Kolektivní psychologický marasmus jménem Rusko: Anatomie duše, která sní o apokalypse

21. 5. 2025 / Milan Čech

 

Kapitola 1: Úvod – Fenomén ruské duševní anestézie

Snaha Západu vysvětlit ruské chování logicky – jako bychom měli před sebou čistě racionálního kalkulujícího aktéra – selhává. Rusko totiž velmi často neřídí logika, ale po staletí utvářená psychopatologie. Teprve přijetí psychologického hlediska dává dnešním událostem zahrnujícím Rusko logiku a smysl.

Tento text není hanopis, ale ani obhajoba pseudomorálního relativismu, kde je Hitler tak trochu Gándhí a Rudí Khmérové něco jako Hrušický zahrádkářský spolek. Takový relativismus je totiž klam. Tohle je pokus o psychologickou diagnózu národa, jehož duše byla systematicky mrzačena násilím, lží a beznadějí. Výsledkem této nekonečné noční můry je povětšinou emočně otupělý člověk, který nevěří ani sobě, ale ochotně slouží zlu, pokud mu přinese aspoň stín pocitu velikosti. Jiné způsoby jsou v Rusku totiž pro většinu obyvatel nedosažitelné.

Tento text si ani neklade za cíl nabídnout komplexní nebo vyvážený přehled evropských dějin. Snaží se pouze o pojmenování hlubokého, opakovaně se vracejícího vzorce, který nikdy nepřestal formovat ruskou společnost.

Zatímco západní civilizace – přes všechny své chyby, zvraty a selhání – procházela evoluční spirálou směrem k větší svobodě jednotlivce, odpovědnosti moci a demokratickému právnímu státu, Rusko se po staletí pohybovalo v kruhu. Jedny „otrokáře“ střídali jiní – dědictví mongolské nadvlády, carská samovláda, bolševický teror, oligarchicko-kágébácká mafie – ale nikdy reálně neexistovalo funkční období, kdy by demokracie, spravedlnost a svoboda jednotlivce skutečně určovaly chod společnosti.

Relativizovat tuto skutečnost poukazováním na temná období jinde znamená nevidět podstatu: ruský stát nebyl deformován, byl od počátku budován pouze jako totalitní nástroj, který zároveň formuje specifickou antiobčanskou psychiku – a s ní interaguje tak, aby se dokázal bránit jakékoli společenské evoluci, i když formálně třeba i přijme některé demokratické atributy.

Ne že by současný mentální stav globální populace byl nějaký rozkvetlý palouček – jak ukazuje i situace v ČR – ale nenajdeme snad jinou společnost, kde by rodiče přišli o syna na frontě a jejich zájem by se točil kolem otázky, jaké vybavení má automobil zakoupený z odměny za padlého.

Není rovněž mnoho národů, které by si otevřeně přály zánik jiných států a kontinentů v jaderném ohni – a přitom si nalhávaly, že právě oni jsou národem míru.

Jen v Rusku také narazíte na zcela zvrácený psychologický paradox, kdy se lži, původně vytvořené jako nástroj manipulace, stávají realitou i pro jejich vlastní tvůrce.

Jak se zdá, v extrémních případech psychické patologie začnou lidé věřit i iluzím, které původně vytvořili k ovládání druhých – protože pravda by byla natolik vnitřně ohrožující, že by narušila i jejich vlastní schopnost psychicky unést realitu. V takové sebeklamné spirále už psychopatologie překračuje dosavadní hranice a propadá se do neznámých hlubin.

Čím více iluzím člověk podléhá, tím méně je v reálném světě možné dosáhnout skutečného uspokojení. I když získá to, po čem toužil, okamžitě přichází potřeba být iluzí saturován ještě více – jinak opět vzroste frustrace. Emočně nevyzrálý, vnitřně prázdný jedinec se tak stává závislým narkomanem iluzí, kterých potřebuje stále silnější a silnější dávky.

Putin je archetypem této psychopatologie. Dosáhl všeho – deseti jachet, deseti paláců, konkubín, absolutní moci. A přesto není naplněn. Je to stále jen ten malý, frustrovaný skřet z CCCP a DDR, který potřebuje ničit, aby získal další dávku vnějšího potvrzení – které ale nikdy nenahradí jeho vnitřní prázdnotu.

Z kolektivního hlediska to platí identicky. Proč Rusku nestačí, co má? Obrovské území, nesmírné bohatství, příležitost k prosperitě? Ruský režim si tvorby kolektivních hodnot nikdy příliš nevážil, navzdory proklamacím. Jeho cílem totiž štěstí obyvatel nikdy nebylo. Místo tvorby historicky upřednostňoval ničení, uchvácení a donucení druhých, aby tvořili za něj – ať už to byli otroci carské éry, vězni gulagů nebo pracující “dobrovolní” brigádníci. Místo budování často čerpá energii z destrukce. Místo vnitřní proměny hledá stále větší území ke kontrole. Proto se musí rozšiřovat – aby zakrylo, že i z kolektivního hlediska uvnitř zeje prázdnota a plán na změnu neexistuje.

Rusko jako stát je tak nejen diktaturou, ale kolektivním psychologickým ohniskem – místem, kde se bolest, frustrace a útěk od pravdy koncentrují, násobí a pak se jako radioaktivní výron šíří dál.

Jen pokud tento tavicí kotel lidské psychopatologie skutečně pochopíme, můžeme mu čelit. A čelit mu musíme, protože jsme na jeho jídelním lístku jako další chod.

Tento text se bude záměrně soustředit především na ty aspekty ruské psychiky, které umožňují přetrvání systému, i když svým vlastním lidem dává tak žalostně málo.

Pokud budete chtít v průběhu jeho čtení namítnout, že negativní charakteristiky nezahrnují ty Rusy, kteří z něj např. po začátku války utekli, pak je třeba si uvědomit, že motivace k jejich útěku byly často sobecké. Neopíraly se o odpor k režimu, ale o snahu ochránit sebe. Ruské komunity dokonce i ve svobodném prostředí Západu dál uctívají a rozšiřují psychologické vzorce, které si přinesly z domova – včetně obdivu k autoritě, nacionalismu a manipulaci. Ruským nacionalismem trpí dokonce i mnozí čerstvě propuštění disidenti, dříve režimem týraní a mučení, včetně ikon vytvořených Západem – jak ukazuje např. jejich relativizace války po výměně vězňů. Podobně byl na tom s nacionalismem i Navalnyj. (Vzdejme na tomto místě čest těm nemnohým, kteří se těmito archetypy nenechali pohltit.)

