Strom života - film, který získal hlavní cenu v Cannes

2. 7. 2011 / Ema Čulík

Mám ráda film kvůli jeho schopnosti dojímat, objevovat nové věci, analyzovat a bavit. Emocionální síla umožňuje filmu, aby byl hluboce inspirující a duchovní a největší filmoví tvůrci se zabývali v této umělecké formě nejsložitějšími a nejhlubšímu lidskými problémy.

Ve svém filmu The Tree of Life (Strom života) se zabývá Terrence Malick největší z těchto otázek s gustem a s velkými ambicemi. Snaží se v divákovi vyvolat pocit úžasu nad tím, že je rodičem a, ano, lidskou bytostí - zabývá se tím, jak být těmito dvěma věcmi poctivě, milujícím způsobem a morálně.

Strom života se soustřeďuje kolem jedné americké rodiny v padesátých letech, v jejímž čelem stojí brutální (a často nespravedlivě) přísný, i když hluboce milující otec, kterého hraje, jako vždycky, s potěšením Brad Pitt, a jeho jemná a milující, zasněná manželka. Oba rodiče velmi milují své tři syny a film začíná dopisem, který je informuje, že jeden z jejich chlapců přišel ve věku devatenácti let o život.

An English version of this article is in CLICK HERE

Film pluje od smutku rodičů až k dospělosti nejstaršího syna Jacka mezi detaily paměti - paprsky světla, vlnky na hladině, větrem v záclonách, prkennou podlahou, knihami, květinami, lokty, zcuchanými vlasy - a příběhem Jackova dospívání a jeho morální bitvy mezi filozofií dobra a poctivosti, kterou v něm pěstují jeho rodiče, krutým pokrytectvím jeho otce, který žije ve společnosti sobě rovných, a snahou prostě být chlapcem a být poslušen instinktů, které se tím aktivují, a přesto nebýt příčinou smutku pro svou milovanou, andělskou matku. Tempo a konstrukce tohoto filmu autenticky připomínají paměť tím, jak se podobají mozaice střípků, v níž některé okamžiky jsou jasné a jiné temné.

Některé části filmu jsou pojaty z hlediska dospělého Jacka, jak pohlíží zpět s porozuměním na tvrdost svého otce a s něžností na lásku své matky. Atmosféra v rodině a problémy spojené s dospíváním a s vychovávání dítěte v tomto složitém světě jsou vylíčeny citlivě a s vřelostí. Avšak to je jen malou součástí Malickovy vize. Z malého vesmíru domácího života učiní Malick velký skok do obrovského prostoru kosmu. Jak matka truchlí za mrtvého syna a vášnivě se modlí k Bohu, aby jí poskytl nějakou útěchu, tráva a stromy se promění ve fantastické a nádherné abstrakce světla a barev, hvězd a prostoru a plamenů a padajících vod. Potápíme se do Kubricka filmu 2001 v roce 2011. Nádherné počítačové kreace nás vezmou do věčnosti i zpět. Je to filmový pokus vidět samotného Boha. A divák obdivuje Malickovu odvahu, že se pokusil realizovat takovýto úkol. Většina z toho dělá na diváka velký dojem, avšak možná není určeno lidem, aby viděli takovéto věci, protože trajektorie zázračnosti, kterou pro nás Malick naplánoval, jde příliš vysoko, příliš rychle, a my padáme zpět k Zemi ve zmatku a v trapnosti.

Nejdojemnější příběhy jsou často ty odehrávající se v nejmenším měřítku. Umožňují nám, abychom skutečně pocítili pravdu určité situace a v ní jsme možná schopni zahlédnout koutek věčnosti. Ve filmu Strom života spojuje Terrence Malick takové pravdy v malém měřítku s obrovskými záhadami. Dává do kontrastu to, co je absolutně osobní a intimní, s tím, co je univerzální a obrovské. Je zjevné, že činí rovnítko mezi rodinnou zkušeností a obrovskou mocí a majestátem přírody, oceánu, vesmíru. Jak říká otec, "Vy jste všechno, co mám a všechno, co chci mít." Tato myšlenka je přesvědčivá a ospravedlnitelná, avšak diváka nepozvedla k extazi. Obrazy na plátně byly vždy samy o sobě krásné a dojemné, ale když je režisér navršil na obrovskou hromadu, vzniklo nebezpečí, že se v nich divák ztratí. Když si vzpomenu na ten film teď, obraz kosmických vulkánů a jiskřivých mlhovin, doprovázených sotva slyšitelným šepotem modlícího se hlasu truchlící matku (navzdory tomu, že je mým rodilým jazykem angličtina, musela jsem číst české titulky, abych tomuto monologu porozuměla) působil při sledování filmu jako krásná a silná kombinace, jenže skok mezi maminkou v domácnosti a bublající lávou byl nakonec příliš velký.

I když tedy tento film nakonec možná plynul někam až příliš vysoko, a jeho hromadění nádherných obrazů se občas proměňovalo v prezentaci krás přírody, přesto vyslovil Strom života některé opravdu krásné věci. "Milovat je jediný způsob jak být šťastný. Jestliže nemilujete, život vás mine." Pro mě tohle byl nejsilnější výrok a film opravdu tuto myšlenku dokázal vyjádřit, a nejen to, dokázal, abychom byli tuhle pravdu pocítit. Pocítili jsme to prostřednictvím zjevné něžnosti matky, silné lásky otce, skryté v jeho přísnosti, v neutuchající touze synů žít podle zásad, které jim vštěpili rodiče, a dokonce i v Malickově lásce pro náš svět, navzdory bolesti, katastrofám i tomu, jak se navzájem podrážíme. Láska, říká Malick, je nejupřímnějším způsobem jak být dobrý, jak žít morálně navzdory problémům jiných lidí, katastrofám a krutosti přírody. Ty části filmu, které pojednávají o rodině, jsou vyplněny touto otázkou: "Jak mohu já být dobrý, když svět kolem mne dobrý není?" a i když abstraktní pasáže filmu a imaginativní experimenty nás někdy trochu zavedly mimo, přesto se jim podařilo dodat těmto problémům určitou hloubku, takže jsme viděli víc než jen kontrast "dobra proti zlu". I když jsme tedy v tomto filmu možná nezahlédli Boha samotného, viděli jsme nádhernou záhadu a složitost jeho světa.

0
Vytisknout
4737

Diskuse

Obsah vydání | 8. 7. 2011