8. 2. 2019 / Daniel Veselý
Zatímco se v uruguayském Montevideu ve čtvrtek uskutečnilo setkání mezinárodní kontaktové skupiny pod záštitou EU, jejímž cílem je diplomatické řešení venezuelské krize, Spojené státy odmítají jakýkoliv dialog s Madurovou vládou a dlouhodobě preferují změnu režimu, třebaže ji nyní halí do humanitárního hávu. V tuto chvíli se zdá, že by se americká humanitární pomoc pro Venezuelu, kterou Maduro nekompromisně odmítá, mohla rychle stát rozbuškou pro potenciální vojenskou intervenci do Venezuely.
Setkání mezinárodní kontaktní skupiny v Montevideu, jejíž představitelé chtějí dospět k diplomatickému rozuzlení venezuelské krize, obnažilo odlišné postoje Evropské unie a několika latinskoamerických států. Podle reportérky televizní stanice TeleSUR Madelein Garcíi Bolívie, Mexiko a několik karibských zemí odmítly podpořit závěrečné komuniké volající po vypsání voleb, koordinaci humanitární pomoci a ustavení technické mise ve Venezuele.
Mexická a uruguayská vláda se domnívají, že apel na vypsání voleb je čistě venezuelskou záležitostí, a navrhují implementaci „montevidejského mechanismu“, tedy dialogu, jenž nebude zahrnovat podmínky - jako je právě vypsání voleb. Mexiko a Uruguay, k nimž se připojila také Bolívie, chtějí v jednání pokračovat příští týden nezávisle na kontaktní skupině podporované Evropskou unií. Šéfka evropské diplomacie Federica Mogherini oznámila, že další setkání kontaktní skupiny se uskuteční na začátku března.
Je naprosto přirozené, že diplomacie obnáší neshody či protichůdná stanoviska, avšak jiným způsobem se komplikované mezinárodní krize řešit nedají. Kdyby USA tak umíněně netrvaly na změně režimu ve Venezuele a podpořily diplomatické úsilí, hrozba civilního konfliktu či vojenské intervence by byla minimální. Jenže americkou politiku vůči Venezuele nyní realizují zdiskreditovaní neokonzervativci a nepotrestaní váleční zločinci John Bolton a Elliot Abrams. Jmenování Abramse zvláštním vyslancem pro Venezuelu mnohé pozorovatele silně znepokojuje, neboť tento muž zanechal v Latinské Americe krvavou stopu, když v Reaganově administrativě podporoval guatemalskou a salvadorskou vládu při masakrování desítek tisíc civilistů a levicových povstalců. Abrams byl zapleten i do skandálu Írán-Contras a v roce 2002 poskytl zelenou venezuelským pučistům, kteří nakrátko svrhli demokraticky zvolenou vládu.
Evropská unie by podle mého soudu měla po vzoru Mexika, Uruguaye či Vatikánu zaujmout neutrální pozici. EU však nyní vyvíjí nátlak na řeckou vládu, aby uznala Juana Guaidóa prozatímním venezuelským prezidentem. Juan Guaidó se mezitím snaží získat podporu italské vlády, která se také ke společnému stanovisku EU nepřipojila. Irsko, které zprvu odmítalo uznat Guaidóa prozatímním venezuelským prezidentem, se nakonec ke stanovisku EU připojilo. Takže ani v Evropské unii neexistuje jednomyslný konsenzus týkající se krize ve Venezuele. Postoj evropské diplomacie je však přes veškeré výtky mnohem rozumnější než nekompromisní politická agenda Bílého domu.
Spojené státy vyslaly na kolumbijsko-venezuelské hranice humanitární konvoj s potravinami a léky. Ačkoli si autoritář Maduro vysloužil obrovskou kritiku za to, že odmítá přijmout pomoc pro trpící Venezuelany, OSN varuje před zpolitizováním humanitární pomoci. Je to ďábelsky prosté: USA namísto aby zrušily extrémní finanční embargo mající na svědomí patrně stovky lidských životů, posílají „svému muži v Caracasu“, jenž má americkým koncernům zajistit exkluzivní přístup k venezuelské ropě, humanitární konvoj. Představitelé venezuelské opozice chtějí americkou humanitární pomoc použít jako test loajality venezuelské generality k Madurově režimu.
Juan Guaidó se s odvoláním na venezuelskou ústavu domnívá, že zahraniční intervence do Venezuely bude oprávněná, pokud bude Madurova vláda i nadále blokovat humanitární pomoc. Jenže Guaidó podceňuje několik milionů skalních chávistů, kteří budou Madurovu vládu bránit do posledního dechu. Ostatně venezuelská armáda Madura stále podporuje. Guaidó však v komentáři pro New York Times napsal, že nezbytnou změnu režimu bude v ideálním případě doprovázet „co nejmenší krveprolití“.
Aby bylo jasno: kritická reflexe riskantních aktivit venezuelské opozice se automaticky nerovná podpoře Madurově vládě. Autoritářská venezuelská vláda si nezaslouží žádné sympatie, protože nese vinu za hospodářský kolaps země, jejž navíc prohlubují americké sankce. Avšak pokud je v sázce civilní konflikt či Američany vedená intervence, je nutné bezvýhradně podpořit diplomatické úsilí, jakož i neutrální postoj Mexika, Uruguaye a Vatikánu.
Diskuse