No, ano, dávkují. Dochází jim zásoby. Takže to video, jak jsem zapíchl špendlík. Jo, nemám na sobě chirurgický plášť. Žádné chirurgické roušky nejsou. Mám na sobě jenom rukavice a vrtám kolík do kosti muže. A to není ideální, ale tyhle věci jim docházejí a musí si je schovávat, když si myslí, že je skutečně potřebují. A jejich obava je, že se dostanou na nulu a nebudou to mít. Už to nebudou mít. A my to vidíme tak, že jsme prostě lékař, americký lékař. Já jen, my nejsme hlavní postavy. Jsme jen vedlejší herci, kteří tam byli jen proto, aby pomáhali a asistovali místním. Ale místní prostě říkají, že nemají dost a využívají to málo, co mají. Takže není ideální dělat třeba ortopedickou operaci. Bez operačních roušek to není vždycky ideální, když vám ortoped zavádí dětskou hrudní sondu, ale když máte padesát lidí a snažíte se jim pomoci co nejvíc, lidé prostě přispívají, kde se dá.

Christiane Amanpour:   Zajímalo by mě, jaká je pro vás po všech těch cestách emocionální daň a zda když se vracíte, přinesete tyto příběhy a fotografie svým voleným zástupcům, lidem z Kongresu a senátorům. A nevím, jakou odpověď dostanete, nebo dokonce izraelským úřadům při odjezdu.

Dr. Samer Attar:  Chci říct, že jediné, co můžu udělat, je říct, co vidím. Takže je to malý, malý svět a nikdo z nás nestojí sám a je tu prostě, je tu spousta lidí a spousta bolesti. A jestli to pro mě znamená jen to, že se ukážu a budu lékařem a budu svědkem utrpení a pak řeknu lidem, co vidím. To položí jednu malou cihličku k základům míru a uzdravení, pak pro mě to je v podstatě všechno, co mohu říct, je to, čeho jsem svědkem.

Christiane Amanpour: A je to důležité. Máte v úmyslu se tam vrátit?

Dr. Samer Attar:  Doufám, že ano. Doufám, že ano. Jak jsem řekl, když mám tu možnost a výsadu pomáhat. A něco změnit. Myslím, že by to udělal každý.

Christiane Amanpour:  No, možná ne každý, ale existuje spousta fenomenálně obětavých lékařů a humanistů, jako jste vy, a díky Bohu za to. Pane doktore Attare, opravdu vám moc děkuji, že jste se k nám připojil z vaší nemocnice v Chicagu, kde se asi každou chvíli vrátíte na směnu.

Dr. Samer Attar: Ano, jsem na Northwesternu a chystám se vrátit na kliniku. 

Christiane Amanpour:  Dobře. Děkuji, že jste si udělal čas.

Vytisknout