Opravdu je dostupnost kultury pro skupiny ohrožené již zcela otevřenou a všeobecně akceptovanou sociální likvidací tématem této doby?
5. 5. 2025 / Pavel Veleman
čas čtení
6 minut
Podveden! Podveden! Jednou poslechneš na klamné zazvonění nočního zvonku - nikdy to nenapravíš.
(Franz Kafka, “Venkovský lékař”)
Opravdu
funkční demokracie se pozná podle toho, jak systém dovolí
překročit vynucené zvyklosti. Je minimální autocenzura,
vládne tolerance k menšině jinakosti v běžné
pracovní každodennosti. Abych byl konkrétní, vše uvedu na
jednoduchém příkladě:
Může
například fanoušek fotbalové Slavie či Sparty si dovolit přímo
na stadionu vyvěsit otevřený protest proti majitelům klubů a
jejich toxickému podnikání? Pochopitelně, že může, ale jak asi
dopadne? Domnívám se, že by neprošel ani přes ochranku a samotní
fanoušci by ho vyhodili a zmlátili - kazí přece imidž klubu,
popuzuje majitele, zde není šance na žádnou toleranci…
A
zde je rozdíl mezi skutečnou a oligarchickou (většinou vlastní
autocenzurou omezenou) demokracií. Vydržet jinakost, zastat se
menšiny. Bojím se, že si my, občané - si toto ani již
neumíme představit.
A
tak nám zůstala demokratura, jak ji přesně nazval Karel Kryl. Zde
však již musíte přistoupit na pevná pravidla společenské hry,
tzv. konsensu politicky/profesně možného. O co méně se o tomto
úzu diskutuje, o to více se však vyžaduje. Tato pravidla určuje
faktická (politická) moc a naše přijímání vynuceného kompromisu.
Za odměnu můžeme v rámci demokratury vykonávat třeba
slušně svoji profesi a ustupovat moci, co nejméně, chovat se
pragmaticky s tím vědomím, že vždy může být ještě hůře
nejen pro nás, ale hlavně pro naše klienty.
Já
jsem už před časem dospěl k názoru, že hůř se moji
klienti, se kterými jsem pracoval, mít nemohou. Mám pocit, že míra
ponižování této skupiny obyvatel již dosáhla takového stupně,
že již nelze hrát hry a pokrytecky mlčet za cenu třeba možnosti
prosadit zmenšení prahu dostupnosti kultury.
Opravdu
jsem dospěl na základě jasných důkazů, které nejen v BL
popisuji několik let ve svých textech k názoru, že v České republice opravdu jde už o
účelové snižování dožití v řádech desítek let u
lidí bez domova. Prosazuje to stále větší skupina politiků, jak cynicky Vám
řeknou nejen političtí šíbři, ale i úřední aparát po
třech pivech (pochopitelně ve vtipu): “Příroda to naštěstí
řeší, ale moc pomalu, je to přece, pane Velemane, jejich volba,
nikdo opravdu nemůže za jejich posrané životy.”
Proto
stále větší ponižování těchto osob ve veřejném prostoru,
jejich nesmyslná ostrakizace, neustálá snaha všechny jednoznačně
systémové chyby individualizovat, a přenášet tak důsledky až zločinné sociální politiky na tyto nejvíce nenáviděné
oběti.
Vše
je využíváno k zakrytí největší sociální krize
této země od šedesátých let dvacátého století, která se v České republice nenápadně odehrává berz širšího zájmu veřejnosti.
Jak
lehce se v této době zaměňuje to opravdu podstatné za
maličkosti a tyto náhražky), které pochopitelně mohou
někomu z našich klientů pomoci, jsou najednou to hlavní. Ve
skutečnosti pomáhají hlavně nám, naší iluzí pomoci,
naší potlačené bezmoci, která se mi v nejhorším snu noci
zjevuje tak strašně podobná metafoře města Terezín. Deportovat, nutit pracovat a ponechat přístup ke kultuře. Zde jsem právě
poučen historií Terezína tím, co dělal H. G. Adler (
nikdy se nepodílel na žádné spolupráci s mocí), a ne taktikou
Jakoba Edelsteina (musíme to společně za cenu kompromisů
vydržet). Přežil paradoxně Adler a ne Edelstein.
Ne,
v takové situaci snad ještě naši klienti nejsou, leč historie se
stále opakuje v jiných kulisách.
Milé
a vážené kolegyně a kolegové, klienti a klientky, se kterými
jsem pracoval, nepotřebují primárně návštěvu divadla,
muzikálu nebo opery…Nepotřebují se nechat od nás umělecky vzdělávat, což může znamenat - umýt se, vysprchovat, učesat a jít
s doprovodem se podívat do Národního divadla. Ta nádhera a ty
šťastné oči dárců vstupenek nebo tolik chápajících herců a
hereček, kteří si vše tak užijí - boříme bariéry! Za mojí
osobu na tuto dobrotu s dovolením v této chvíli - sere pes.
Nepodléhejme
tomu falešnému kýči tzv. slušnějších politiků, kteří nám
píší a vyprávějí své iluze knižních, kulturních nebo
skautských pohádek o světě, který však nemá s opravdovou
realitou a potřebami našich klientů nic společného. Nežijí
ani náznakem jejich životní realitu, Nezapomínejme, že oni jsou
hlavními viníky tohoto stavu. A vůbec jim to nevadí.
Maslowova
pyramida lidských potřeb hovoří jasně. Lístek do kina to
opravdu neřeší. Domníval jsem se, že
je tato činnost součástí klasické resocializace ve vězeňství, které snad
nemusí řešit dobročinné sbírky.
Ne,
svobodný prostor (říkejme mu otevřený prostor), lze
řešit v opravdu svobodném, otevřeném prostoru komunit, zde
nemusí vlastně žádná politická moc nic podnikat, stačí jen svěřit lidem bez domova\a několik naprosto nepotřebných budov, které má stát
ve svém portfoliu. A nechtít mít vše a všechny pod dohledem
pomocí grantové politiky.
Sociální
centrum Klinika na Žižkově ukázalo jednoduchý, jasný směr
komunitní činnosti, kdy se nejširší kultura prostoru a sociální
práce setkávají ve společné komunikaci, ubytování, sdílení
svých jednotlivých životních osudů. Výsledek byl tak radostný
a úlevný, že musel být co nejrychleji politiky napříč stranami
brutálně zničen.
Musel
jsem toto napsat, omlouvám se všem, kteří to myslí v tomto
projektu opravdu dobře. Jen upozorňuji na velké problémy této
činnosti.
Držme při sobě ❤️
Praha květen 2025
657
Diskuse