Člověk je veličina sám pro sebe

Nepodmíněný základní příjem jako kulturní impulz

10. 9. 2015

Z čeho vzešel impuls k založení Initiative Grundeinkommen?

Ten vzešel z rozhovorů mezi mnou a Danielem Hänim. Daniel je jednatelem v podniku uprostřed někdejšího hlavního sídla Schweizerischer Volksbank v centru Basileje, nyní s ateliéry, kancelářemi, zasedacími sály, lékařskými ordinacemi a největší kavárnou ve Švýcarsku. K oboustrannému překvapení jsme zjistili, že se v otázkách, co je vlastně podnikání, co je dnes umění, shodujeme. K tomu se připojila myšlenka, abychom společně něco podnikli. Že lidé potřebují peníze, aby mohli něco dělat, to bylo pro nás oba to nejdůležitější. Nikoliv mzdu, která absorbuje, nýbrž příjem. Tak jsme tedy založili Initiative Grundeinkommen ve Švýcarsku. Jako umělec jsem také pracoval v podniku, protože si myslím, že umění dnes v podnicích existuje. Vždyť kultura se tvoří tam, kde jsou lidé a kde vyrábíme věci a kde vzniká prostředí, v němž a s nímž žijeme.

Pro mne není základní příjem jen prostředkem proti nouzi a chudobě, nýbrž impulsem, jak dát lidem možnost, aby vzali svůj život do svých rukou. A opravdu všem. Vždyť je to prostě neproduktivní a neefektivní, jak dogma zaměstnání kvůli penězům promarňuje a omezuje jedinečnost, inteligenci a biografickou zvláštnost, hloubku a vztah k potřebám člověka. Placená práce plýtvá kreativitou a zodpovědností. Iniciativa se stejně nedá zaplatit. Člověk přestává vnímat a uznává jen rovnice. Tak je to také u sociálních dávek, kde slovo „sociální“ dostává nálepku něčeho ošklivého, ačkoli sociální je vlastně báječné. Je to vlastně vzájemná důvěra.

Myšlenka základního příjmu vychází z toho, že existující bohatství, které dnes plyne do sociální pomoci, do podpor pro nezaměstnané a podobných plateb, se uspořádá jiným způsobem, aby se vytvořil nový společenský impuls. Na jedné straně se zbavit administrativní byrokracie a na druhé straně vytvořit základní sociální zabezpečení, které, alespoň podle vašich kalkulací, nebude stát víc než náš dnešní sociální systém. Kromě toho by bylo možné vytvořit oblasti volného času, takže by se lidé svobodně mohli zapojit do společnosti. Tak také chápu váš umělecký podnět. Co je pro Vás nejdůležitějším aspektem základního příjmu?

Vy už jste uvedl základní body, které já vidím jinak. Nepodmíněný základní příjem zamýšlí samotného člověka. Ten je spojen se vším a od něho vše vychází. Nejde o to ušetřit sociální dávky, přerozdělit bohatství. To může mít následky, bude mít následky, ale to není východisko. Základní příjem není jen řešením pro tento či onen problém tam, kde člověk může pohodlně zůstat sedět na zadku a myslet na funkce a upřednostňovat své oprávněné nároky a staré potřeby. Základní příjem vlastně "vymrští člověka vzhůru", aby konečně myslel sám a sám se podíval na to, kde dnes stojíme, a aby ho donutil vnímat. Základní příjem nepřichází, protože to číselně vychází, protože je určen pro „chudé“ a „bohatým“ něco odnímá. To jsou kategorie, které dělají z nepodmíněného základního příjmu něco pro všechny nemyslitelného. Myslím, že to, co mnohým vadí na té nepodmíněnosti, je, že se konečně otevřela "trhlina" v kruhu; žijeme v uzavřeném kruhu představ, rovnic a norem, a tato trhlina, toto otevřené místo je člověk. Člověk je veličina sama pro sebe, ne dobře padnoucí kadlub, ne jen proměnná v rovnici a v rentabilitě. Ekonomizace všech těchto životních oblastí, kam vlastně tento princip vůbec nenáleží a kde všechno ničí, je možná jen proto, protože neexistuje žádný obraz lidství, ale protože člověk je chápán jako biologicko fyzikální shoda okolností.

Jak může základní příjem rozevřít tuto trhlinu, poskytnout ten otevřený prostor, v němž skutečně spatřujeme člověka?

Myslím, že myšlenka nepodmíněného základního příjmu tam vede. Udělat to musí člověk sám. Se základním příjmem nebo bez něj. Nechci myšlenku základního příjmu také přehánět, ať ona sama působí a ať je také blahodárným prostředkem k dosažení cíle. To by bylo také funkcionalizování. To by pak celou tu věc zabilo. Pak poslouží opět preferencím. Tímto způsobem na to reagují mnozí odpůrci. Cítí, „čichají“ preference. A děsí je to ne-vypočitatelné, za nímž se objevuje neznámá bytost - Člověk jako černá díra. Pak přicházejí funkční protiargumenty: To nelze financovat. Kdo pak bude pracovat? To přitáhne imigranty. A tak dále.

