USA: Venezuela by si mohla vynutit změnu v zahraniční politice progresivistů

8. 2. 2019

Boj Madura s Guaidóem dál paralyzuje Venezuelu. Ale zdůraznil také politické dělící linie za jejími hranicemi - zejména v USA, mezi zastánci a kritiky snahy Trumpovy administrativy o změnu režimu v Caracasu, napsal Judah Grunstein.

Tato debata má širší dopady na formulaci rámce progresívní zahraniční politiky před prezidentskými volbami v roce 2020.

Poté co USA, k nimž se přidala většina vlád Jižní Ameriky a Evropy, uznaly Guaidóa za legitimní hlavu státu, skupina progresivistů vedená Noamem Chomskym zveřejnila otevřený dopis vyzývající k ukončení amerického vměšování ve Venezuele. Hlavním cílem této skupiny není bránit Madura nebo chavistický režim, ale spíše tvrdit, že Trumpova agresivní politika riskuje uvržení Venezuely do ještě horšího chaosu a dokonce možná občanské války.

Nejzjevnější protimluv, který tato progresívní kohorta bude muset vyřešit, zahrnuje nalezení rovnováhy mezi obhajobou lidských práv a prosazováním amerických národních a globálních zájmů. Aktivisté a zastánci lidských práv mají luxus být vždy v právu. Analytici a politici musejí zápasit s úkolem být v právu a a současně být efektivní. To je ještě složitější ve světě strategického soupeření, kde cizí vlády mají stále širší rejstřík možností. Progresívní přístup, který mění USA ve svědomí světa, zejména po čtyřech letech degradování lidskoprávní agendy Trumpovou administrativou, je uspokojující. Ale rigidní odmítání kompromisu by omezilo efektivitu v oblastech, kde nějaký pokrok je lepší než žádný pokrok. Rozdělilo by také navzájem propojený svět na kompatibilní partnerské státy a nedotknutelné párie, což by omezilo schopnost USA přejímat vedení ve věcech globálního významu.

Další tenze leží mezi nevměšováním a intervencí. Do té míry, do níž důraz na obranu lidských práv vyznačuje prominentně progresívní platformu, jaké prostředky jsou progresivisté ochotni použít k dosažení svých cílů? Bude sada progresívních nástrojů omezena na poskytování nebo odebírání rozvojové a bezpečnostní pomoci, nebo se rozšíří o agresívní použití ekonomických sankcí, včetně nepřímých? Ve kterém bodě politické cíle, zejména v humanitární krizi, ospravedlňují vojenskou intervenci? A za jakých okolností a faktorů by se vojenská intervence zvažovala? Paleoprogresivisté byli vyvedeni ze svého reflexifního postvietnamského holubičího postoje krvavou lázní v bývalé Jugoslávii. Pro mladší generaci je odstrašujícím příkladem invaze do Iráku a selhání v Afghánistánu. Bez nuancovanějšího rozlišování v této debatě ale progresivní politická agenda riskuje, že se stane zcela bezzubou.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

-1
Vytisknout
1903

Diskuse

Obsah vydání | 12. 2. 2019