Propad Anglie do brexitu: Varující případ likvidace budoucnosti jedné země lhaním a populismem

1. 2. 2020

čas čtení 9 minut
Foto: anglický prozaik Ian McEwan

Skončilo to. Triumf urputného vyjednávání Mayové, pak, krátce Johnsona, naplnil tu nejnesmyslnější, masochistickou ambici, o které se kdy snilo v historii těchto ostrovů, píše prozaik Ian McEwan. Ostatní svět, s výjimkou prezidentů Putina a Trumpa, se na to díval s ohromením a s hrůzou. Většina hlasovala v prosinci pro strany, které podporovaly druhé referendum. Avšak ty strany se zoufalým způsobem nedokázaly spojit. Musíme sbalit své stany, možná za zvuku kostelních zvonů, a doufat, že nastoupíme na patnáct let dlouhou, namáhavou cestu zpět k něčemu, co se bude podobat tomu, kde jsme byli včera, se svými mnohonásobnými obchodními dohodami, bezpečností, zdravotnictvím, vědeckou spoluprací a tisícem dalších užitečných ujednání.

 

Jedinou jistotou je, že si budeme klást otázky velmi dlouho. Dejme na okamžik stranou lhaní kampaně za brexit, pochybné financování, zasahování Ruska či bezzubou Volební komisi. Uvažujme namísto toho o magickém prachu. Jak je možné, že se o záležitosti, která má tak ohromující ústavní, hospodářské a kulturní dopady, rozhodovalo sytémem většinové volby a nikoliv supermajoritou? Dokument Dolní sněmovny č. 07212 to v roce 2015 vysvětlil: referendum o brexitu mělo mít pouze konzultativní roli. "Umožní voličům vyjádřit svůj názor." Jak je možné, že slovo "konzultativní" se proměnilo ve slovo "závazné"? Prostřednictvím oslepujícího prachu, který nám házeli do očí pravicoví i levicoví populisté.

Museli jsme trpět tupé spiknutí mezi vládou a opozicí. Corbyn podržel otevřené dveře Evropy pro Johnsona, aby jimi mohl Johnson odejít. V tomto případě, když jste se posunuli dost daleko doleva, potkali jste se tam a objali jste se s pravicí, přicházející z opačného směru.

Co jsme se naučili ve své slepotě? Že ti, kteří neprosperovali v rámci daného stavu, neměli vůbec žádný dobrý důvod hlasovat pro brexit. Že náš dlouhý parlamentní chaos byl důsledkem špatně položené jednoduché otázky "Ano/Ne", na niž byly desítky odpovědí. Že dlouho se vyvíjející ekologie Evropské unie hluboce ovlivnila květenu v krajině naší země a že vytrhat tyhle rostliny bude brutální. Že to, čemu se kdysi říkalo tvrdý brexit, změklo v kontrastu s vypadnutím z EU bez dohody, které nám nyní trvale hrozí, že jakýkoliv způsob odchodu, podle odhadů samotné vlády, povede k zmenšení ekonomiky, že máme schopnost se mnohonásobně a trpce rozhádat - mladí proti starým, města proti venkovu, absolventi univerzit proti lidem se základním vzděláním, Skotsko a Severní Irsko proti Anglii a Walesu. Že všechny minulé, přítomné i budoucí mezinárodní obchodní dohody jsou kompromisem se suverenitou, stejně jako náš podpis na pařížských dohodách, naše členství v NATO, a že tedy "Vezměme si zpět kontrolu" byl nejprázdnější, nejcyničtější příslib této politováníhodné sezóny.

Překvapili jsme se. Ještě před několika lety když se nás někdo zeptal na britské problémy - propast mezi bohatými a chudými, neefektivní státní zdravotnictví, nerovnováha mezi severem a jihem, terorismus, politika škrtů, bytová krize - většina z nás by nepomyslela na to zahrnout do toho členství v EU. Jak šťastní jsme byli v roce 2012, v záři našich úspěšných olympijských her. Tehdy jsme na Brusel nemysleli. Jak to tehdy slavně řekl Guy Verhofstadt, byl to konflikt v Konzervativní straně, který to v nás celé začal. Ten konflikt tam trval dlouhá desetiletí. Když nás do něho Konzervativní strana zatáhla a donutila nás, abychom se postavili na jednu či druhou stranu, utrpěli jsme kolektivní nervový kolaps: posléze dostatečný počet lidí chtěl, aby to trauma zmizelo a "aby se  brexit už realizoval". To heslo pak do zblbnutí opakoval premiér, že se zdálo téměř nezdvořilé ptát se proč.

V raných dnech kampaně za referendum jsme se dověděli, že řadoví voliči říkají, že je to všechno o migraci, avšak také jsme se dověděli, že to bylo rozhodnutí Británie, nikoliv EU, dovolit neomezenou migraci z nových členských zemí EU před vypršením přechodových sedmi let. Bylo to volbou Británie dovolit migrantům z EU žít v Británii déle než půl roku bez zaměstnání. Byla to právě Británie, která úspěšně lobbovala za rozšíření Evropské unie na východ, je to Británie, nikoliv EU, která dál povoluje příchod migrantů ze zemí mimo EU  - a proč ne?