Vezměme jako příklad otázku: „Kdo pak ještě bude pracovat?“ Mluvil jsem s mnoha podnikateli. Tady se otázka redukuje rychle na 15 až 30 % pracujících, o nichž se předpokládá, že pracují hlavně kvůli penězům. To jsou ale také ti špatně placení zaměstnanci, kteří ve firmě nemají uznávané postavení a jsou tedy také málo do ní zapojeni. Pokud by ovšem byli nezbytní, pak by mohli být také přece více oceněni a lépe placeni. Dnes oceněni nejsou, protože lidé si ocenění nemohou vynutit. Základní příjem odnímá živobytí z dosahu trhu a směny a ustanovuje ho jako sociální právo.

Často slyším, že se musí nejprve změnit společnost, odstranit kapitalismus nebo že nejprve by se musela nastartovat velká vzdělávací ofenzíva, aby lidé dozráli k tomu být schopni lépe zacházet s myšlenkou nepodmíněného základního příjmu. Ale základní příjem sám o sobě je ofenzívou vzdělání. Debaty o této myšlence jsou osvětovou ofenzívou, otevírají nové perspektivy a je v nich předpoklad vývoje nových sil.

A to pro mne má co do činění s uměním. V umění jde většinou o to vnímat to nejblíže existující. Hledáme vždy daleké a spekulujeme o něm. Skutečnost je ale na dosah ruky. Totéž platí i pro základní příjem. Mohu ho prožívat v tom, co vyvolává u mne. Budu žít v tom, co s ním udělám. To okolo mne existující je často výzva a vytrhuje to člověka z pohodlnosti. To okolo existující však není Známo.

Pro Vás má základní příjem vlastně tedy dvojitou sílu. Na jedné straně síla uvolňující základní příjem jako takový, ale na druhé straně síla uvolňující základní příjem již jako myšlenku?

Nyní je doba, v níž základní příjem stále ještě neexistuje jako vyplácená částka, nýbrž jako idea a střet názorů. To není méně reálné, než kdyby byl také penězi. Je nyní dokonce nějakým způsobem reálnější, jako kdyby se stával zvyklostí. V první řadě nejde o peníze. Nejde o reformu sociálních dávek, nýbrž o kulturní impuls. Nepodmíněný základní příjem stojí v jedné řadě s myšlenkami demokracie, lidských práv nebo zrušení otroctví. Proto je potřeba se také ptát na jeho důsledky.

Tuto konfrontaci pociťuji také, když s Vámi hovořím, základní příjem se dotýká mého dosavadním způsobu myšlení. Naše běžné myšlení říká, pracujeme pro zajištění existence. Ale v otázce „Kdo jsem, když moje životní potřeby jsou materiálně zajištěny?“ se otevírá prostor, kde jsem zcela novým způsobem tázán, co vlastně chci v tomto životě činit a uskutečnit. To je existencionálně hluboce znepokojivá otázka.

Ano, ta nepodmíněnost vrhá samotného člověka zpět. To je skoro to nejhorší, co se mu může přihodit. Ale také to nejlepší. Je to jako lupa, zdali skutečně činím to optimální, vlastní zodpovědnost je pod lupou. Naše životopisy mají dnes více zlomů než ty generací před námi. Zlomy jsou také momenty "uvolnění" a momenty srážky s vědomím mého Já. Přičinit se o to, aby se mne to týkalo, vlastní iniciativa, to je směr k člověčině. Máme tolik vědomostí a díky technice se nám otevřelo tolik možností jako nikdy předtím. Ale potřebujeme paralelní vývoj našeho vědomí, vývoj naší duševní síly a odpovědnosti.

Můžete o trochu víc objasnit, co se uvolňuje a v čem spočívá tato vývojová práce?

Mnoho prací přebírá technika. Tím se uvolní více lidí pro pracovní činnosti, které v systému zaměstnání pro peníze nebyly prováděny, po nichž je poptávka a vyžadují empatii a iniciativu. My všichni víme, že vymírají celé živočišné druhy, že více a více lidí umírá hlady, ještě nikdy nebylo tolik lidí zotročeno jako dnes, že změna klimatu bude v příštích několika tisíciletích trvalou výzvou. Už nevstupujeme do politiky, protože to považujeme za nechutné. Je však nutné, abychom vzali náš osud do vlastních rukou.

Pro vás tedy není základní příjem žádný projekt budoucnosti, nýbrž myšlenka, která mne duchovně provokuje, když si ji připustím a táže se mne na bytí mého Já.

Ano, od nynějška. Bytí mého Já bych nezpochybňoval, ale to, co tím myslím. Myšlenka nepodmíněného základního příjmu tě oslovuje tady, kde už vlastně skutečně jsi. A tady je pak člověk překvapen nebo to cítí jako provokaci.

Text rozhovoru, který vyšel v časopisu Evolve, lze stáhnout ZDE