Kam jdeme, čtyřiadvacet let po listopadu 1989?

17. 11. 2013 / Boris Cvek

Pád normalizačního režimu před 24 lety a všechny ty události s ním spojené jsou samozřejmě formující zážitek pro můj život: bylo mi 13 let a brzy jsem měl začít i pod vlivem oněch událostí číst Patočku a Nietzsche a další a další bez jakýchkoli zákazů a cenzury. Jenže ono to stejně nikoho vlastně nezajímalo. Cestovat jsem mohl, ale na Západ jsem se poprvé dostal až ve 30 letech (2006), a to do italské Verony na vědeckou konferenci. Když jsem náhodou potkal lidi, kteří na Západě po pádu železné opony byli, měl jsem vždy pocit, že tam prostě jen chtěli být, třeba za cenu spaní ve spacáku někde v parku -- být na tom místě, kam se 40 let nesmělo. Nikdy jsem neměl pocit, že by generaci, která žila 30-40 let izolovaná v minulém režimu, cestování na Západ nějak změnilo k lepšímu.

A když jsem potkával lidi, kteří žili na Západě už dlouho, divil jsem se jejich skepsi vůči novému režimu, kterou jsem ostatně nacházel také u Kryla a u disentu tak nějak obecně (ostatně i Havel slavnou řečí o "blbé náladě" šel tím protiklausovským směrem). Vládl přece Klaus a transformace, jdeme do Evropy, do kapitalismu... proč se to zdálo divné těm lidem se západní zkušeností? Mnozí z nich tomu říkali "morální marasmus".

Byla a je svoboda čtení, diskuse, cestování, jenže během 90. let rostl všeobecný pocit, že společnost ovládají jacísi primitivní zbohatlíci, zvaní "podnikatelé", kteří nějak rozkradli veřejný majetek a začali si hrát na novou elitu bez vzdělání, tradice, společenské odpovědnosti -- jejich jediný úspěch a úhelný bod pohledu na svět byla zlodějina, primitivní materialismus a vulgárnost. Tehdy (asi ve 20 letech) jsem začal poprvé pochybovat o tom, zda opravdu jdeme na Západ. A zda společnost byla připravená na standardní demokratickou změnu u moci. Můj pravicový, jinak inteligentní, kamarád, mi před volbami 1998 afektovaně tvrdil, že pokud volby vyhraje sociální demokracie, tak se vrátí "socialismus" a on emigruje.

Přitom normalizace ve svých důsledcích naopak stále existovala (a existuje) v Klausovi (a všech plodech jeho privatizace, včetně jeho abolice/amnestie) a hnala nás postsovětským oligarchickým směrem stále dál pryč od Západu. Argument, že v Německu, Rakousku, Francii, Švédsku atd. běžně vládnou sociálně demokratické strany, tito lidé nedokázali vyslyšet: u nás byl režim, který podle nich mohla garantovat pouze ODS, režim, který nesměl být podroben kritice a výměně politických stran u moci. Bylo to myšlení národní fronty ODS-ODA-lidovci po rozkradení republiky. Tohle rozbil až Špidla ve sněmovních volbách 2002, ale toho odstranili sami sociální demokraté a nahradili ho Grossem, který se Západem má společný snad jen byt za 13 milionů na Floridě, na který si samozřejmě poctivě vydělal.

Ani když volby vyhrála ČSSD v roce 1998 pod vedením Miloše Zemana, tak nedošlo k výměně u moci a naši čelní politikové (Zeman a Klaus) vymysleli jakýsi modus vivendi "opoziční smlouvy" na Západě neznámý. Když jdete do kampaně -- jako Zeman -- s tím, že váš hlavní politický oponent po několika letech své vlády a velmi originální "transformace" společnosti po sobě nechává "spálenou zemi", a slibujete "akci čisté ruce", ale pak hned po volbách s tímto protivníkem uzavřete "opoziční smlouvu", vyvolá to u vašich voličů velkou míru beznaděje a zklamání. To byl jistě zlom v polistopadovém vývoji, kdy tak nějak všichni pochopili a uznali, že status quo velkých zlodějů nesmí být zpochybňován. Proto také asi Česká republika nechtěla u švýcarského soudu v kauze Mostecké uhelné vystupovat jako poškozená .

Od Zemanovy "akce čisté ruce" je tu stále zakázaná, ale palčivá, otázka, zda rozkradení obrovských majetků je zakládajícím aktem nové demokracie a vytvořením specifické, ruské, verze "právního státu" a "svobody", nebo zda musíme nejdříve zajistit právo a spravedlnost, abychom mohli mít demokracii a aby nás neovládali zloději a jiní zločinci. Součástí tohoto sporu je zcela běžně to, že zastánci privatizátorů a zločinů zcela nedávných si dávají do štítu "právo a spravedlnost" ve smyslu minulých bitev proti komunistům ("co bylo ukradeno před 70 lety úplně jiným režimem, to musí být dnešními daňovými poplatníky vráceno -- jakýsi až starozákonní trest na několik pokolení --, ale co bylo ukradeno před 20 lety, o tom se nesmí ani mluvit, natož to -- jako ti hloupí Švýcaři -- vyšetřovat a usvědčit jako odporný trestný čin"). Stejně to dělali za normalizace komunisté: my jsme bojovníci proti nacismu a revanšismu, to mějte na paměti, to ohryzujte jako kost, ale opovažte se mluvit o současných zločinech našich vlád.

A čas mezitím plyne. Nové a nové volby jsou vždy úprkem od této otázky, jejím patem. Když to všechno začalo v listopadu 1989, bylo mi 13 let, dnes je mi skoro 38 let. Paradoxem "vývoje" a výrazem zoufalství (zejména po Nečasově vládě) je zřejmě to, že jsem -- ač antikomunista -- začal vkládat naději v komunisty v KSČM (ne ve Vladimíra Dlouhého nebo Jana Fischera nebo Andreje Babiše, kteří byli v KSČ), protože ti, aspoň zatím, v té obludné zlodějině nejeli (ono mi snad ani tolik nevadí, že ty majetky někdo ukradl, jako to, kdo je ukradl -- je však těžké si představit v rámci kuponové privatizace, která probíhala v totálním normalizačním nihilismu a cynismu, "ušlechtilého zloděje", výmluvně je to třeba ukázáno ZDE.

Nicméně po prodělaných polistopadových zkušenostech chápu, že mnozí voliči věří více tomu, že miliardář své miliardy poctivě v Československu a Česku vydělal a že levice představuje zlo, kterému je třeba postavit schopného byznysmena z Východu jako cestu na Západ. Další desítky promarněných let a vzrůstajícího marasmu před námi.

0
Vytisknout
14316

Diskuse

Obsah vydání | 18. 11. 2013