Když si nacisté vymýšleli své fantasmagorie o židovské populaci, aby ospravedlnili její následné plánované vyvraždění, nevytvořili pouze nekonečné utrpení. Vytvořili bohužel i jedno budoucí tabu – tabu, které dodnes brání otevřeně pojmenovat situaci, kdy se nějaký národ ve své většině promění ve skutečné nebezpečí a patologickou kolektivní psychózu. Historická zkušenost z umělého vylhaného zostouzení židovského národa, kterou nesmíme opakovat, nás paradoxně dovedla do stavu, kdy nesmíme pravdivě popsat reálné šílenství jiného národa, o století později. Možná i právě proto se tato entita může vydat cestou páchání další genocidy těch, na které si troufá.

To, co se tváří jako ohleduplnost, nesouzení či humanismus vůči takovému národu, je ve skutečnosti jen povrchní korektnost – a právě ta se stává součástí zla, které dnes s rostoucí silou ovládá svět. Tento text se povrchní korektností proto řídit nebude. (Stejně jako se jí neřídili ani ojedinělí ruští autoři, kteří dokázali prohlédnout realitu své země, zanalyzovat ji a bez příkras popsat její psychologické i morální zhroucení.) Na hrubý pytel ruských lží o našem vyhlazení použijeme tvrdou, ale spravedlivou a pravdivou záplatu. Paradoxně korektnost západní civilizace nejvíce kritizují právě ti, kteří dnes Rusku fandí. A tak jim tedy vyhovíme a tentokrát se obejdeme bez ní.

Na druhou stranu zobecnění v tomto textu nepředstavují etické odsouzení jednotlivců, ale slouží jako psychologická archetypální mapa – pokus popsat dlouhodobě formované kolektivní vzorce chování, myšlení a cítění.

Cílem není zpochybnit lidskost žádného jednotlivého Rusa, ani poškodit jediný život.

Cílem těchto zobecnění je pochopit strukturu kolektivní psychiky, která je v případě Ruska mimořádně uniformní a konzistentní – a právě proto i mimořádně nebezpečná.

 Tato uniformita není náhodná. Je výsledkem staleté masové psychologické „kultivace“, která dnes ústí v jednoznačné projevy – ve veřejných voláních po vyhlazení jiných národů, ve státem organizovaných mediálních rituálech smrti, v politickém systému, který by podobná sdělení nevysílal bez schválení na nejvyšších místech.

Rozpoznání této kolektivní konfigurace není nenávistí. Je nutným aktem naší sebezáchovy.

 Bohužel, naší vlastní civilizační přirozeností je se právě těmto textům vyhýbat – nevydávat je, nepublikovat, nečíst do konce. Raději obejdeme konfrontaci, než abychom čelili pravdě, která odhaluje nebezpečí. Jenže čím déle se před ní skrýváme, tím větší a ničivější překážkou se stane.

Utíkání před velkými problémy se stalo kolektivním návykem Západu – systémem pohodlného popírání, postaveného na bezstarostném užívání si, na co nejmenších nákladech a nulových rizicích. Ale i tato strategie je cestou do záhuby.

Pojďme tedy fenomén ruské duše rozplést od jejích historických počátků – od chvíle, kdy se odklonila od ostatních civilizačních proudů:

Kapitola 2: Staletí v područí násilí – Historické ukotvení duševního štítu

Zatímco západní Evropa prošla reformacemi, osvícenstvím a občanskou emancipací, Rusko žilo v nevolnictví až do roku 1861. (A i tehdy šlo spíše o formální akt než o skutečné zpřístupnění půdy a z něj vycházející svobodu – i proto mnoho rolníků vítalo bolševiky v roce 1917 jako „osvoboditele“, neboť jejich životní podmínky se mezi lety 1861 a 1917 příliš nezlepšily.) Běžný člověk byl zvyklý nemít žádná práva. Nesloužil státu – patřil šlechtě. Nesměl vlastnit půdu (nebo na ni neměl prostředky), nemohl se svobodně pohybovat, vzdělávat své děti ani projevit nesouhlas. Byl majetkem. Jeho život byl dál velmi nejistý – stejně jako při barbarských nájezdech Mongolů, kdy přežití bylo dílem náhody. Vztahovat se k hodnotě vlastního života přinášelo nezměrné utrpení. V Rusku přitom nedošlo ani k transcendentnímu překonání touhy po životě ve stylu asijské spirituality, ani k občanské emancipaci jako na Západě. Strach ze smrti a utrpení byl přetaven v alkoholismus, otupělost a poslušnost – které místo vykoupení přinesly jen novou patologii: hluboké vnitřní prázdno a apatii zakódovanou v ruské duši.

Z tohoto kořene se začal formovat základní psychický profil ruského člověka: přežít znamenalo přizpůsobit se. Mlčet znamenalo žít. Cokoli mimo autoritu znamenalo nebezpečí, podezření, bolest.

Pak přišla bolševická revoluce. Místo naděje přinesla jen výměnu biče – carské jho vystřídalo ideologické. Tentokrát už nešlo jen o tělesné násilí, ale o systematickou perzekuci myšlenek. Svoboda nebyla pouze potlačena – byla kriminalizována. Miliony skončily v gulazích, statisíce byly popraveny, a celá země se stala laboratoří strachu a zrady. Rodiče udávali děti. Děti se učily mlčet dřív, než se naučily mluvit.

Jedním z nejděsivějších aspektů této epochy bylo systematické ničení přirozených citových vazeb mezi rodiči a dětmi. Děti byly odebírány a posílány do kolektivních zařízení, kde je stát formoval k poslušnosti, loajalitě a vyprázdnění identity.

Současná psychologie přitom ví, že vazba mezi dítětem a primární pečující osobou – zpravidla matkou – je klíčová pro zdravý vývoj mozku i psychiky. Je-li tato vazba narušena, dochází k trvalým deformacím osobnosti: ztrátě schopnosti navazovat hluboké vztahy, vnitřní prázdnotě, obranné agresi a – v krajních případech – k rozvoji psychopatických rysů.

