Brexit: Co se stalo s Labour Party?

31. 1. 2020

čas čtení 3 minuty
Stereotyp říká, že labouristé jsou rozděleni frakčním a ideologickým válčením, zatímco konzervativci prošli tvrdým a brutálním bojem o následnictví, ale pak se rychle semkli kvůli sledování skutečného cíle, výkonu a udržení moci. Toryové netrpí averzí k ideologii - to je klišé vyčtené z Burkeho a málokdy zpochybňované - ale je pro ně jistě méně důležitá než pro labouristy, nesnadnou koalici organizovaných dělníků, socialistů, sociálních demokratů a pokrokové střední třídy. To co strana říká, o tom je přesvědčena, že na tom jejím členům záleží, protože tato přesvědčení hluboce ovlivní její akce, pokud a jestliže vytvoří vládu, píše pro London Review of Books James Butler.


Navzdory obavám poslanců, že Corbyn zdemokratizuje stranu způsobem, který kdysi navrhoval Tony Benn - nucená nová volba poslanců atd. - bylo vynaloženo jen malé úsilí na to, aby noví papíroví členové byli proměněni v aktivní participanty. Vedení strany se příliš nesnažilo zjistit, o koho jde, proč do strany vstoupili, nebo co chtěli. Nepochybně většina z nich podporovala Corbyna a byli jistě dostatečně politicky angažováni, aby použili své veto a zabránili jeho odstranění. Ale kromě toho oni a jejich širší preference zůstali záhadou. To je vhodné připomenout na konci posledního soupeření o vedoucí pozici, když vědci tvrdí, že se členové dramaticky pohnuli tím či oním směrem.

Volby představovaly riziko, ale byly také ústavně v pořádku. Naděje, s nimiž labouristé vstoupili do volební kampaně, nebyly zcela iluzívní. Vedení očekávalo, že Johnsonova dohoda s Bruselem se pod tlakem začne sesypávat a napětí mezi Brexit Party a konzervativci se prohloubí dost na to, aby pravicové voliče rozdělilo. Očekávali, že Johnsova pověst plýtvače veřejnými prostředky na marnivé projekty, jeho notoricky známá těžkopádnost, když je vystaven kontrole, a jeho zjevné pohrdání demokratickým procesem mu zlomí vaz. Protože připisovali svůj nečekaný úspěch v roce 2017 kombinaci odvážného volebního programu, energii dobrovolníků a zdrženlivosti nepřátelských médií v rámci pravidel volební nestrannosti, očekávali podobný výsledek. A především doufali, že volby, které se nezbytně týkají všech aspektů politického života, umožní straně argumentovat stavem státu za hranicemi brexitového tématu.

Avšak toto byly brexitové volby. Labouristé je vlastně zahájili bez stanoviska: Když se přimlouvali za druhé referendum zahrnující dohodu, která měla být teprve vyjednána, s Corbynem, který v tomto referendu zaujal neutrální pozici, šlo o politiku odkladu oproti rozhodné, i když prázdné mantře toryů.

Úskalí této strategie mělo být zřejmé. Není nemožné změnit smýšlení voličů, ale pokud vykládáte jejich hněv jako motivovaný pocitem, že jsou ignorováni, a pak tvrdíte, že jejich hlasování se ve skutečnosti týkalo něčeho jiného, riskujete zopakování prvotního hříchu a prohloubení podezření, že "neutralita" labouristů byla jen cynickým pokusem skrýt její proevropské stanovisko.

Brexitové dilema labouristů bylo známkou hlubších potíží. Strana má sklon zacházet s ústavními otázkami jako s odváděním pozornosti od vlastních ekonomických cílů. Dala přednost tomu, čemu se někdy říká "socialismus plných žaludků" a byla obecně indiferentní vůči otázkám zastoupení, legitimity a demokratické reformy. Pokud jsou tyto vůbec uznány za témata, na nichž sejde, zachází se s nimi jako s vyřešenými prostým faktem, že existence strany coby nástroje reprezentace dělnické třídy je doplněna příležitostnými pokusy zbavit zemi zbytků aristokratické vlády ve Sněmovně lordů.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
8466

Diskuse

Obsah vydání | 4. 2. 2020