Orbánovo předvolební utažení šroubů

21. 5. 2025 / Fabiano Golgo

čas čtení 5 minut

Tento týden v Budapešti neodměřují hodiny jen čas do příštích voleb, ale také čas, který zbývá maďarským liberálně-demokratickým institucím. Parlament právě zahájil debatu o zákonu, který má za cíl umlčet občanskou společnost a omezit média financovaná ze zahraničí. Orbán tento krok prezentuje jako ochranu „národní suverenity“, ve skutečnosti jde však o další krok v postupné demontáži politického pluralismu - nikoli dramatický převrat, ale metodické omezování svobod.

 

Tento okamžik působí povědomě - a právem. Viktor Orbán již dávno ovládl temné umění demokratického úpadku. Byl průkopníkem konceptu „neliberální demokracie“ - a to ze samotného srdce Evropské unie. Tentokrát jsou však v sázce vyšší karty. Poprvé po více než deseti letech čelí Orbán vážné volební hrozbě: novému hnutí Tisza vedenému Petrem Magyarem, bývalým insiderem z vládní strany.

Reakcí je návrh zákona, který může znamenat definitivní odklon Maďarska od evropských hodnot. Zákon cílí na organizace financované ze zahraničí, které budou podle rozhodnutí vládní agentury označeny za hrozbu. To se týká nezávislých médií, lidskoprávních organizací i dozorových skupin. Připomíná to nechvalně známý ruský zákon o „zahraničních agentech“ - a ta podobnost není náhodná. Orbán se už dávno nesnaží o uznání v Bruselu. Místo toho hledá spojence mezi autoritáři z Eurasie - od Erdogana přes Putina až po středoasijské diktátory.

A tady přichází na řadu hlubší evropský paradox: Orbán usiluje o setrvání v EU, zároveň však systematicky podrývá její základní principy. Unie sice zadržela miliardy eur určené Maďarsku kvůli porušování právního státu, ale to Orbána nezastavilo. Na domácí scéně se prezentuje jako oběť zahraničního vměšování a bruselské arogance.

Znepokojující je realpolitika, která to umožňuje. Orbán vytušil slábnoucí sebedůvěru Západu a návrat Donalda Trumpa do Bílého domu vnímá jako potvrzení své neliberální cesty. Americký tlak zmizel, a tak se Orbán může pohybovat téměř bez omezení.

Je však chyba vnímat tyto kroky pouze jako demonstraci síly. Za touto razancí se skrývá i strach. Orbán poprvé od roku 2010 ztrácí půdu pod nohama. Úspěch Petra Magyara, který spojuje protikorupční rétoriku s digitálně orientovanou kampaní, způsobil ve Fideszu paniku. Maďarská ekonomika stagnuje, inflace je vysoká, korupce okatá. Staré populistické karty přestávají fungovat - a Orbán to ví.

Proto ta horečná aktivita. Přirovnání novinářů a soudců k hmyzu, „digitální armáda“ vyzývaná na show ve stylu „Fight Clubu“ - to vše ukazuje vůdce, který si už není tak jistý svou neotřesitelností.

Evropská unie, se všemi svými mechanismy a procedurami, musí konečně pochopit, že nejde jen o Maďarsko. Jde o to, zda je možné přežít jako společenství liberálních demokracií, když ve svém středu toleruje neliberální režim. Opozice v Maďarsku musí být připravena nejen na volební zápas, ale na širší boj o veřejný prostor, o pravdu, o samotnou podstatu občanské společnosti.

V roce 2009 jsem pracoval pro maďarskou společnost, která v České republice tiskla časopis Houser. Mnohokrát jsem jezdil do Budapešti na jednání do centrály. Téměř okamžitě mi bylo jasné, jak jsou Maďaři náchylní k tomu, aby v každém kolektivním úsilí chtěli hrát roli rebela. Ať se děje cokoli, zdálo se mi, že cítí potřebu prosadit svůj vlastní, odlišný způsob. Velmi hrdý národ, který necítí příbuznost se svými sousedními národy.

Maďarsko se ve své bouřlivé historii často profilovalo jako vzdorovitý outsider, který se stavěl proti nadvládě mocnějších sil - od revoluce v roce 1848 proti habsburské monarchii až po povstání v roce 1956 proti sovětské okupaci. Tento odkaz odporu, osamoceného vzdoru vůči impériím, je hluboce zakořeněn v národní paměti a živí pocit hrdosti na samostatnou cestu. Pro mnoho Maďarů, zejména v rámci narativu Viktora Orbána, není odpor vůči tlaku z Bruselu izolacionismem, ale potvrzením národní identity - pokračováním staletého instinktu neohnout se a prosazovat svrchovanost, i kdyby to znamenalo jít proti proudu evropského konsenzu.

V roce 1989 Orbán vystoupil na veřejnosti a žádal odchod sovětských vojsk z Maďarska. Dnes zve ideologické dědice těchto režimů ke stolu ve svém paláci. Dějiny se neopakují, ale mají zvláštní smysl pro ironii.

Pro Maďary - a pro Evropany - bude následující rok testem. Nejen vůle jednoho politika k moci, ale i schopnosti celého kontinentu bránit to, co kdysi sliboval: svobodu, právní stát a demokracii. V Maďarsku se zatím nerozsvítila červená kontrolka - ale světlo slábne. A čas dochází.

0
Vytisknout
287

Diskuse

Obsah vydání | 21. 5. 2025