Výchova v kolektivu, bez individuálního vztahu, bez lásky a bez bezpečí, nevychovává občany. Vychovává nástroje. A Rusko takovou generaci nástrojů nejen vytvořilo – ale znovu a znovu ji reprodukuje.

Tím vším se v ruské psychice vytvořila obranná vrstva – pancíř otupělosti a nedůvěry. Neptat se. Nepřemýšlet. Nevěřit nikomu. Aby člověk přežil, musí věřit autoritě. A nenávidět nepřítele – kohokoliv, koho mu ukáží.

Tato psychická výztuž, která měla původně chránit, se postupně stala strukturou celé duše. A co je nejděsivější – přenáší se mezi generacemi. Dítě vyrostlé v systému, kde pravda zabíjí a loajalita zachraňuje, naučí totéž i své dítě. A tak se ruská duše nikdy nezhojila. Jen otupěla. A naučila se přežít bez citu.

Kapitola 3: Totalita jako psychická matrice – Jak se deformuje lidská duše v permanentním strachu

Totalitní režim není pouze politický systém. Je to precizně vybudovaný psychologický aparát, jehož cílem není jen ovládat těla, ale rozbít mysl a přetvořit duši. A to tak, aby si sama přestala uvědomovat, že byla rozbita.

V Sovětském svazu – a v jeho mentálním dědictví, které přetrvává dodnes – vládla jednoduchá rovnice: myslet jinak znamenalo být zločincem. Pochybnost byla podezřelá. Svědomí bylo slabostí. A soucit s nepřítelem se rovnal zradě.

Tlak na psychiku byl trvalý, systematický a neviditelný. Aby člověk přežil, musel zadusit v sobě pravdu, cit i vnitřní hlas. Nešlo o jednorázovou lež, ale o dlouhodobý vnitřní rozštěp identity, který se postupně stal normou. Být vnitřně nepravdivý nebyla výjimka. Byla to nutnost. A tedy i pravidlo.

V tomto prostředí vznikl nový typ člověka – deformovaná osobnost, kterou ruský disident a psycholog Alexander Podrabinek výstižně pojmenoval jako „homo sovieticus“. Je to bytost, kterou nezajímá pravda. Nepociťuje vinu, pokud nikomu osobně neublíží. Obdivuje sílu, pohrdá slabostí. Přizpůsobuje se – a právě v přizpůsobení nachází jedinou jistotu.

Takový člověk nepřemýšlí nad svým podílem na zlu, protože necítí, že by měl nějakou odpovědnost. Pokud „jen poslouchá rozkazy“, považuje se za nevinného. Touto logikou se ospravedlňovali i Stalinovi kati. A stejným mechanismem se dnes ospravedlňují ruští vojáci, kteří pálí na školky, porodnice a civilní kolony.

Tyto procesy ale neprobíhaly jen v Rusku. I v Československu – zvláště během padesátých let – proběhl pokus o podobnou psychickou „překalibraci“ celé společnosti. Iracionální politické vraždy, vykonstruované procesy, veřejné ponižování v sebekritických rituálech – to všechno mělo zasít kolektivní rozštěp i do české duše. A podařilo se to.

Celé období komunismu vytvořilo psychologický základ, který pomáhá vysvětlit, proč je dnešní česká společnost vůči ruským dezinformacím náchylnější než například skandinávské země, které nikdy totalitním přetvářením kolektivní psychiky neprošly.

Na Slovensku a v Maďarsku je tento efekt často ještě silnější, protože se zde – vedle komunistické patologie – přidává i nevypořádané dědictví fašismu. Po válce se veřejně tvářilo, že „všichni byli partyzáni“, ale ve skutečnosti nikdy nedošlo ke skutečnému kolektivnímu přiznání a očištění viny. Zůstaly jen demonstrativní popravy a hluboce zakořeněné trauma, které se přeneslo do další epochy – a nový režim s tímto rozštěpem velmi dobře počítal.

Totalita tak není jen o zákazech, příkazech a represi. Je to forma psychologické kultivace, jejímž cílem je vytvořit nový typ člověka –takového, který se sám sobě ztratil, a právě proto slouží tyranii: protože lež je pro něj bezpečnější než pravda. Člověka, který nejlépe slouží tyranii, protože nemá výčitky. Nemá svědomí. A nemá pochybnosti.

Kapitola 4: Když lži dávají smysl – Kognitivní disonance a kolektivní sebeklam

Ruská realita je tak ostře rozporná, že bez specifického psychického mechanismu by se většina společnosti zhroutila. Na jedné straně všudypřítomná propaganda o velikosti, duchovním poslání a morální nadřazenosti. Na straně druhé všední skutečnost: rozpadlé vesnice s venkovními latrínami, každodenní útlak, bída, chaos, upíjení se do bezvědomí a život bez jakéhokoliv smysluplného horizontu. Jak může lidská mysl unést, že žije takto, ale musí se považovat za vůdčí sílu světa?

Mozek čelící těmto neslučitelným informacím, reaguje stavem, který psychologie označuje jako kognitivní disonanci. Ta je nesena hlubokým vnitřním napětím mezi tím, co si člověk o sobě musí myslet – a tím, co reálně prožívá. A protože čelit pravdě by znamenalo psychické zhroucení, lidská psychika si vytvoří náhradní příběh, ve kterém všechno špatné pochází zvenčí. Západ za všechno může. My jsme jen oběti. My jsme morálně lepší. My jen reagujeme na útoky druhých. Zabíjíme, protože jsme byli donuceni. My osvobozujeme. A ti druzí jsou nacisté.

Tato konstrukce není logická, ale emočně účinná. Ulevuje. Dává iluzi smyslu. Proto se stává psychologicky návykovou – stejně jako droga. A jako každá droga vyžaduje stále větší dávky, protože vnitřní bolest nikdy skutečně nezmizí.