Je toho mnoho, co je v britském státu historicky nespravedlivé, avšak velmi málo této nespravedlnosti pochází z EU. Brusel netrval na tom, abychom zanedbali postindustriální města v Midlands a na severu, nevyžadoval, abychom nechali mzdy stagnovat, nevyžadoval zlaté multimilionové padáky pro ředitele krachujících podniků, nedával přednost placení dividend akcionářům před sociálním dobrem, nepřivedl naše zdravotnictví, sociální péči a program řemeslných kursů pro mladistvé zu grunde, nezlikvidoval 600 policejních stanic a nedopustil, aby shnila struktura našich státních škol.

Úkolem kampaně za brexit bylo přesvědčit voliče o opaku. V referendu zaznamenali úspěch s 37 procenty voličů, což stačilo na proměnu našeho kolektivního osudu na celou generaci. Přesvědčit dostatečné množství lidí, že zdrojem vší jejich frustrace jsou nepřátelé v zahraničí, je nejstarší trik v příručce populistů. K tomu vhodně posloužil Brusel.

Nakonec můžeme všichni souhlasit, že budeme trochu chudší. Jak říkal jeden můj učitel ve škole, pokud stojí za to něco dělat, stojí to za to to udělat špatně. Nově definovat své obchodní vztahy s EU nás bude zaměstnávat po dlouhá léta. Co se týče amerického postoje, jděte na dlouhou procházku na americkém Středozápadě a měsíc půjdete po poušti monokultury, kde  neuvidíte jediné polní kvítí. Má-li tomu britské zemědělství být schopné konkurovat, bude muset se stát obětí injekční stříkačky s hormony.  Americké farmářské korporace nebudou měnit své způsoby pro zemi s pouhými 65 miliony obyvatel. Pokud s nimi chceme dohodu, musíme snížit své standardy.

Cítíme, že se blíží škody a oslabení. V nebezpečném světě plném velkohubých autoritářů byla Evropská unie naši nejlepší nadějí pro otevřenou, tolerantní, svobodnou a mírovou komunitu národů. Tyto naděje jsou už ohroženy, protože v Evropě sílí populistická hnutí. Náš odchod oslabí odpor proti této xenofobní tendenci. Poučení z naší historie za minulá století je jasné: konflikty v kontinentální Evropě nás vždy zatáhnou do krvavých válek. Nacionalismus nebývá projektem za mír. Ani nebojuje proti globálnímu oteplování. Dává přednost tomu nechat tropické pralesy a australský buš hořet.

Jeďte autem z Řecka do Švédska, z Portugalska do Maďarska. Nechte doma svůj pas. Jaká je to bohatá, živá hromada civilizací - jídlo, způsoby, architektura, jazyk, a každý národní stát hluboce a hrdě odlišný od svého souseda. Žádné důkazy o útlaku z Bruselu. Není tady nudná jednotvárnost amerického kontinentu. Vzpomeňte si na všechno, co jste se kdy učili o zničeném, zoufalém stavu Evropy v roce 1945, a pak uvažujte o ohromujícím hospodářském, politickém a kulturním úspěchu: mír, otevřené hranice, relativní prosperita a podpora práv jednotlivce, snášenlivost a svoboda projevu. Až do pátku bylo toto místem, kam jezdily naše dospělé děti žít a pracovat.

To skončilo a nyní vládne anglický nacionalismus. Prosazuje ho Johnsonova vláda, jejímž památníkem bude navždy onen afektovaný úsměv, úšklebek, zdokonalený v dobách někdejšího Sovětského svazu. Já lžu, vy víte, že já lžu, a já vím, že vy to víte a je mi to naprosto jedno. Politické omezení moci britských soudů odpovíádá strategii projektu Johnsona a Cummingse. Příklad jim dává Maďarsko Viktora Orbána.

Stoupenci setrvání Británie v EU neměli žádnou politickou podporu. Mohl za to Corbyn a jeho zoufalí oficíři. Theresa Mayová slibovala, že bude vládnout pro nás pro všechny. Namísto toho se vykašlala na polovinu národa a jen ustupovala pravicovému křídlu své strany. Zpočátku bylo povýšení Borise Johnsona rozhodnutím miniaturní skupinky důchodců, většina z nichž zdůrazňovala, že by si přála, aby v Británii vládl Donald Trump a že chtějí, aby se obnovily popravy oběšením. Johnson nalezl nové extrémy populistické vulgárnosti. Realizoval svůj sen.

Téměř dvě třetiny voličů nehlasovaly pro brexit, většina podnikatelů a odborů, zemědělství, věda, finančnictví a kultura byly proti brexitu. Tři čtvrtiny poslanců Dolní sněmovny hlasovaly proti brexitu. Avšak naši představitelé ignorovali zjevný veřejný zájem, skryli se za stranické mafie a tvrdili, že "lid promluvil" - za trapnou a nechvalně známou sovětskou frázi - po čemž následovalo "get brexit done" - mysl zamlžující magický prach, který oslepil rozum a oslabil budoucnost našich dětí.

Kompletní článek v angličtině ZDE   

0
Vytisknout
17208

Diskuse

Obsah vydání | 4. 2. 2020