Úroda ze zralých let

28. 1. 2019 / Pavlína Antošová

Odvážná křivka, kterou opsal trup letadla, se rozplyne, ještě než pilot posadí svůj stroj na přistávací plochu. Většina divadelních inscenací zmizí spolu s kyticemi věnovanými k poslední děkovačce, takže se jen malá část jejich tresti rozpráší do divadelních programů, fotografií, recenzí a vzpomínek. Ale k zachování některých jiných lidských vzepětí nám naštěstí pomáhají důmyslné prostředky: filmový pás, televizní a rozhlasový archív, tiskařský lis.

 

Legendární český herec Luděk Munzar po sobě zanechává výraznou světlou stopu. A protože dnešní česká společnost diskriminuje v několika rovinách, z nichž k nejvýraznějším patří věk, zaslouží si zvláštní pozornost aspoň to hlavní, co tento člověk vytvořil nebo na čem se podílel od svých šedesáti let. Mimořádná šíře záběru se mu v posledním čtvrtstoletí života bohatě vyplatila.

Korunoval svůj vztah se životní partnerkou. Rodinné i tvůrčí působení Jany Hlaváčové dokázal ocenit, a oba jen ještě silněji stvrdili, že k sobě patří. Po těžké nemoci jej vrátilo do života narození vnučky, jíž se bezvýhradně a s nekončící radostí věnoval. Původně jen pro ni také napsal básničky, které o něco později vyšly knižně (S vůní vánku po heřmánku, 2006). Jiným textem – pro změnu krátkou prózou – se už dříve vyznal ze své celoživotní lásky k létání (Když jsem to slíbil!, 1998).

Alespoň nárazově dostával nabídky z televize a od filmu. Většinou mu režiséři nabízeli postavy umíněných dominantních starých pánů – na chvíli třeba směšných, ale varovně a až mrazivě působících od okamžiku, kdy si divák uvědomil, jak tyto typy svým blízkým a sobě ničí život (televizní film Takový slušný člověk, 2001; filmové drama Nevinnost, 2011). Prozření – byť po dlouhém čase, a kdo ví, jestli ve správné podobě – scénárista dopřál otci zdravotní sestry a poté lékařky Karličky v seriálu Četnické humoresky (1997). Pozoruhodnou výjimku v pozdních rolích Luďka Munzara tvoří titulní postava ze životopisného televizního filmu Generál Eliáš (1995). Tento tvůrčí počin, věnovaný národnímu hrdinovi, se soustředil na rozdíl mezi skutečností a účelově vytvářeným dojmem, kvůli němuž se od člověka v mezní situaci mohou s nepochopením odvrátit i dlouholetí přátelé. Herecky je tento titul o to cennější, že do role generálovy (a později zároveň premiérovy) manželky obsadili tvůrci Janu Hlaváčovou.

Potenciál Luďka Munzara využili také televizní dokumentaristé. Cykly krátkých filmů, v nichž působil jako průvodce, se věnují tomu nejvznosnějšímu, co jednotlivou lidskou bytost přesahuje. Ať už se jedná o dary přírody – stromy, nebo o lidské výtvory – rozhledny. Mimoto v pražské Viole herec ještě i koncem svého života vzdal (nikoli první) poctu Františku Hrubínovi, s nímž se v mládí spřátelil. Za spolupráce Roberta Tamchyny se magicky melodická krása básnického slova (rovněž z pozdějších let Hrubínovy tvorby) přirozeně propojila nejen s okamžiky jímavého zamyšlení, ale i s řadou humorných vzpomínek. A až do loňského roku pokračovala spolupráce Luďka Munzara s rozhlasem. Souhrnně vzato – cokoli se této osobnosti během posledního životního období nepovedlo, tvoří ve srovnání s dosaženými metami jen malou epizodu. Nadto, i kdyby na něj divadelníci, filmaři a televizní i rozhlasoví tvůrci zapomněli, stejně by si náplň svých závěrečných let našel.

Opravdové hvězdy a zároveň morální autority, jako Jana Hlaváčová a Luděk Munzar, by měly mít pokoj od bulvárního tisku. V České republice to bohužel neplatí. Ale případnými dalšími nejapnými články dají bulvární novináři pouze vizitku sami sobě. Diváci, čtenáři a posluchači si jistě vyberou to nejpřínosnější z odkazu citlivého a statečného člověka, který se stářím nenechal zlomit, a naopak svá zralá léta doposledka využil. Který si poctivě, bezpochyby mnohdy bolestně, ale s nesporným úspěchem prošel cestu k nejvyššímu a nejkrásnějšímu životnímu cíli – ke smíření.

0
Vytisknout
2922

Diskuse

Obsah vydání | 30. 1. 2019