Lež už není ostudou, ale jediným způsobem, jak si zachovat psychické přežití. Jakmile se lež stane podmínkou vnitřní rovnováhy, stává se pravda hrozbou. A ten, kdo ji říká, je nutně nebezpečný. Pravda není „jiný názor“. Pravda je narušení obranného systému. Proto je nutné umlčet ji dřív, než začne působit – označit její nositele za agenty, zrádce nebo fašisty. Proto byla Ukrajina utíkající z tohoto světa nebezpečná.

V takovém stavu se z kolektivní lži stává základ identity. Skutečnost už nemá místo. A všechno, co ji připomíná, musí být vymazáno. Tento stav psychického obranného systému ale také znamená, že ruská společnost není schopna vyléčení jinak než naprostým zhroucením konstruktu. Není možné domluvit se s někým, kdo vlastní existenci zakládá na popření reality. Není možné uzavřít dohodu s někým, kdo přežívá jen díky iluzi.

Jedinou skutečnou cestou ven je vnitřní konfrontace s tak drtivou realitou, že už nebude možné si ji přelhat. Tato katarze může přijít jedině skrze absolutní porážku – nejen vojenskou, ale především mentální a morální. Jakýkoliv pokus „zachovat Rusku tvář“ je prodloužením nemoci. (Trump, který ji razí je stejně narušenou osobností.) Každý kompromis, každé uznání fragmentu jejich iluze, oddaluje jediné možné uzdravení – a zajišťuje, že se to všechno zopakuje. O chvíli později, ale hůře a ve větším měřítku.

Proto je dnes pravda tak nebezpečná – a zároveň jediná nutná. Ne kvůli morálnímu dobru. Kvůli přežití. Pro nás i pro ně.

Kapitola 5: Potřeba velikosti – Kompenzační mytologie a imperiální narcismus

Když národ po generace žije v ponížení, strachu a neustálém úpadku, začne si vytvářet náhradní identitu. Ne tu, která by vycházela ze skutečnosti, ale takovou, která umožní přežít – mýtus, jenž zakryje prázdnotu. V ruském případě se tímto mýtem stala velikost.

Velikost je v ruském diskurzu všudypřítomná, ale zároveň nikdy přesně nedefinovaná. Někdy se týká vojenské síly, jindy duchovní hloubky, někdy civilizačního poslání. Je to pocit bez obsahu, symbol bez reality. A právě proto funguje tak dobře. Čím méně konkrétní, tím více univerzální – a tím snáze se stává nástrojem kolektivního sebeklamu.

Tento mechanismus popsal už Erich Fromm ve své knize Strach ze svobody:

„Slabý člověk se sám sobě jeví jako ničím – proto hledá splynutí s něčím mocným.“

Ruský člověk se tak neidentifikuje se svým vlastním životem, ale s obrazem impéria. Nezáleží na tom, že je chudý, zotročený, zneužívaný. V jeho psychické konstrukci platí jiné rovnice:

 „My jsme zachránili svět před Hitlerem.“

 „My jsme první dobyli vesmír.“

 „My jsme duchovní civilizace, která nese vyšší hodnoty než dekadentní Západ.“

Jeho osobní bída se stává nevýznamnou ve světle kolektivní velikosti, která nemá být zpochybněna. A právě proto je tento mýtus žárlivě chráněn – každý, kdo ho zpochybní, se stává nepřítelem. Pravda není jen nepohodlná. Je hrozbou identity. Proto musí být umlčena, zesměšněna nebo zničena.

Tato kolektivní identita je však ve svém jádru vnitřně prázdná. Neopírá se o současnost ani o skutečné hodnoty. A právě proto musí být neustále posilována vnějším konfliktem. Nepřítel je nezbytný. Bez něj by se velikost neměla čím měřit. Nepřítel dává iluzi smyslu. V jeho odrazu se určuje, kdo jsme – protože bez něj by zůstala jen prázdnota.

Proto Rusko potřebuje Západ jako svého ďábla – a Ukrajinu jako objekt zničení. Ne proto, že by mu Ukrajina skutečně hrozila, ale proto, že právě ona mohla dokázat, že jiný, svobodnější a důstojnější vývoj je možný. A to by ruskou lež odhalilo víc než jakýkoli nepřítel se zbraní. Ukrajina se mohla stát úspěšným alternativním modelem post-sovětské existence – a právě proto musela být zastavena.

Bez konfliktu by „velikost“ vyhasla – a s ní i poslední opora duše, která se jinak nemá o co se opřít.

Kapitola 6: Ztráta empatie – Dehumanizace Ukrajinců i vlastních dětí

Jedním z nejděsivějších rysů dnešního Ruska je absence základního soucitu – nejen s nepřítelem, ale často i s vlastním dítětem. Pro matku, jejíž syn padl na Ukrajině, není hlavní otázkou, proč tam zemřel, co dělal ve válce, kterou nikdo nikdy oficiálně nevyhlásil, nebo zda jeho smrt měla nějaký smysl. Její starost zní často jinak: „Kdy dostanu auto, pytel brambor nebo rybu, která mi byla za mou ztrátu přislíbena?“

To není přirozené. To není mateřská reakce. To je výsledek systematické, dlouhodobé dehumanizace – směrem ven i dovnitř. Nepřítel už dávno není člověkem. Ukrajinci nejsou lidé. Jsou nazýváni „nacisty“, „biologickým odpadem“, „bytostmi bez duše“. A co je ještě hrozivější – ani vlastní děti nejsou vnímány jako jedinečné bytosti, ale jako masa pro dějiny, jako oběť, kterou musíme státu vždy dát i kdyby byla sebezbytečnější. A ten stát ji přijme se samozřejmostí, protože tak to prostě má být.

Empatie se v této kultuře stala slabostí. Pláč je zrada. Pochybnost je hanba. A cit – ten je nebezpečný. Ne proto, že by byl zakázán, ale proto, že v něm člověk zůstává sám. V prostředí, kde je každý projev citu rizikem, se naučíš necítit nic. Bolest druhého není signál k pomoci. Je to potenciální past. Soucit je zbytečný luxus. A lhostejnost – ta je nejbezpečnějším stavem.

