Není pravdivé definice národa

31. 1. 2019 / Albín Sybera

čas čtení 4 minuty

Autor obrázku: Jáchym Bohumil Kartous 

Vladimír Putin, ani žádný jiný autoritářský vůdce, nestaví na pravdě. O to méně se snaží hájit zájmy svého vlastního „národa“, či své vlastní „imaginární komunity“. Vůdcům putinovského typu pouze vyhovuje, když mohou skrze politiku identity maskovat své osobní ambice a kumulaci svého osobního bohatství.

„Nic není nebezpečnější než politický systém, který tvrdí, že předkládá pravdu.“ Michel Foucault

Pro to, aby Putin a jemu zavázaní oligarchové mohli kumulovat svůj majetek, se jim mimořádně hodí státní zřízení zvané „Ruská federace“ (RF). Hodí se jim armáda RF, jaderný arzenál RF, či finanční úřady RF. 

Pomocí těchto orgánů státního aparátu dokázali vysoce efektivně konsolidovat svou moc uvnitř RF a ozbrojené složky zároveň představují dostatečně výmluvné svaly pro okolní svět a jeho (případné) snahy o kontrolu finančních a jiných aktivit na Kreml navázaných oligarchických skupin na mezinárodní scéně. „Je to jeden velký konglomerát“, popisuje novináři a spisovateli Luku Hardingovi Alex Goldfarb, známý zvražděného důstojníka FSB Litviněnka. Je to „Kreml s.r.o., založený na penězích“ (in Collusion, str. 245).

Pro apologetiku tohoto mocenského mechanismu je jedním z klíčových ideologických nástrojů právě národovecký narativ střihu 19. století. Identifikace s národem je ten nejefektivnější způsob, jakým mohou oligarchové mobilizovat podporu mezi širší masou a zároveň pokračovat v pohádkách, že v putinovském Rusku jde o něco jiného, než o majetek „Kremlu s.r.o.“ 

„Lidé, kteří vládnou Rusku, tak Rusko zároveň vlastní“, píše Edward Lucas (in The New Cold War, str. 259). Díky prezidentu Putinovi mají v rukou hračku v podobě nejrozlehlejší země světa a při pohledu na Maďarsko Viktora Orbána je zjevné, že se tento „úspěšný příběh“ dá s pomocí národoveckých narativů replikovat.

Možná i díky celosvětové „úspěšnosti“ nacionalistického příběhu vznikají bizarní aliance, jako když svět obletí fotografie dosluhujícího izraelského premiéra Netanjahua, jak si podává ruku s Orbánem, za jehož vlády v Maďarsku bují antisemitismus a odstraňují se památníky Georga Lukácse (přečtěte si o chystaném summitu V4 v Izraeli a jeho kritice více). 

Pro korupci vyšetřovaného Netanjahua zřejmě nemotivuje jenom vidina zvratu členských zemí EU v přístupu k Íránu. Před nadcházejícími předčasnými volbami v Izraeli je mobilizace nacionalisticky laděné části elektorátu příliš lákavá.

Andersonův popis národa jako „imaginární komunity“ dobře vystihuje v podstatě náhodnou dynamiku, díky které na sebe příslušníci jazykových skupin (Češi, Němci, apod.) začali nahlížet jako na „národy“. Díky rozšíření knihtisku a následně tiskovin dostaly domácí jazyky i jiný rozměr než jenom komunikační prostředek, kterým se dorozumívali obyvatelé jednotlivých vesnic. Podle všeho na tom skutečně není nic vrozeného, či jedinečného. Řečeno s Andersonem, tak stejně neuvěřitelné jako množství padlých za vlast, tak je i ona představa „vlasti“, která tyto vojáky dovedla na bojiště.

O to důležitější je studium pestrosti i rozporuplnosti, kterou obyvatelé na území dnešní České republiky zanechali, jak v Britských listech nastínil Petr Homoláč. V rozporech je často mnohem více pravdy než v plynulých příbězích, které ex post ospravedlňují, proč většina z pestrosti charakteristické pro střední Evropu byla v nedávné minulosti násilně vymýcena.

Je jistě zavádějící zjednodušený národnostní příběh šmahem nazývat „sovětským výkladem dějin“. Pokud ale tímto bylo skutečně myšleno varování před náchylností k národoveckým narativům, tak BIS, na rozdíl od drtivé většiny představitelů MŠMT v polistopadové éře, poukazuje na rizika, kterými vnímání české národní identity soustavně trpí. Tedy nemožností přiznat si, že „česká“ identita, jak ji české učebnice často barvitě vykreslují, neexistuje.    

0
Vytisknout
10888

Diskuse

Obsah vydání | 5. 2. 2019