Evropané na baterky

28. 8. 2019 / Karel Dolejší

čas čtení 4 minuty
Premiér Babiš - donedávna sám masový příjemce evropských dotací - seškrtal prostředky vyhrazené pro nadcházející české předsednictví EU v roce 2022 na minimum. V porovnání s ostatními předsednickými státy vydá ČR mnohem méně peněz a odborníků vyčlení méně než Malta s necelým půlmiliónem obyvatel ZDE.


Zatímco pro všechny ostatní členské státy unie je rotující předsednictví vítanou příležitostí zviditelnit se a nakročit k prosazení svých agend, Česko dává jednoznačně najevo, že se už na evropské integraci podílí čistě formálně. Poté, co se Čechům kvůli brexitu rozpadla relativně úspěšná taktika spojovat se příležitostně kvůli prosazení českých návrhů s Británií, objevilo se halasné vychvalování spojenecké síly Visegrádské skupiny - Polska, Maďarska, Slovenska a České republiky.

Protože však "iliberální" režimy v Polsku a Maďarsku čelí stále většímu odporu evropských institucí kvůli porušování pravidel právního státu, ukazuje se být tato cesta spíše slepou uličkou. Nejsilnější visegrádský hráč, Polsko, navíc v posledních týdnech jednoznačně sází na blízkou spolupráci s Německem (což se projevilo i jednohlasnou podporou kandidatury Ursuly von der Leyenové na funkci předsedkyně Evropské komise ze strany polských vládních i opozičních stran). Zatímco i šedá eminence polské PiS Jarosław Aleksander Kaczyński vyhlásila podporu členství země v EU za vlasteneckou povinnost, v Česku můžeme pozorovat nanejvýš ještě zahořklé babišovsko-zahradilovské poštěkávání proti Bruselu - ale dokonce i potrhlé fantazírování o údajné úspěšnosti britské politické katastrofy století jménem brexit.

Zatímco babišovské kruhy přistupují k EU vysloveně jako k dojné krávě, z níž je třeba, dokud to jen jde, libovolným způsobem vyrazit peníze a současně se vyhnout jakýmkoliv starostem, závazkům či nákladům s ní spojeným, proruské a pročínské centrum kolem Hradu ekonomicky podporované miliardářem Kellnerem se k unii chová dokonce ještě cyničtěji a nepřátelštěji. Snaží se fakticky navázat českou ekonomiku na dvě revizionistické mocnosti bez ohledu na celkovou nevýhodnost takového vývoje pro velkou většinu občanů ČR - vydělávají totiž možná Jaroslavové Tvrdíkové, ale Janové Novákové rozhodně nikoliv.

V pojetí posledně jmenovaného mocenského centra zprostředkovávajícího vliv dvou nepřátelských mocností ovšem EU není ani tak dojnou krávou, jako předmětem destabilizace. Peking se ji snaží podkopat především ekonomicky, zatímco Moskva tak činí zpravodajsky a seč síly stačí politicky - podporou protievropských extrémistů jako jsou Marine Le Penová (Národní sdružení), Jörg Meuthen (AfD) či Matteo Salvini (Liga) uvnitř unie samé. Přitom podobně jako v případě orbánovského Maďarska, kde Kreml vsadil na politiku trojského koně, ani v českém případě není, alespoň prozatím, primárním cílem vyvést jednotlivou málo významnou zemi z mezinárodních integračních institucí. Mnohem cennější je pro ruské vládce možnost jejím prostřednictvím sabotovat fungování institucí jako EU či NATO zevnitř.

Není přitom třeba připomínat, že s ohledem na probíhající vyšetřování Babišových afér a závislost premiéra na Zemanově ministryni spravedlnosti Benešové (či případně i na prezidentské milosti) je v tuto chvíli hradní centrum jednoznačně silnější než slábnoucí politická divize prodělávajícího Agrofertu.

Ve výsledku tedy Česká republika kdysi se ohánějící heslem "Zpátky do Evropy!" volí kariéru evropské země "na baterky" - bez jakýchkoliv reálných ambic, bez vlivných spojenců, bez ochoty projevit solidaritu, když je třeba.

Lze vcelku s jistotou očekávat, že takový přístup nezůstane bez povšimnutí ani v Bruselu - a pokud se snad někdy v budoucnu Praha v důsledku své "mazané" politiky ocitne ve vážných potížích, ochota Unie udělat pro ni něco více než ji politovat bude rozhodně menší než malá.

0
Vytisknout
10036

Diskuse

Obsah vydání | 2. 9. 2019