Z této vnitřní anestézie pak vyplývají všechny „nevysvětlitelné“ hrůzy, které svět pozoruje s otevřenými ústy. Proto může ruský voják znásilnit ukrajinskou matku před zraky jejích dětí a vnímat to jako „běžnou součást války“. Proto si ruští bloggeři mohou bez uzardění dělat vtipy z ohořelých těl mrtvých Ukrajinců. Proto se v ruské státní televizi vysílají animace jaderné destrukce Paříže nebo Berlína – ne jako memento, ale jako povzbuzující zábavný program pro masy.

To vše je možné, protože ve společnosti, která byla učena potlačit jakýkoli projev lidskosti, se člověk nestává monstrem – on se jím musí stát, aby mohl existovat. V takovém prostředí není krutost výjimkou. Je normou. A empatie? Ta je rizikem, které si žádný „rozumný“ člověk nemůže dovolit.

Kapitola 7: Syndrom tyranizovaného tyrana – Identifikace s agresorem

Když je člověk dlouhodobě utlačován, ponižován a zneužíván, existují jen dvě cesty, jak jeho psychika může reagovat. Buď začne rozvíjet soucit s ostatními oběťmi, nebo – a to je častější u hluboce traumatizovaných osobností – se ztotožní s násilím, které ho zformovalo. Přestane ho vnímat jako cizí, a začne v něm hledat ochranu, identitu, sílu.

Tento mechanismus, známý jako identifikace s agresorem, popsal už Bruno Bettelheim při své analýze vězňů koncentračních táborů, a později i u dětí vyrůstajících v násilnických rodinách. Oběť tímto způsobem získává zpět alespoň iluzi kontroly. Přestává být bezmocná – protože se začne chovat jako ten, kdo jí kdysi ubližoval.

A právě to se stalo i s kolektivní ruskou duší. Staletí strachu, bití, hladomorů, udávání, poprav, deportací, znásilňování a naprosté bezmoci zanechala hluboké jizvy. A protože nebylo možné těmto traumatům vzdorovat, začala se ruská psychika zákeřně přizpůsobovat. Přestala odporovat. A začala obdivovat to, co ji ničilo. Začala se identifikovat s mocí – s tyranem.

V Rusku se tímto tyranem stal stát. Stalinův stín dodnes prostupuje jazyk, obrazy, humor, i způsob uvažování. Putin není výjimkou, není anomálií. Je to jen vědomý návrat k mocenskému modelu, který většina lidí – i přes utrpení, které přináší – považuje za vnitřně funkční a bezpečný.

V této psychické struktuře pak vzniká další patologický důsledek: kdo trpěl, touží, aby trpěli i druzí. Ruský voják mučí ukrajinského civilistu ne proto, že je to strategicky nutné, ale proto, že konečně není on tím, kdo je na kolenou. Konečně je někdo pod ním. Konečně zažívá iluzi převahy. Lidé obdivují tyrana, protože jim dovoluje dotýkat se síly, byť jen zprostředkovaně – skrze obrazovku, fráze, vlajku. A i když je to jen na okamžik, i když je to lež, dává jim to pocit, že existují.

Tyranizovaný se stává tyranem. A národ, který se nikdy nepostavil svému agresorovi, ale splynul s ním, se nakonec začne chovat jako on – bez výčitek. S jistotou. A s nenávistí ke všem, kdo mu tento model sebeuspokojení chtějí narušit.

Kapitola 8: Televizní hypnóza – Denní dávka sadismu jako normalita

Ruská státní televize se nepodobá žádnému jinému mediálnímu prostoru na světě. Ne že by propaganda jinde neexistovala – ale v Rusku dosahuje takové intenzity, formy a bezcitnosti, že překračuje hranici politického ovlivňování a vstupuje do roviny sadistického rituálu.

 Je to audiovizuální liturgie násilí, která se opakuje den za dnem, s pečlivostí televizního programu pro celou rodinu.

Obrazy války, výbuchy, výhrůžky jaderným úderem – to vše je součástí každodenního vysílání. Moderátoři soutěží v tom, kdo barvitěji popíše „zničení Berlína“, „utopení Londýna“, nebo „vymazání Varšavy“ z mapy.

 Diskuse o použití chemických zbraní, o zabíjení dětí, o možnosti spálit celý kontinent radioaktivním ohněm se vedou s úsměvem – jako by šlo o vaření boršče.

 Jak ukázal i nedávný výrok Putinova dvorního Goebbelse Solovjova: „Příměří s evropskými sviněmi? Není o čem mluvit. Chci vaši smrt.“ (zdroj)

Tohle už není jen propaganda. Je to rituál kolektivní hypnózy, jehož cílem je otupit citlivost, znormalizovat zlo a přetvořit obyvatelstvo v emocionálně sterilní publikum. Zlo se má stát rutinou. A rutina ztrácí náboj výjimečnosti. To, co dřív šokovalo, se stává každodenním standardem. Proto ruské matce padlého vojáka s naprostou vážností předají mlýnek na maso. Asi aby si mohla připomínat, čím si její syn prošel. A jak skončil.

Dlouhodobé působení tohoto rituálu má drtivý psychologický účinek: lidé ztrácejí schopnost odlišit realitu od simulace. Násilí už není vnímáno jako morální problém. Stává se součástí narativu, zápletkou hry, dějovou linií, která má být co nejpůsobivější, ne co nejpravdivější.

V důsledku toho dochází k jevu, který by měl být nemyslitelný: hrůza přestává být hrozná. Dokonce začíná být žádoucí. V emocích, které jsou jinak udušené, dává zinscenované násilí iluzorní pocit síly, převahy, nadvlády. Ne že by lidé přímo toužili zabíjet – ale touží se cítit silní, a pokud k tomu vede cesta přes apokalypsu, pak je apokalypsa vítaná.

To není selhání žurnalistiky. Je to úspěšná technologická přeměna společnosti v pasivní kult smrti, kde se už nemluví o tom, co je dobré nebo špatné – ale jen o tom, co je vhodné do scénáře.

Vedle žurnalistů v Rusku působí i pseudointelektuální „analytici“ a vizionáři ruské iluzivní představy, kteří publikují „odborné“ traktáty ukazující, že ta patologická kolektivně narcistická iluze není iluze, ale naopak nejobjektivnější realita. Každý, kdo tvrdí opak, je označen za zrádce, který musí být odstraněn, aby zbytek mohl dál iluzi považovat za realitu.

