Blýská se na Korejském poloostrově na lepší časy?

Existuje šance na mírové řešení jedné z nejpalčivějších světových krizí

8. 3. 2018 / Daniel Veselý

Zatímco americký prezident Donald Trump korejské diplomatické námluvy vnímá pozitivně, třebaže je vůči Kimově iniciativě poněkud skeptický, viceprezident Mike Pence potvrdil stávající tvrdý kurs proti KLDR. Spojené státy podle Pence proti Pchjongjangu nadále provádějí politiku „maximálního tlaku“. „Postoj USA se nezmění, dokud neuvidíme věrohodné, ověřitelné a konkrétní kroky směrem k naprosté denuklearizaci,“ konstatoval americký viceprezident.   

Skepse je vzhledem k porušování mezinárodních závazků ze strany KLDR samozřejmě na místě, avšak lze snad od severokorejského diktátora očekávat vstřícnější gesto? A je za této situace vhodné hovořit o „všech možnostech řešení“ (tj. i o preventivním vojenském úderu proti tomuto darebáckému režimu) severokorejského jaderného programu, anebo je rozumnější zvolit umírněnější rétoriku a vyčkat na výsledky avizovaného summitu? Korespondent BBC Jonathan Marcus píše, že právě nyní záleží na tom, jak se k diplomatickému sbližování obou Korejí postaví Spojené státy.  

Pchjongjang chce se Spojenými státy uzavřít mírovou smlouvu, neboť obě země se de facto nacházejí ve válečném stavu. KLDR zcela pochopitelně od Bílého domu požaduje bezpečnostní záruky, když se hodlá dobrovolně zbavit svého odstrašujícího vojenského potenciálu. Severokorejská věrchuška moc dobře ví, jak dopadl Saddám Husajn, poté, co v 90. letech zničil chemické zbraně a zastavil program na vývoj biologických a jaderných zbraní. Odstrašujícího vojenského potenciálu se zbavil také libyjský vůdce Muammar Kaddáfí, který se v nultých letech nového století politicky a ekonomicky sbližoval se západními zeměmi. Bylo mu to ale k ničemu, jelikož byl brutálně usmrcen poté, co USA, Velká Británie a Francie iniciovaly v Libyi násilnou změnu režimu.

Bezpečnostní záruky, jež Pchjongjang požaduje výměnou za likvidaci svých jaderných zbraní, bezesporu zahrnují ukončení pravidelných vojenských manévrů USA a Jižní Koreje (přestože je nyní Kim srozuměn s tím, že se v dubnu budou tyto manévry opět konat) a také odchod tisíců amerických vojáků z Jižní Koreje. Zní to možná nereálně, ale požadavky KLDR jsou ve světle Husajnova a Kaddáfího neslavného konce zcela racionální. Jenže Bílý dům se vší pravděpodobností Jižní Koreu neopustí, jak uvedla bývalá analytička CIA Sue Mi Terry. Zároveň však připustila, že po uzavření mírové smlouvy mezi USA a KLDR by americká vojenská přítomnost na jih od 38. rovnoběžky nebyla opodstatněná.

Kim Čong-un patrně přilezl ke křížku, protože mezinárodní sankce uvalené na jeho zemi jsou dlouhodobě neúnosné. Diktátor samozřejmě utrpení civilního obyvatelstva ignoruje, jelikož je sám jeho hlavním strůjcem. Sankční režim však necílí jen na vrcholné severokorejské politiky. UNICEF na začátku ledna varoval, že v důsledku embarga může hladovět 60 tisíc severokorejských dětí. Obyvatelstvo na sever od 38. rovnoběžky kvůli blokádě trpí také nedostatkem paliva a léků. Nicméně ani přední stoupenec normalizace vztahů mezi oběma Koreami jihokorejský prezident Mun Če-in prozatím nemíní embargo uvalené na KLDR zmírnit.     

Ať už je za Kimovým vstřícným gestem touha vymanit se z mezinárodní izolace nebo jen cynický kalkul, šance na mírové řešení jedné z nejpalčivějších světových krizí tu prostě je. Podle jihokorejského analytika Čeonga Seonga-Čanga je dialog mezi KLDR a Jižní Koreou skvělou příležitostí, jak iniciovat také rozhovory mezi Pchjongjangem a Washingtonem.Takže míč je na nyní na straně Američanů.