Tento okamžik působí povědomě - a právem. Viktor Orbán již dávno ovládl temné umění demokratického úpadku. Byl průkopníkem konceptu „neliberální demokracie“ - a to ze samotného srdce Evropské unie. Tentokrát jsou však v sázce vyšší karty. Poprvé po více než deseti letech čelí Orbán vážné volební hrozbě: novému hnutí Tisza vedenému Petrem Magyarem, bývalým insiderem z vládní strany.

Reakcí je návrh zákona, který může znamenat definitivní odklon Maďarska od evropských hodnot. Zákon cílí na organizace financované ze zahraničí, které budou podle rozhodnutí vládní agentury označeny za hrozbu. To se týká nezávislých médií, lidskoprávních organizací i dozorových skupin. Připomíná to nechvalně známý ruský zákon o „zahraničních agentech“ - a ta podobnost není náhodná. Orbán se už dávno nesnaží o uznání v Bruselu. Místo toho hledá spojence mezi autoritáři z Eurasie - od Erdogana přes Putina až po středoasijské diktátory.

A tady přichází na řadu hlubší evropský paradox: Orbán usiluje o setrvání v EU, zároveň však systematicky podrývá její základní principy. Unie sice zadržela miliardy eur určené Maďarsku kvůli porušování právního státu, ale to Orbána nezastavilo. Na domácí scéně se prezentuje jako oběť zahraničního vměšování a bruselské arogance.

Znepokojující je realpolitika, která to umožňuje. Orbán vytušil slábnoucí sebedůvěru Západu a návrat Donalda Trumpa do Bílého domu vnímá jako potvrzení své neliberální cesty. Americký tlak zmizel, a tak se Orbán může pohybovat téměř bez omezení.

Je však chyba vnímat tyto kroky pouze jako demonstraci síly. Za touto razancí se skrývá i strach. Orbán poprvé od roku 2010 ztrácí půdu pod nohama. Úspěch Petra Magyara, který spojuje protikorupční rétoriku s digitálně orientovanou kampaní, způsobil ve Fideszu paniku. Maďarská ekonomika stagnuje, inflace je vysoká, korupce okatá. Staré populistické karty přestávají fungovat - a Orbán to ví.

Proto ta horečná aktivita. Přirovnání novinářů a soudců k hmyzu, „digitální armáda“ vyzývaná na show ve stylu „Fight Clubu“ - to vše ukazuje vůdce, který si už není tak jistý svou neotřesitelností.

Evropská unie, se všemi svými mechanismy a procedurami, musí konečně pochopit, že nejde jen o Maďarsko. Jde o to, zda je možné přežít jako společenství liberálních demokracií, když ve svém středu toleruje neliberální režim. Opozice v Maďarsku musí být připravena nejen na volební zápas, ale na širší boj o veřejný prostor, o pravdu, o samotnou podstatu občanské společnosti.