Jedním z nejvýraznějších představitelů tohoto myšlenkového proudu je Alexandr Dugin, ruský politický filozof a ideolog známý svými krajně nacionalistickými a imperialistickými názory. (Dugin během konfliktu na Ukrajině: „Zabíjejte, zabíjejte, zabíjejte. Nemělo by být žádných dalších rozhovorů.“ — takto hluboké a morální moudro sdělila pravoslavně osvícená duše největšího zaříkáváče ruské nadřazenosti.)

Rusy jako celek není možné vnímat našimi civilizačními měřítky jako nezávislé individuality – protože jimi z 90 % nejsou. Jsou masou zformovanou kontinuálně působící psychopatologií. Na Západě tuto zkušenost v této míře neznáme a nedokážeme si ji příliš ani představit, proto na Rusy nepohlížíme reálně, ale jako na kopie sebe samých.

Zatímco nás od dětství formovaly pohádky, kde dobro vítězí nad zlem, a v nichž se spravedlnost vyplácí, v Rusku děti masově vstřebávají ještě zcela jiný druh příběhů – dnes jim říkáme „narativy“ – v nichž je Západ ztělesněním zla, „nacistické svině“ jsou standardním označením Evropanů a absolutní nadvláda Ruska nad ostatními je považována za přirozené právo. A tyto narativy jsou nadřazeny všem ostatním.

Tyto fanatické, nenávistné a zcela vylhané „pravdy“ se stávají každodenní mantrou – modlitbou za smrt Západu. Ruská televize, státní média i sociální sítě každý den opakují tytéž fašistické zaříkávací rituály, jejichž cílem je zcela vymazat vnímání objektivní reality. Jak by po tom všem mohli být stejní? Jak by jejich reakce na stejné podněty mohly být identické s lidmi, kteří nejsou vystaveni této zvrácené každodenní psychické drezúře? Není v tom nic eugenického – protože i naše mysl by se za stejných podmínek zhroutila do stejného šílentsví. My bychom byli stejní. Kdybychom byli celý život vystaveni témuž mentálnímu znásilňování, deformaci etických reflexů a nenávistné indoktrinaci, byli bychom – statisticky vzato – úplně stejní jako oni.

Právě proto tento text není ukázkou nadřazenosti našeho národa a podřadnosti jiného. Naopak: zatímco Rusové prakticky nemají únik, desítky procent našich spoluobčanů se do tohoto ruského mentálního světa vydávají dobrovolně – a to i přesto, že mají na stříbrném podnose civilizace k dispozici nekonečně lepší demokratické, etické a humánní alternativy. Nikdo je nenutí fandit vraždění Ukrajinců. Nikdo je nenutí přát smrt evropským lídrům. Nikdo je nenutí denně trávit hodiny na sociálních sítích bojem za vlastní zničení. A přesto to dělají – i když za jejich svobodnou budoucnost, která jim umožňuje to beztrestně činit, položily v historii život miliony lidí. Právě to staví jejich kolaboraci do zcela odporného světla. Jejich dobrovolné přebírání ruského světa internetovými kanály je – z psychologického hlediska – daleko větší zrůdností než to být zformován přímo v Rusku, kde alternativní možnosti neexistují. Byť je samozřejmě pravda, že i myšlení místních „dobrovolníků“ je dál řízeno ze stejného moskevského vysílače. Demokracie nemá naději pokud tyto lidi nechá řídit směřování státu. Z psychologického hlediska je demokracie neudržitelná ve chvíli, kdy počet lidí vyznávajících „ruské vzorce myšlení“ překročí kritickou mez. Ústavní právo občanů na demokratický systém se pak stává jen cárem papíru – protože „ruské mysli“, které jej převálcovaly, si dobrovolně zvolí jeho demontáž a zánik.

Kapitola 9: Kultura smrti – Obdiv k mučednictví a přitažlivost jaderné apokalypsy

Západní kultury – alespoň od druhé světové války – většinou usilují o to, aby byl život vnímán jako nejvyšší hodnota. Udržení života, jeho ochrana a důstojnost jsou považovány za základní ctnosti. V Rusku to ale neplatí. Ruská psychokultura nestaví život na vrchol hodnotového žebříčku. Na jeho místo staví něco jiného: oběť, mučednictví, smrt pro stát.

V této optice je ruský voják, který padne „za vlast“, hrdina – bez ohledu na to, zda jeho smrt měla jakýkoliv smysl. Smrt nemusí být racionální, nemusí být spravedlivá, nemusí být potřebná. Důležité je, že byla přinesena jako oběť. Stát je oltář. A lidé na něm jsou vyměnitelní.

Z tohoto základu plyne, že smrt není v ruské kultuře tabu. Není něčím, čemu je třeba se vyhnout. Naopak – je součástí rituálu, identity, kolektivního vyprávění. A právě proto tolik Rusů neprotestuje proti představě jaderné války. Naopak: mnozí v ní vidí nejvyšší formu vítězství – apokalyptickou odplatu světu, který je podle jejich narativu zkažený, dekadentní a ztracený.

V ruské televizi se běžně objevují výroky jako: „My půjdeme do nebe, oni chcípnou.“ nebo „Lepší konec světa než ztráta naší velikosti.“ Není to teatrální výhrůžka. Je to vyjádření hluboce zakořeněné kulturní logiky, v níž je smrt konečným potvrzením správnosti víry. A čím větší smrt, tím silnější důkaz.

Psychologický závěr je děsivě jasný: tato eschatologická fascinace zničením není znakem síly, ale projevem hluboké kultivované deprese. Národ, který si neváží vlastního života, si nebude nikdy vážit ani života cizího. Zatímco my se trápíme sebezkoumáním, zda Rusům náhodou nekřivdíme, oni přemýšlejí, jak nás zabít – jen proto aby jejich iluze mohla přežít.“

Kapitola 10: Dětství v barvách války – Jak stát formuje děti k sebeobětování

V mnoha kulturách je dětství chápáno jako období hry, zvídavosti a nevinnosti. Jako prostor, kde se může svobodně rozvíjet osobnost, než na ni dopadne plná váha světa. V Rusku to neplatí. Tam dítě není osobnost, která dozrává, ale materiál, který se formuje. A ten materiál se tvaruje pro boj, pro poslušnost, pro odolnost – a pro smrt.

