Politika jako šachy - o emocích a hodnotách v politice

29. 8. 2019 / Boris Cvek

Ačkoli jsem ze šachové rodiny (otec byl vášnivý šachista a bratr je šachový velmistr), šachy od dětství nehraji – možná právě proto, že jsem jich měl až moc jako malý kluk. Dnes se mi ale metafora šachové hry vtírá jako dobrý způsob, jak vysvětlit svůj přístup k politice. Šachy jistě nemají nic společného s reálným světem: oba hráči mají stejné figury, mají přehlednou šachovnici a jasná pravidla. Nic z toho v reálném světě neexistuje.

 

Nicméně když premiér Johnson suspendoval britský parlament nebo když premiér Babiš odmítl jít proti prezidentovi Zemanovi a naopak zaútočil na ČSSD, bral jsem to v prvé řadě jako tahy v šachové hře. Proč to zahráli? Co lze hrát účinně proti tomu? Hlavně účinně. Jestli to byl tah podlý, přípustný nebo nepřípustný, beru jako vedlejší. Důležité je, že byl reálně udělán. Lze ho právně zvrátit? To je mnohem lepší otázka než otázka, zda se mi líbí, zda mne uráží, zda ho považuji za puč atd.

Morální hodnoty v politice chápu jako důležitou, zásadní motivaci pro zdravě fungující společnost. V žádném případě si nemyslím, že prostředky nejsou důležité, že mohou být hnusné, amorální, ony samy mají zásadní vliv na samotný účel, jak varoval už Goethe ve Faustovi na příběhu stařečků Filemona a Baucidy. Na druhé straně chceme-li dosáhnout něčeho žádoucího v reálném světě, musíme se ptát na reálné tahy, na reálné možnosti, na to, co opravdu povede tím směrem, kterým chceme.

A tady se dostávám k tomu, v čem se rozcházím s mnoha lidmi, s nimiž jinak sdílím velmi podobné politické hodnoty. Oni nepřemýšlejí nad tím, proč soupeř udělal daný tah, je-li to tah silný, či slabý, jak se proti tomu tahu reálně bránit, ale mají potřebu vést jakousi emocionální válku, jakési budování rozhořčené jednoty, jehož základním cílem je vzájemně se ujišťovat, že soupeř je zloduch. Budiž: kdyby se to dalo vyhodnotit jako silný tah proti soupeři, tak mi to nevadí, ale působí to na mne naopak jako naprosté odmítání reálného světa, který je přece tím jediným místem, kde má smysl morální hodnoty a lepší společnost prosazovat.

Jiným příkladem může být veřejné zdravotnictví. Epidemie moru je zlo. Je nepochybně velkou etickou hodnotou zachránit životy lidí před touto hrůzou. Jenže sám mor je něco, co je v reálném světě, nikoli ve světě našich emocí a fantazií spojených s dobrem a zlem. Můžeme se v boji proti moru sebevíce eticky zdokonalovat, stavět morové sloupy, postit se, modlit se, obětovat se, sdružovat se, ale s morem to neudělá vůbec nic. Chceme-li porazit mor, musíme udělat naopak věcná opatření ve veřejné hygieně, vymyslet účinné léky, tedy uvažovat o moru jako o něčem, co funguje v reálném světě bez ohledu na naše hodnoty, představy, přání.

Někdo by řekl, že šachy jsou bytostně racionální hrou bez emocí. Opak je pravdou: tím, že šachista chce vyhrát, že se bojí chyby atd., tím vnáší do šachu své emoce – a musí s nimi bojovat, aby byl schopen analyzovat partii. Tu analýzu dělá ale právě kvůli svým emocím. To je ten paradox. I politika je – a vždy byla – naprosto závislá na emocích, na emocích stojí naše hodnoty, naše mezilidské vztahy. Ale právě to, že nám na reálné prosazení hodnot tak moc záleží, musí nás to vést k analytickému pohledu na věc a hledání reality. Stejně jako u moru.

0
Vytisknout
2045

Diskuse

Obsah vydání | 4. 9. 2019