Netroubíme na ústup od kvalitního vzdělávání?

31. 1. 2020 / Miloš Dokulil

 


Nelze ztotožňovat pouhé vyřčené názory a nějak – kéž by – přijatelně zdůvodňované poznatky. Aniž je takto současně vždycky dáno, že ty „poznatky“ odpovídají předpokládaným znalostem či obecným zkušenostem nebo se vyhýbají předpokládaným těžkostem. Ne že by nebyl nejeden z nás hned hotov vyslovovat kategorické soudy okamžitě, když má za to, že objevil hned doma v zádveří Ameriku. (Když jsem po 10. lednu poněkud lákal v BListech ke gramatickému uvažování o „koních“, hned první z mých suverénních kritiků se přitom chytil životnosti koní a krav, ačkoliv hned 1. pád množ. čísla ve tvaru „koně“ důvěrně našeptával něco o dvojném čísle; jako to třeba naznačují „dlaně“, které rovněž bývají v páru…)

 

Budiž připomenuto: Stále častěji a stále víc jako kdybychom se mohli uchylovat k „webu“ a k různým osobně oblíbeným adresám, kde čerpáme poznatky a s jejichž zázemím pak často dokonce komunikujeme. (Mnozí mezi námi na některé zdroje – často pseudoinformační – nedají kupodivu dopustit.) Mnozí dnešní „dospěláci“ už v předškolním věku ani moc doma nedebatovali v rámci rodiny; sedávali u televize (dnes dokonce dostávají navíc třeba tablet) a teď začínají málem každou větu nějakým tím „éé“ nebo části vět opakují, aby vůbec nějak příhodně navázali. Dokonce potom i mezi staršími v těch proměnách času se nesetkáváme někdy s žádoucí potřebou poznat možné předpoklady k těm či oněm stavům nebo dějům, o jejich možných příčinách či očekávaných následcích nemluvě. Že něco „nějaké je“, to se poměrně snadno „vykliká“ (angl. “click“); proč ale se tak mohlo stát, běžně zůstává mimo obzor nemála snad také někdy myslících subjektů. Potom není div, že politika se vesměs stala „hrou se sugescemi“. Objevy z široké oblasti vědy zůstávají mimo běžnou potřebu současného člověka rámcově je chápat a brát v úvahu, že a proč je náš život na této Zemi a postupné stále úžasnější seznamování s ním pro nás lidi jedinečným „zázrakem“. (I když zatím stále neumíme žít bez válek, intrik, anebo lehkovážného vztahu jak k životnímu prostředí nebo ke kulturním hodnotám.)

Když do poslední čtvrtiny „osvícenského“ 18. století Marie Terezie přišla s reformou školství, šlo pro výchozí vzdělání především o čtení, psaní, počty; a tehdy samozřejmě též o náboženství. Když jsme na konci prvních 20 let „informačního 21. století“, převládají hlasy kolem snižování nároků na středoškolské vzdělání, buďto dočasným zrušením matematiky jako maturitního předmětu, anebo ještě navíc s komentářem, že ji většina gymnazistů stejně vůbec nepotřebuje. Jak to, že kompetentní orgány už s předstihem a tradičně stále nepěstovaly na školách od první třídy počínaje důstojnou a lákavou atmosféru nejen kolem matematiky (ale též třeba kolem mateřského jazyka či přírodopisu)? Určitou kompetenci pro etiku, ale i politiku, by měl mít každý nejen středoškolák. Škola málo dělá pro příštího občana státu; případně pro příští matku či otce v partnerském (rodinném) soužití. („Stát“ o tom neví?)

Samozřejmě nelze vyloučit, že pro všechny uchazeče vysokoškolského studia není každý předmět stejně důležitý a potřebný jako cílená kvalifikace. Je možná výchozí otázkou, do jakých podrobností věcně či v jakém asi rozsahu maturitní předměty pojímat. (Je otevřenou otázkou, zda nedisponovat – a proč vůbec? – dvojí náročností na požadavky k maturitě; a zda si takto počínat jen v matematice, anebo rovněž v jiných předmětech, zvláště pokud by to diskvalifikovalo ucházet se o studium na určitých vysokých školách.)

Učitelé a gymnaziální profesoři by měli především být posly toho sugestivního, co v těch učebních předmětech tak jedinečně je; a ne aby byli především jen referenty jednotlivých témat „výuky“ a hodnotiteli písemných a ústních projevů žáků a studentů. (Provizorně matematiku z maturitních předmětů vyloučit rozhodně není „šalamounským“ řešením. Už ten návrh je smutným dokladem bezradnosti těch, kteří s takovými nápady přicházejí.)



0
Vytisknout
3083

Diskuse

Obsah vydání | 4. 2. 2020