Obrazy, které by jinde vyvolaly zděšení, jsou zde součástí každodenní reality. V mateřských školách se pořádají přehlídky dětí v uniformách, které táhnou makety raket a tanků. Na slavnostech recitují básně o „hrdinské smrti za vlast“, malí chlapci nosí repliky samopalů, dívky s vážnou tváří přednášejí verše o „návratu otce v rakvi“. Na pozadí hraje hymna, někdy i s animovaným hřibem jaderného výbuchu – ne jako varováním, ale jako součástí identity.

To není náhoda. Je to součást vědomé státní politiky, jejíž základ tvoří program Vlastenecké výchovy, kodifikovaný zákonem už v roce 2001. Postupně nabývá na síle. Dnes je běžné, že děti v ruských základních školách absolvují vojenskou průpravu, výuku o poslušnosti režimu a lekce glorifikace války.

Nejde přitom jen o přípravu na budoucí konflikt. Jde o psychologickou prevenci revoluce. Dítě, které od malička věří, že jeho život nepatří jemu, ale státu, je méně nebezpečné než to, které si začne klást otázky. Dítě vychované k loajalitě nemá šanci rozlišit mezi láskou a podřízeností, mezi důstojností a poslušností. Nerodí se z něj občan. Rodí se voják.

Z psychologického hlediska jde o kolektivní přenos traumatu – a zároveň o rituální přijetí role oběti jako životního smyslu. Výchova k oběti je považována za ctnost. Přežití „za každou cenu“ považováno za hanbu. Otázky jako „Proč vlastně bojujeme?“ jsou nepřípustné, smrt za stát je nejvyšší forma života.

Kultura, která pohřbívá dětství, je schopna pohřbít celý svět. V žádné jiné zemi dnes není běžné, aby děti hrály hru na jadernou apokalypsu a recitovaly básně o „slavné smrti“. Tato rituální indoktrinace však nevytváří jen budoucí vojáky. Vytváří budoucí ochotné katafalky dějin. Lidi, kteří položí nejen svůj život, ale i životy milionů jiných – bez pochybností a s vědomím, že tím naplňují svou povinnost vůči „vlasti“.

Kapitola 11: Závěr – Lze ruskou duši probudit, a jaké zrcadlo nastavuje Západu

Psychologické šílenství ruské duše není spontánní patologie. Není to výsledek jedné ideologie, genetiky nebo několika špatných vládců. Je to důsledek staleté deformace lidské psychiky – vrstvení traumat, manipulací, násilí, opakovaných zrad a zbožštění smrti. Výsledkem je psychický profil člověka, který přežil – ale za cenu amputace soucitu, zodpovědnosti a schopnosti milovat pravdu.

Je změna vůbec možná?

Z psychologického hlediska ano. Ale pouze za splnění tří podmínek, které jsou dnes krajně nepravděpodobné:

• Zásadní kolaps režimu, který tuto patologii reprodukuje a udržuje při životě.

Kolektivní sebereflexe podobná té, kterou muselo projít Německo po roce 1945. Jenže zatímco Němci padli, doznali, byli konfrontováni a nuceni se změnit, Rusko bylo „očistěno“ vítězstvím – bez jakéhokoliv zpracování vlastních vin.

•  I když válku zahájilo společně s Hitlerem a v Katyni vraždilo ještě brutálněji než Němci, závěrečný průběh války přetavil útočníka v osvoboditele. Žádné očištění bez sebereflexe není skutečné.

• Vytvoření nového etického jazyka, který by nahradil současnou glorifikaci smrti, oběti a síly.

Nic z toho se však dnes nerýsuje. Naopak: systém se dál opírá o to nejnižší v lidské duši – o strach, bolest, pýchu, potřebu iluze a ochotu obětovat druhé za vlastní úlevu. Současné Rusko je laboratoří duchovní degenerace, která zničí vše, čeho se dotkne – i sebe samotné.

Druhé zrcadlo: Západní fascinace „duchovní“ ruskou iluzí

Největší nebezpečí není v tom, že Rusko ničí samo sebe. Je v tom, že prostřednictvím nových technologií infikuje i Západ – a pokud nemoc převládne, pak v zemích, kde má hlas infikovaného šílence stejnou váhu jako hlas mudrce, zničí ho celý. Zevnitř. Skrze tyto jeho psychicky nejslabší články. (jak tomu zabránit zde:)

Roste skupina lidí v západních společnostech, kteří ztratili víru v liberální demokracii. Jsou rozčarovaní z materialismu – z toho, že úspěšnější mají ještě více než oni, i když se sami objektivně mají většinou stále lépe. Právě proto nejsou schopní vidět, že žádné skutečné strádání neprožívají. Místo toho podléhají lžím o úpadku, chaosu, algoritmické povrchnosti a ztrátě smyslu. A v této vnitřní krizi se ruská iluze tváří jako odpověď.

Nabízí něco „vyššího“. Něco „tradičního“. Něco „ukotveného“.

 A právě proto je tak přitažlivá – protože lže o tom, co na Západě částečně reálně chybí.

I u nás se lidem nabízí individuální iluze vlastní velikosti a vyspělosti, začleněná do kolektivní party konspiračních pošuků, fanaticky věřících všemu, co se zrodí na ruském internetu. A Rusko jim tuto iluzi poskytuje dokonale:

• Slíbí tradiční hodnoty – rodinu, víru, vlast – ale zamlčí, že jsou jen nástrojem pro vymývání mozků a podřízení moci.

• Nabídne duchovní hloubku – jako atrapu postavenou na nacionalismu, pokoře a krvavých obětech.

• Vzbudí dojem odporu proti dekadenci Západu – ale místo alternativy nabídne klec vyzdobenou ikonami a raketami.

A lidé, kteří tyto obrazy bezmyšlenkovitě sdílejí, ve skutečnosti – aniž si to uvědomují – podporují režim, který by jim ve vlastní zemi sebral všechno, co milují. Za týden.

