Když do nemocnice, tak radši ke svým

18. 11. 2013 / Jan Mrskoš

V souvislosti s diskuzí o Sanitce mně upozorňuje v dopise z Kanady přítel Miloš Kaláb na 71030 poznámku Jana Čulíka o chování našich soudruhů na služebních cestách dříve na Zapadě v případě nehody, nemoci ("Dovezte nás co nejrychleji na naše socialistické velvyslanectví!"), a dodává, že to bylo spíše asi z obav, že by nemohli zaplatit za zdravotní péči na Západě.

Připomnělo mi to historku o zranění thajského prince v roce 1949 při automobilových závodech Grand Prix v Brně na Masarykově okruhu.

Princ Bira Birabongse - vnuk thajského krále Monkguta (to byl ten, o kterém byla známá divadelní hra Král a já, později několikrát zfilmována) - vyrůstal v Anglii a stal se z něho vášnivý automobilový závodník v té předválečné době, než se později ty Velké ceny staly Formulí One. (Dnešní turisti jedoucí autobusem z Bangkoku na Pattayu minou na půli cesty závodní okruh Bira's Circuit.)

Jak popisuje jeho první žena Angličanka Ceril v knize Princ a já, v tom závodě - prvním to v Brně po válce - došlo hned v prvním okruhu k nehodě, kdy prudkou zatáčku nezvládl známý italský jezdec Giuseppe Farina. Jeho auto vlétlo do davu a další dva jezdci do toho chumlu následovně vjeli (ta zatáčka se dnes jmenuje Farinova), dva diváci mrtví a mnoho zraněných. Jeden z těch jezdců byl prinz Bira a ten vyvázl s vážným zraněním nohy. Byl převezen do brněnské nemocnice, kde se mu dostalo odborného ošetření. Už v sanitce byl Bira velmi znepokojen a prosil ženu, aby ho ani na chvíli neopustila, ani když bude muset být operován. Přece on princ a berou ho do komunistické nemocnice, to pomyšlení na to, co se za revoluce stalo se členy královských rodin.

Lékaři trvali na pobytu několik dní v nemocnici, ale Bira o tom nechtěl ani slyšet. Radši podepsal lékařům revers zbavujícím nemocnici zodpovědnosti a nechali se odvést do hotelu. Přesto, že celou noc protrpěl bolestmi, druhý den trval na tom, že musí hned odjet za Železnou oponu do Vídně. Když se konečně dostali na rakouské hranice, zjistilo se, že nemají sebou své pasy. Bira si vzpomněl, že je noc před tím uschoval v hotelovém pokoji za rámem obrazu. Zpět tedy do Brna, pasy se na štěstí našly a hurá tedy zpět k hranicím a dále pak na Vídeň.

Tam přijížděli už za soumraku a teď se jim vybavil další problém: Vídeň byla přece po válce rozdělena na čtyři okupační zóny, sovětskou, francouzskou, anglickou a americkou. Jak se ujistit, abychom se nedostali k Rusům? Nová panika a myšlenky na ruskou revoluci, tolik o tom v dětství slyšel z první ruky. Vždyť matka jeho blízkého bratrance Chuly, co mu v Anglii pomáhá se závoděním, je ruská šlechtična od carského dvora. Náhle se jim ulevilo, uviděli hotel a před ním pár amerických vojáků. Honem tedy se zeptat na volný pokoj, ano, zrovna jeden je volný, platit laskavě předem. Byli velmi zmoženi a tak bez večeře hned do postele a konečně spát šťastně za Železnou oponou.

Ráno zvoní na recepci pro snídani na pokoj, žádná odpověď. Jdou tedy dolů, tam vidí pár dívek v negližé. A teď teprve jim to došlo: strávili noc v bordelu. V pořádku se pak vypravili na další cestu do Švýcarska, kde v Curychu vyhledali lékaře, aby převázal ránu. A ten jim potvrdil, že zranění bylo perfektně ošetřeno českými doktory.

0
Vytisknout
3958

Diskuse

Obsah vydání | 18. 11. 2013