Mezitím v Absurdistánu 247 - Polsko se vydává doprava
19. 5. 2025 / Tomasz Oryński
čas čtení
10 minut
Předběžné průzkumy zveřejněné
před několika minutami po prvním kole prezidentských voleb jistě některé
lidi v Polsku řádně vyděsily. Pokud jde o mě: být pesimistou se opět
vyplatilo. Moje předpověď se opět ukázala jako správná.
Nejvíce
vystresovaní musí být ti, kteří věřili, že tyto volby budou pro Rafała
Trzaskowského jen snadnou procházkou růžovým sadem. Jak jsem tvrdil v předchozí kapitole tohoto seriálu,
rozhodnutí posunout Trzaskowského více doprava bylo chybou. V souboji o
trofej „nejpravicovějšího chlapa široko daleko“ nemá Trzaskowski šanci
ani s Nawrockým, nemluvě o pravičácích jako Sławomir Mentzen. Přitom
taková taktika v kampani paradoxně pomáhá jeho protivníkům.
V žádném případě to nemůže fungovat: stejně jako toryové a labouristé v Británii, kteří se snažili přenést svou hru na zahrádku Nigela Farage, ji prohráli, protože na svém vlastním dvorku má on mnohem více co říct než oni. Trzaskowski se snažil oslovit pravičáky výroky typu „ochrana hranic za každou cenu - i kdybychom měli pozastavit platnost zákona“ (viz můj krátký článek v polštině zde) a rozdmýchávat protiukrajinské nálady - a prohrál.
Protože pokud jde o podněcování proti migrantům nebo o protiukrajinské postoje, nejen kandidát PiS, ale i radikální pravice má mnohem více co říci. A protože se otázky, které jsou stěžejními tématy jejich kampaně, staly středobodem celé kampaně, kandidáti jako Sławomir Mentzen z Konfederace nebo proruský Grzegorz Braun dostali v podstatě jen šanci nasbírat spoustu bodů, aniž by se pokusili pustit se do témat, která by jim byla nepříjemná - což byla obrovská chyba, protože je jasné, že Mentzen ztrácí půdu pod nohama, jakmile je vytažen byť jen o píď mimo svou komfortní zónu.
Nawrocki to měl mezitím v kampani zatím velmi snadné: bylo zřejmé, že v prvním kole může počítat pouze s hlasy jádra PiS. V důsledku toho mu nemohly uškodit ani ty největší skandály - například obvinění, že využil staršího muže s kognitivními potížemi k převzetí bytu, když mu výměnou za vlastnictví slíbil doživotní péči, a pak ho opustil v pečovatelském domě. Pro něj skutečná práce začíná až nyní.
A tak se podle předběžných průzkumů Trzaskowski umístil na prvním místě s 30,8 % hlasů - mnohem méně, než se očekávalo, ani ne o 2 % před Nawrockým. Skutečnost, že radikální pravice získala více než 20 % předpokládaných hlasů (15,4 % pro Mentzena a 6,2 % pro Brauna), je katastrofou, protože to znamená, že více než polovina Poláků volila radikálně pravicové a nedemokratické kandidáty (Nawrockiho z PiS, Mentzena z Konfederace, proruského Brauna a nějaký další plankton).
Ruské vměšování zde nelze vyloučit, už jen s ohledem na to, že zde byl ještě jeden, radikálně a otevřeně proruský kandidát, prakticky neznámý - i mezi prorusky orientovaným obyvatelstvem - Maciej Maciak. Jeho předpokládaný výsledek je menší než 0,5 %, nicméně jeho vliv nelze ignorovat: jeho otevřeně proruské výroky zde byly proto, aby vytvořily pozadí, na němž se Braun mohl prezentovat jako rozumný kandidát.
Na druhé straně je tu podivný případ Krzysztofa Stanowského, bývalého sportovního novináře, který po získání finančních prostředků z ne zcela transparentních zdrojů nedávno založil vlastní „televizní“ kanál na YouTube a prohlásil se za nekompromisní budoucnost žurnalistiky. Sliboval, že bude nemilosrdným kritikem médií i politické třídy, zdá se však, že je velmi shovívavý, pokud jde o kritiku PiS, zatímco spoustu času věnuje útokům na její odpůrce.
Krzysztof Stanowski se rozhodl kandidovat i v prezidentských volbách a tvrdí, že to dělá jen proto, aby pro své diváky „odhalil“, jak špinavá je kampaň, a mohl to ostatním kandidátům říct přímo do očí během debat apod. ale opět to měl kandidát PiS ve srovnání s ostatními mimořádně snadné (ne že by jeho kousek byl nějak významný, pokud vezmeme za bernou minci to, co sliboval, celý happening se ukázal jako obrovský propadák - alespoň pokud pomineme fakt, že mu přesto hlas dalo více než 1 ze 100 voličů).
K zajímavému vývoji došlo i na levé straně politického spektra. Do značné míry můžeme pominout nečekaný comeback Joanny Senyszyn, veteránky polské levice, které se na poslední chvíli podařilo doručit potřebné množství podpisů a voleb se zúčastnila - i když je těžké uvěřit, že to celé myslela vážně. Byl to de facto duel.
V jednom rohu stála místopředsedkyně Senátu Magdalena Biejatová, která opustila mladou sociálnědemokratickou stranu Razem a rozhodla se spojit s tou částí levice, která je dosud součástí vládní koalice Donalda Tuska pod značkou Lewica. Na opačné straně stál Adrian Zandberg z Razem. Všichni tři levicoví kandidáti si mezi sebou zajistili přes 10 % hlasů, což je jeden z nejlepších výsledků levice za mnoho let.
