Je správné vzpomínat na mrtvé z let 1939–1945. Ale nezapomínejme na dnešní mrtvé
4. 5. 2025
Oběti nacistických zvěrstev budou připomenuty na příštích týdenních oslavách konce druhé světové války v Evropě. Přeživší a příbuzní se minulou neděli sešli v koncentračním táboře Bergen-Belsen nedaleko Hannoveru, aby uctili památku odhadem 72 000 lidí, kteří tam byli zavražděni. Mezi zabitými byla i mladá židovská dívka německého původu, Anne Franková, jejíž slavný deník připomíná ty strašné časy, píše Simon Tisdall.
Na mrtvé z let 1939–1945 nesmíme nikdy zapomenout. Měli bychom však také myslet na mrtvé z roku 2025. Měli bychom vědět, že v příštích letech budeme vzpomínat, zaznamenávat a ctít oběti dnešních opakujících se zvěrstev. Každý den přicházejí zprávy o dalších otřesných činech vlád a ozbrojených skupin ve válkách a konfliktních zónách po celém světě. Rozdíl je v tom, že na rozdíl od nacistických zvěrstev je mnoho z těchto zločinů veřejně známo již v okamžiku, kdy se dějí.
Tváří v tvář takovým hrůzám je mlčení nepřijatelné. Mlčení je spoluvina. Mlčet znamená, že jsme se z minulosti nepoučili.
Kde je tedy dnešní pobouření? Protestní výkřiky často nejsou vyslyšeny. Vezměme si například nedávné události v Jemenu, jedné z nejchudších zemí světa. Představte si, pokud můžete, jaké to je být bezbranným jemenským dítětem nebo zmateným etiopským migrantem, na kterého bez varování shora dopadají nejmodernější smrtící zbraně z USA a, bohužel, i z britského letectva.
Při jednom děsivém leteckém útoku v Saadě minulý týden bylo v zadržovacím centru zabito 68 civilistů, převážně Afričanů. USA tvrdí, že bylo využíváno hůsijskými bojovníky podporovanými Íránem k útokům na Izrael a lodní dopravu v Rudém moři, ale nepředložily žádné důkazy. Organizace Human Rights Watch odhaduje, že od doby, kdy Donald Trump uvolnil pravidla pro bombardování s cílem omezit civilní oběti, zemřelo v Jemenu několik set lidí. „Úmyslné útoky na civilisty a civilní infrastrukturu jsou válečné zločiny,“ varovala tato organizace.
Zvěrstva jsou téměř na denním pořádku v Demokratické republice Kongo (DRK), kde řádí rebelové. Ano, stejně jako Jemen je to vzdálená země, o které většina lidí ví jen málo. Ale věřte mi. Navštívil jsem Gomu a východní část DRK. Děti tam jsou stejné jako děti kdekoli jinde. A v nejhorších fázích nedávných bojů bylo podle mluvčího UNICEF Jamese Eldera každou půlhodinu znásilněno jedno konžské dítě. V lednu a únoru letošního roku bylo nahlášeno téměř 10 000 případů znásilnění a sexuálního násilí, uvedl Elder. „Dívky a ženy zažívají nejhorší hrůzy, jaké si lze představit, a nedostávají ani základní lékařskou péči, kterou potřebují.“
Na Haiti byly tisíce lidí zabity nebo vysídleny v anarchickém násilí gangů, které mírové síly OSN nedokážou zastavit. V Myanmaru pokračuje vojenská junta i přes březnové zemětřesení beztrestně v zabíjení a mučení. Genocidní občanská válka v Súdánu, která vstupuje do třetího roku, není „zapomenuta“, je spíše ignorována. A pak je tu hladovějící, obléhaná Gaza, kde počet obětí izraelské války, převážně civilistů, přesáhl 52 000. Kdo postaví památník zavražděným dcerám? Kdo vydá jejich deníky?
Proč je toto krveprolití tolerováno, ba dokonce normalizováno? Jedním z uváděných důvodů je složitost a počet konfliktů – nejvíce od roku 1945. Za posledních pět let se jejich počet zdvojnásobil. Humanitární pomoc a ochranu potřebuje více než 300 milionů lidí. Systém OSN, často paralyzovaný soupeřením velmocí, však selhává. Jeho autorita je opovrhována, jeho vyslanci jsou odsunuti na okraj, jeho mírové síly jsou napadány v Libanonu i jinde. Má kriticky nedostatečné zdroje.
Klíčovým agenturám docházejí finanční prostředky, což ohrožuje miliony životů, varoval minulý týden šéf humanitární pomoci OSN Tom Fletcher. Budoucnost mírových operací, která je tématem důležitého summitu v Berlíně tento měsíc, je rovněž nejistá. USA, které přispívají 27 % z 5,6 miliardy dolarů rozpočtu OSN na mírové operace, dluží 1,2 miliardy dolarů. Nyní Trump navrhuje financování zcela ukončit.
Drakonické škrty v rozpočtech na zahraniční pomoc a rozvoj, zejména ze strany USA a Velké Británie, dále snižují schopnost řešit vnitřní a mezistátní násilí. Řešení konfliktů je zapomenuté umění, o čemž svědčí Trumpovo selhání na Ukrajině. Neschopnost mezinárodních soudů účinně sankcionovat státy nebo zadržet a potrestat obviněné válečné zločince, jako jsou Vladimir Putin a Benjamin Netanjahu, podporuje beztrestnost pachatelů.
Působí zde však ještě další faktor. Lidé v bohatších a stabilnějších zemích se zdají být ohromeni obrovským rozsahem a naprostou hrůzností globálního rozpadu. Mnozí podle neoficiálních informací říkají, že tváří v tvář neustálé vlně znepokojivých zpráv prostě „vypínají“. Neznamená to, že jim to je jedno. Cítí se bezmocní. Přírodní katastrofy stále vyvolávají velkorysé reakce. Britský Výbor pro pomoc při katastrofách (UK Disasters Emergency Committee) vybral během prvního týdne po zemětřesení v Myanmaru 16 milionů liber.
Ale „nekonečné války“ způsobené člověkem a složité etnické a náboženské konflikty, například v Afghánistánu, Sýrii nebo Somálsku, jsou těžší přijmout. Zpráva Charities Aid Foundation z roku 2025 zjistila, že v Británii přispívá na charitu méně lidí než kdykoli předtím (domácí i zahraniční). Ačkoli v roce 2024 bylo darováno úctyhodných 15,4 miliardy liber, Spojené království se v globálním indexu dárcovství CAF propadlo na 22. místo. I jiné bohaté země by mohly dosáhnout lepších výsledků. Některé z těch, které darovaly nejvíce, jako například Keňa, patřily mezi ty, které darovaly nejméně.
Války a konflikty jsou důsledkem, nikoli příčinou současného chaosu ve světě, který má především politický původ. Šíření nestability pramení, alespoň částečně, z politické fragmentace, z pokračujícího odmítání globalizace a dohodnutých mezinárodních pravidel. K tomuto oslabenému pocitu sounáležitosti přispívá rostoucí vlna autoritářského pravicového populismu, ultranacionalismu, ekonomiky založené na principu „já první“, xenofobních předsudků a strachu z odlišnosti, stejně jako oslabující ztráta víry, důvěry a morálních cílů.
Diskuse