Když stát požírá občanskou společnost a policie stráží morálku
20. 6. 2013 / Karel Dolejší
Je věcí státu a jeho institucí, aby se řídil ústavou a zákony. A je věcí jiné sféry, občanské společnosti, aby posuzovala dodržování morálních norem a vymáhala je. To co zákon formálně dovoluje není ještě proto v pořádku, existují i sankce jiného druhu než policejní pouta a obušek. Erazim Kohák kdysi popisoval sociální izolaci spekulantů s hypotékami vojáků americké občanské války, která se v některých lokalitách táhla řadu generací. Něco takového vůči nemorálním zbohatlíkům na cizím neštěstí zákon jistě nenařizoval, nicméně lidé to praktikovali právě proto, že hanebné skutky neodpouštěli.
Alarmující není, jak se někteří naprosto autoritativně, avšak naprosto mylně domnívají, že se dnes debatuje o tom, zda postup exposlanců ODS v kauze "trafik" byl protiprávní, nebo neetický, a zdá má být v celkovém kontextu systémové politické korupce zrovna on trestně stíhán. Alarmující je, že neetické jednání bývalo, ale už není vnímáno coby horší a větší problém než samotné porušení zákona. Bývaly zajisté případy vcelku banálních porušení zákona, které člověka ve společnosti nijak drasticky nestigmatizovaly, a vedle toho případy jednání neetického, které zákon sice formálně nezakazoval, avšak netolerovalo se ze strany veřejnosti v žádném případě. Hlavním znakem současného českého mediálního inkvizitorství je naproti tomu neuvěřitelně skandální axiom, že policie stráží morálku - zatím v případě ústavních činitelů. Nikoliv, nikdy tomu tak nebylo a ani ve svobodné společnosti být nemůže. Systematické směšování právní a morální argumentace ad usum českých represivních složek představuje naprostý rozchod s celou moderní západní politickou tradicí začínající až u Johna Locka (1632-1704).
Walter Benjamin (1892-1940) mezi válkami upozornil na skandální charakter postavení policie v moderním státě, který je jinak rozdělen na ty, kdo pravidla formulují a schvalují, a ty, kdo se schválenými pravidly řídí a je vynucují. Skandál s policií ovšem spočívá v tom, že nominálně jde o složku zákon vynucující, fakticky však v řadě případů sama pravidla tvoří. Kdybychom tuto tezi chtěli ilustrovat šťavnatými příklady, aféra Nagygate se zde doslova nabízí.
Ale nejde jen o toto. Cant obhájců neomezených pravomocí represivních složek se odvíjí rovnou od předpokladu, že tři marginální "korupčníci" z řad ODS, kteří se nechali vyhodit z dobře placených poslaneckých míst na údajně "lukrativní" pozice s nejméně dvakrát nižším příjmem, se chovali nemorálně a mají právě za to být trestně postiženi. Ne proto, že by porušili zákon - podle mého laického názoru zde ostatně stávající judikatura nedává mnoho šancí na odsouzení za korupci - ale proto, že prostě udělali cosi špatného, nepřijatelného, na čímž bychom prý měli propadnout morálnímu vytržení a spontánně je nadosmrti odsoudit nejen k tomu, že nebudeme vyhledávat jejich společnost a volit jejich stranu, ale také je pošleme do vězení.
Jenže spravedlnost je slepá a moralistní lyrismus může být nakonec slepý zase na jiný způsob. Někdy je tedy doslova záchranou, že tyto dvě sféry jsou od sebe odděleny. Zákon nepostihl spekulanty s hypotékami padlých vojáků občanské války, ale zato je postihly sankce občanské společnosti podstatně tvrději. A z druhé strany česká občanská společnost během hilsneriády trpěla kromobyčejným "morálním" rozhořčením na "toho židomila" Masaryka, jehož žena ani nemluví česky, vytloukala mu okna atd., aniž by úřady tuto náladu a odsudky obyvatelstva podporovaly či snad dokonce sdílely. Podle zákona přece Masaryk nic špatného neudělal - a jak se později ukázalo, měl dokonce v této záležitosti pravdu.
Jenže dnes se tu volá po tom, aby policie strážila morálku zjevující se v lidovém hněvu.
Ve svobodné společnosti je takový požadavek naprostým skandálem. Morálnost či nemorálnost toho či onoho konání nemůže nikdy posuzovat či dokonce trestat policie, tedy státní složka, ale výhradně občanská společnost. Pokud to v dnešní České banánové republice apatická a dezinteresovaná veřejnost už nesvede, neexistuje žádný způsob, jak by zde policie mohla namísto ní zapůsobit "výchovně" a "normotvorně"- zato však existuje řada způsobů, jak se takové mimořádně přetížené postavení represivních složek může zvrtnout v nějaký ten "Výbor pro veřejné blaho" a fakticky ve všeobecný hon na čarodějnice.
Otázka tedy nezní, jaké ještě další pravomoci přepustit represivním složkám, koho jim ještě a na jak dlouho dovolíme sledovat, na základě jak až vágních podezření a třeba i s tím, že teprve sledování samo se nakonec stane prostředkem zjištění údajného trestného činu - protože přece "jdou po těch nemravech a basta".
Otázka zní, co udělají občané a voliči, aby takové otázky už nemuseli řešit, protože začali své politiky, respektive morální stránku jejich jednání, konečně sami účinně kontrolovat.
Diskuse