Tohle je ten největší paradox: emočně primitivní systém dokázal vytvořit technologicky vyspělou manipulaci, která k téže primitivnosti stahuje i miliony lidí na Západě. Tito lidé pak hlasují ve volbách pro politiky, kteří jsou Rusku skrytě či otevřeně nakloněni. A protože tito politici dobře vědí, že za svůj úspěch vděčí ruské podpoře – PR, trollům, vlivu na algoritmy, dělají to, co Moskva potřebuje. Nezávislost jim není prioritou. Důležitá je setrvačnost moci.

 Demokracie se zvrátí v ruský model, pokud se v probíhající hybridní válce přikloní na stranu agresora deformovaná prostá většina voličů, která pod vlivem manipulace a strachu začne hlasovat proti vlastním svobodám.

Stačí se podívat na Fica. Orbána. Le Penovou. Trumpa. Salviniho.

 Jejich strategie jsou rozdílné, ale cíl je stejný: zničit důvěru ve svobodu, pravdu a kritické myšlení. A tím otevřít cestu vlivu, který nevychází z argumentu, ale z emoční manipulace a strachu.

Každé volby v EU dnes rozhodují: převládne v dané zemi import ruské psychopatologie šířené internetem – jako na Slovensku? Anebo obstojíme ve jménu toho, co vytvořilo převahu Západu – pravdy, racionality a schopnosti vymanit se z destruktivních vzorců?

Když se podíváme do kolektivní ruské duše, vidíme temnotu. Ale když se podíváme, kolik lidí se v té tmě i u nás cítí doma, musíme pochopit, že tenhle boj není jen o Rusku.

Je to o nás všech.

A pokud nepochopíme psychologii zla, které se maskuje jako oběť nebo duchovní spása, příště nepadne Ukrajina. Příště padneme my.

Varování: Bitva o duši

Rusko dnes není jen stát. Je to psychologický virus.

Jeho skutečná moc nespočívá v ekonomice ani v technologiích, ale v infekci lidské mysli – v narušení její schopnosti chápat realitu, zpracovávat informace, odlišovat pravdu od lži. V umění udělat z oběti viníka a z tyrana spasitele. V přepsání psychických struktur tak, aby už žádná fakta nebyla relevantní.

Západ, pokud chce přežít, musí konečně pochopit, že bojiště dneška neleží jen na Ukrajině. Leží v duších jeho vlastních občanů.

Západ musí začít znovu bránit hodnoty, které považoval za samozřejmé: pravdu, svobodu, důstojnost, empatii. Všude, ne jen tam kde se to hodí. Musí pochopit, že svět je propojen neviditelnými nitkami příčin a důsledků. Jednu z těchto spirál psychopatologického setí a sklizně jsme si právě popsali.

Degenerace ruské duše není něco výjimečného, něco, čemu jinde nelze podlehnout. Podívejme se jak rychle se povedla její obdoba v USA, jak lež a psychopatologie v dominantní části populace s nepatrnými obměnami vládne i tam. Je to model, který se šíří. A nové technické prostředky z něj dělají exportní program. Demonstrace, kde počet zubů odpovídá počtu účastníků, jsou jen komická fasáda. Ale pád do konspirační propasti se netýká jen nejhloupějších. I těm dříve moudrým a vzdělaným na duši dnes sedají stíny – tiché, chladné, algoritmicky přesné.

Cesty, které po staletí tvořily ruskou psychopatologii, dnes fungují dálkově. Pomocí internetu, AI, sociálních sítí, podvodů, dezinformací, komunitního fanatismu. Vytvářejí ruské duše v cizích tělech. Zcela iracionální, vnitřně rozložené, nenávistí řízené bytosti. A co je nejhorší – v demokratických zemích je tento přerod dobrovolný.

Samozřejmě „dobrovolný“ jen v uvozovkách. Tak jako je znásilnění oběti výsledkem hlubokých, podvědomých hybatelů v mysli sexuálního predátora, není ani znásilnění vlastní duše stoprocentně vědomou volbou.

Jeho výsledkem jsou i tak konspirační ruské zombie – bytosti, které přijaly antihumánní variantu existence a touží ji vnutit i ostatním.

Svět se nachází v sebedestrukčním režimu. Ne proto, že selhávají systémy, ale protože k moci se dostávají individuální psychopatologie. A ničí vše – i ty nejsilnější demokratické struktury. USA s Trumpem jsou jen nejviditelnějším důkazem.

Otázka už nezní, jak moc je zle.

Otázka zní: Je ještě vůbec možné tuto psychickou degeneraci zastavit jinak než katarzí?

 Jinými slovy: Potřebujeme další světovou válku, po níž konečně pochopíme, jak nesmyslná, tupá a zvrácená byla psychopatologie tohoto světa? A že humanita – ten hadr, do kterého jsme si poslední roky utírali boty – nebyla slabostí, ale tím jediným, co dávalo našim životům smysl, podmínky k naplnění a štěstí?

Vždycky a všude šlo jen o válku o naše duše.

 Všechny ostatní války byly jen její projekcí.

A Rusko, které se v kolektivní „karmické“ vrstvě stává nástrojem destrukce vychýleného a vykořeněného světa, má ke svému historickému úkolu už dávno umetenou cestu – protože nemá žádné etické, morální ani technologické zábrany.

Pokud s ním naše nemocná demokracie nyní prohraje, prohraje všechno. Prohrají všichni – včetně Rusů samotných.

V příštích koncentračních táborech neskončí „jen“ Ukrajinci.

 Skončí tam všichni, kdo odmítnou přijmout a vytvořit v sobě výše popsanou psychopatologickou mysl.

 Všichni, kdo odmítnou sloužit Rusku. Trumpovi. Orbánovi. A všem dalším vyšinutým sociopatům, kteří si už dnes – za pomoci technologií překonávajících lidské vědomí – staví brány k našim duším.

Brány, ke kterým mají víc klíčů než většina z nás – těch, komu ty schránky a duše patří.

PS: Jakkoli se to může zdát logické, ruské potřebě oběti a uctívání atomové apokalypsy nesmíme podlehnout ze strachu – tak jako naši o sebe se strachující „chcimírové“. Takový ústup by totiž nevedl k míru, ale k ještě horším událostem – vygenerovaným ještě patologičtější formou ruské psychiky, která by tímto úspěchem jen dále posílila. Čím dříve se Rusku rozhodneme vší silou čelit, tím větší je naše naděje na úspěch.