Levice, babišismus a past represivní tolerance

31. 1. 2020 / Karel Dolejší

čas čtení 5 minut
Charakteristickým rysem českého dneška je fakt, že úvahy o případné budoucnosti bez Babiše, pokud aspirují alespoň na minimální dávku realismu, se naprosto obejdou bez otázky, co v ČR udělá či neudělá politická levice ZDE. Tradiční strany KSČ(M) a ČSSD považované za levicové po letech podpory politické divize Agrofertu stojí na pokraji vypadnutí ze sněmovny, přičemž u mladších voličských ročníků se ve srovnání se staršími podpora levicových myšlenek výrazně snižuje ZDE a celkově ve společnosti klesá ZDE.


Lidé, kteří v prvních letech premiérování Václava Klause na vlastní kůži zažili pokusy o reálnou represi levicově smýšlejících, se samozřejmě již léta popadají za břicho při tvrzení, že prý polistopadový antikomunismus znamenal a dodnes prý znamená jakýsi zákaz levicovosti vůbec a nepřijatelnou stigmatizaci těch, kdo se k ní hlásí. Není to samozřejmě pravda - a tím spíše vyniká takové překrucování u těch, kdo sami stůj co stůj trvají na co nejpodrobnější periodizaci dějin předlistopadového režimu.

Tvrdé období pravičáckého ideologického sekernictví skončilo zhruba v době vyvrcholení transformační bankovní krize, tzn. v roce 1997. Před tímto datem bychom nalezli i jasný nátlak na "politicky nepohodlné", včetně několika případů vážného poškození kariérních možností. Poté se již společenská atmosféra nikdy nepřiblížila takovému "honu na čarodějnice", jaký existoval v prvních letech nového režimu - a mimochodem řečeno, sprostotou a zákeřností se ani politruci nově zrozené ODS nemohli rovnat dnešním zemanovcům.

Legenda, podle níž je prý v ČR levicovost kvůli odsuzování starého režimu čímsi zakázaným a na indexu, je dále spojena s mýtem, že "teprve Andrej Babiš" odmytologizoval polistopadovou politiku a připustil levicovost jako cosi normálního.

To samozřejmě také není ani dost málo pravda. K destigmatizaci levice došlo v ČR nejpozději před třiadvaceti lety - ovšem tato destigmatizace se týkala levice demokratické, nikoliv těch, kdo se v nějaké podobě hlásili či hlásí k tradici utlačitelského předlistopadového režimu. Také v této záležitosti politická martyrologie militantního levičákismu záměrně nerozlišuje a ignoruje nuance.

Mytologický charakter levičáckého narativu vychází sám v plné míře najevo teprve nyní, kdy podle některých bylo "konečně dosaženo osvobození", protože Andrej Babiš prohlásil "Tak nech dou do piči... Pravda a láska" ZDE a navázal naprosto otevřenou spolupráci s nereformovatelnými českými komunisty.

V podloží legendy o represi a zákazu levičáctví leží nereflektovaná představa, že většina veřejnosti je "přirozeně levicová" a "levice má pravdu" - takže pokud jsme se teď konečně zbavili údajně zbytečného a škodlivého útlaku v podobě nároku na kritickou reflexi minulých selhání české levice a jejích vážných zločinů, včetně justičních vražd, nic už nebrání konečnému vítězství, které musí nastat samo od sebe.

Přitom nikdy není ani v náznaku položena otázka, co je příčinou tak usilovného lpění Babišových příznivců na osobním vztahu s vůdcem, nehledě na všechny skandály, které by v jiných případech už stačily zlomit vaz půltuctu premiérů, levicových nebo pravicových. Stále se bez důkazů předpokládá, že si Babiš jen "dočasně vypůjčil levicové voliče".

Ale co když jednotkou babišovské dočasnosti je opět jeden furt - a co když mimořádně silná vazba na vůdce vůbec nenasvědčuje lpění těchto voličů na nějaké levicovosti, ale pouze na paternalistickém autoritářství?

Pravdou je, že s koncem vyprávění o levičáctví coby zakázaném ovoci, jinak řečeno s banalizací a establishmentizací levicových postojů, se postupně vytrácejí i zbytky jejich přitažlivosti pro převážně konzervativní českou veřejnost.

***

V často kritizovaném eseji z roku 1965 vysvětlil Herbert Marcuse, v čem podle něj spočívá "represívní tolerance" panující v liberálních společnostech. Jednou z nejznámějších ilustrací jeho myšlenky se záhy stal moderátor německé televize v nepokojném roce 1968 se shovívavě tázající radikála Rudiho Dutschkeho, kam že pojede na dovolenou.

Rozdíl mezi rokem 1968 a dneškem ovšem spočívá v tom, že Babišova represivní tolerance levičáckých radikálů nemusí být ani z desetiny tak sofistikovaná jako ta, která kdysi z Dutschkeho udělala komicky rozhorleného lúzra odmítajícího dovolenou coby buržoazní přežitek.

Tentokrát si levičákisté jámu vykopali vlastními silami. A ještě nadšeně zajásali.

Babiš, stejně jako dříve Zeman, je jen lehce podpořil v jejich iluzích a autodestrukci.

0
Vytisknout
13773

Diskuse

Obsah vydání | 4. 2. 2020