Kampaň levicových kandidátů připomínala něco jako fotbalové zápasy nižší ligy: bylo jasné, že ani jeden z nich nemá šanci stát se prezidentem, a tak de facto zkřížili meče v tom, jaká strategie bude pro levici nejlepší, aby postoupila. Adrian Zandberg ostře kritizoval vládu Donalda Tuska. Biejatová jako představitelka koaliční strany touto cestou jít nemohla, a tak místo toho zaútočila na Zandberga a obvinila ho, že jde snadnou cestou: je snadné kritizovat, když nenesete odpovědnost - řekla.
Snažila se argumentovat, že účast Levice ve vládě znamená, že mohou udělat alespoň něco dobrého. Ale její argument byl slabý, protože zastoupení Levice ve vládě je velmi chabé, vypadá to, že čekají u stolu, až jim Donald Tusk čas od času hodí nějaký ten šrot, aby mohli jít na Twitter a chlubit se, jak jsou úspěšní. Tyto odřezky však bývají spíše bezvýznamné v porovnání s tím, co by levicoví voliči vyjma nich udělali, a ve většině případů se zdá, že jde o věci, které byl Tusk tak jako tak připraven udělat, ale rozhodl se, že bude lepší udělat je rukama Levice, aby si on sám nenaštval své pravicověji orientované voliče.
Skutečnost, že Lewica svou účastí ve vládě legitimizuje například porušování lidských práv na běloruských hranicích, znamená, že to pro Magdalenu Biejatovou byl spíše handicap než výhoda, i když musím přiznat, že s předpokládaným výsledkem něco málo přes 4 % dopadla lépe, než jsem čekal, protože pro staré páprdy, kteří v Levici tahají za nitky, byla rozhodně víc než jen hezká tvářička, jako tomu bylo v případě Magdaleny Ogórek před deseti lety.
Zdá se však, že taktika Adriana Zandberga lépe rezonuje u levicově orientovaných voličů. Strana Razem, místo aby šla na kompromisy a skončila rozpuštěná ve straně Donalda Tuska, jako se to předtím stalo Straně zelených, hnutí Barbary Nowacké a Wiosně Roberta Biedroně, se rozhodla držet se svých zásad a pokračovat v pomalém budování svých příznivců, dokud nebude schopna skutečně zapůsobit.
Kritici říkají, že Razem je v polské politice přítomno už deset let a stále nemá šanci dostat se ani blízko k moci, ale osobně si jejich role cením, protože jsou schopni nastolovat témata, která pak musí řešit větší strany, takže jejich vliv na polskou politiku je ve skutečnosti větší, než se na první pohled zdá - byly to právě aktivistky Razem, které odstartovaly hnutí stávkujících žen - i když zásluhu na tom si později připsali jiní.
Byli také mezi prvními, kdo protestovali proti útoku PiS na ústavní soud, a dělají spoustu práce zdola, podporují právo pracujících, prosazují odborové sdružování zaměstnanců a vystupují proti korupci.
Nedávno vyšlo najevo, že Razem je jedinou stranou, jejíž poslanci nevyužívají nedokonalý systém poslaneckých náhrad a nečerpají maximální zákonnou výši cestovních náhrad v parlamentu, ale požadují zpět jen peníze za skutečně využité cesty - průměrný poslanec Razem si nárokoval jen 1466 zł, druhý nejnižší výsledek je 27 060 zł za stejnou dobu.
Zdá se, že levicoví voliči si myslí, že toto je správná cesta, jak ukazuje předpokládaný výsledek Adriana Zandberga 5,2 % - zdá se, že předstihl nejen svou bývalou kolegyni Magdalenu Biejat, ale i předsedu parlamentu Szymona Hołowniu, kterého exit polly umisťují na 4,8 %. A to nesmíme zapomenout, že Biejatová měla podporu Lewicy, člena vládní koalice. Zandbergova kampaň stála celá na bedrech malé, nezávislé strany.
Ale to jsou jen poznámky na okraj. Pokud jde o prezidentské klání, žádné překvapení se nekoná. Ve druhém kole se utkají Rafał Trzaskowski z PO a (de facto - tvrdí, že je nezávislý) Karol Nawrocki z PiS. Co můžeme očekávat? No, nejsem žádný optimista.
Jádro voličské základny Karola Nawrockého je zabetonováno. Aby ho Trzaskowski porazil, bude si muset vybrat mezi snahou oslovit radikální pravici nebo levici: tyto dvě věci se vzájemně vylučují. Vzhledem k tomu, že radikální pravice získala dvakrát více hlasů než levice a jeho strana se nedokáže poučit z vlastních chyb, předpovídám, že se dočkáme ještě prudšího obratu doprava. Což se nepodaří, protože proč by to dělal, v prvním kole to evidentně nefungovalo. Proto jeho případné vítězství bude záviset na dvou faktorech:
- kolik voličů krajní pravice nenávidí PiS natolik, že raději zůstanou doma, než aby volili Nawrockého.
- kolik liberálních voličů bude ochotno se znovu štípnout do nosu a jít volit Trzaskowského jako menší zlo, jen aby zabránili návratu PiS k moci?
Má šanci vyhrát? Upřímně řečeno, nevím. Jedním si ale můžu být jistý: pokud prohraje, bude to vina strany Razem. Protože pro Platformu Obywatelskou je strana Razem vždy vinna za všechny její vlastní chyby - protože se odvážila držet svých zásad, místo aby držela hubu a krok a hlasovala tak, jak jí řekne Donald Tusk, jako zbytek polské levice a středu.
318
Diskuse