Evropské volby jako nesmělý budíček

28. 5. 2019 / Daniel Veselý

Výsledky voleb do Evropského parlamentu nejsou zvlášť dramatické a v globálním kontextu jsou spíše obstojné (vzestup populistického nacionalismu v Latinské Americe nebo Indii): nenaplnily se totiž fantaskní predikce o nacionalistickém vzedmutí napříč evropským kontinentem ani obavy z ruského vměšování. Přestože krajní pravice posílila, o citelné ohrožení evropské integrace se dozajista nejedná, a to i díky jejím vnitřním ideologickým rozporům. Tuto novou politickou skutečnost vyvažuje vzestup proevropských sil, zejména zelených. Mnozí Evropané (i když je to kupodivu stále nízké číslo) konečně pochopili, že vedle tradičních témat a výzev, jako jsou ekonomika nebo bezpečnost, před nimi stojí zásadní globální hrozba, před níž není úniku. 

Politický střed utrpěl v těchto eurovolbách hořkou porážku, když přišel o historickou většinu v evropském parlamentu. To je z neopomenutelné části dáno faktem, že středolevicové a centristické strany po finanční krizi v roce 2008 podporovaly nepopulární politiku úsporných opatření, a také tím, že se zelení ukázali být schopnějšími politiky, a to jak na národní, tak na nadnárodní úrovni. Zelení mohou od nynějška v novém fragmentovaném europarlamentu realizovat tolik potřebnou ekologickou agendu spočívající v přechodu od fosilních paliv na obnovitelné zdroje energie.

Jenže takové úsilí vyžaduje okamžitou mobilizaci, a nikoliv plané tlachání při vytváření různých frakcí a tahanice o spitzenkandidáty, jakož i schopnost vyrovnat se s poznatkem, že korporátní kapitalismus představuje patrně největší překážku při boji s hrozícím klimatickým rozvratem. Spousta zelených politiků - a koneckonců i spousta z nás - se ještě nehodlá smířit s myšlenkou, že tento predátorský systém si s klimatickými změnami nejen neporadí, ale naopak je prohloubí, jelikož jeho závislost na fosilních palivech je chronická. Koneckonců i přední evropští populisté a nacionalisté, příkladně Matteo Salvini a Viktor Orbán, jsou s korporátním kapitalismem zadobře, takže mu bezprostřední skon rozhodně nehrozí.

Jestliže nedojde k zázračnému zmrtvýchvstání a etablování progresivní evropské levice, která má před nosem nepřeberné množství témat - od ekonomické nerovnosti přes boj s korporacemi a daňovými úniky až po klimatický Marshallův plán - přechod na obnovitelné zdroje se může stát další skvělou příležitostí k obohacení pověstného jednoho procenta. Tomuto scénáři se můžeme vyhnout, pokud se odhodláme k demokratizaci evropských struktur zdola a jestliže se zasadíme o větší transparentnost ohledně fungování všech orgánů Evropské unie. Za zmínku jistě stojí toxická kultura bruselských lobbistů či koncentrace moci v rukou nikým nevolených technokratů a další chronické nešvary EU, o nichž by se mělo živě diskutovat, aniž bychom pluli na tupém národovectví a xenofobii.

Jedno je však jisté: ničivé projevy globálního oteplování na globálním Severu, řetězové demonstrace za udržitelné klima - a možná i špetka soudnosti se konečně zhmotnily v relevantní politickou sílu. Otázkou zůstává, jak bude s tímto potenciálem naloženo. To se však netýká české kotliny, kde se do europarlamentu žádný zelený politik nedostal. To na Slovensku poslali do Bruselu hned dva ekology. Česká politická scéna se tak v evropském prostoru ocitá osamocena, když recykluje zdiskreditované politiky a ignoruje největší globální hrozbu.

V globálním kontextu skandální antiklimatické agendy Bílého domu a rozmachu nebezpečných populistických sil v tak významných zemích, jako je Brazílie nebo Indie, přinesly evropské volby relativně obstojné výsledky. Není sice nad čím jásat, ale není ani důvod k rezignaci.

0
Vytisknout
3208

Diskuse

Obsah vydání | 3. 6. 2019