Turinské rouno a některá úskalí s ním spojená

8. 4. 2020 / Miloš Dokulil

čas čtení 7 minut
 


Na počátku jakékoliv tematicky nějak cílené debaty, pokud nejde o zcela novou problematiku bez výchozích orientačních údajů (leč někdy i tam), míváme skoro vždycky už nějak z vlastní minulosti vzešlé nějaké předpojatosti, které naznačují naše jaksi „předzjednané“ výchozí zřetele, jež přinejmenším vymezí hned možný přitakávající nebo odmítavý osobní přístup k tématu, včetně míry naléhavosti jeho adekvátního řešení (že někdy dokonce toužíme dosáhnout konečného a nevývratného řešení málem ještě před vlastním seznamováním se s úskalími nastoleného námětu).

 

Zrovna to se nemálo děje u témat náboženských, politických, ale i v řadě „situačních“ otázek. (Vzpomeňme teď taky na úvahy kolem toho, že koronavirus údajně byl import jistých tajných služeb.) A hodně důležitá přitom bývá celková ideově nastavená orientace každého z nás (morálně, „politicky“, ale i specificky v té přímo náboženské rovině). Pochopitelně v aktuální podobě vlastního celkového „vyladění“ směrem k možné vstřícnosti či naopak neústupnosti, pokud jde o výchozí prezentaci té v danou chvíli zřejmě citlivé tématiky. Důležité by mohlo být, s jakými výchozími informačními zdroji a s jakou jejich interpretací – a odkud – můžeme při dalších úvahách v dané oblasti počítat.

Pokud by šlo o tzv. „turinské rouno“ (či také „plátno“), mělo by se jednat o plátno, jímž mělo být obaleno Ježíšovo tělo v jeho hrobě. Křesťan zřejmě nebude zpochybňovat, že otisky na tom plátně – nemálo sugestivní – jsou autentické. Ne že by naléhavě hledal, zda tu není na místě o této jedinečné památce z hlediska jejího původu nějak pochybovat. Naopak nekřesťan, ne-li přímo atheista, bude pochopitelně zdůrazňovat všechno, co může historickou autenticitu takové relikvie zpochybnit. Pokud by tu nebyly provedeny žádné technické či chemické testy přímo té materiální památky, lze se zřejmě okamžitě dohadovat o tom, jak vůbec se takový navenek zcela výjimečný dokument pro křesťany mohl ocitnout zrovna v italském Turinu. A pokud naopak případný majitel tak jedinečné památky připustil nějaké testy, jako kdyby již takto dával najevo, že rozpaky nad původností toho proslulého rouna vůbec nejsou na místě. Ne že by člověka mělo zároveň napadnout třeba hned to, že vzkříšený mrtvý by neměl pro opuštění hrobu k dispozici žádné další odění kromě toho pohřebního rubáše! Navíc tu konečně možná taky máme doprovodnou formální otázku: jde-li o již známý a rozmanitě vysvětlovaný případ, v jakém sledu možných „priorit“ by měly být problémy řešeny, aby vůbec k přijatelnému řešení aspoň provizorně došlo?

Možná že potom v uvedeném případě bychom především měli mít na zřeteli snad dvojí; již zmíněnou cestu jedinečného věcného dokumentu v čase zpět, kéž by až do souvislostí, s nimiž bývá předmětně a historicky spojován, a zároveň, zda to, jak ta památka způsobem provedení vypadá, nějak přiměřeně odpovídá představám, které s ní lze důvěryhodně spojit.

Míníme-li předpokládat, že Ježíš určitě vstal z hrobu, do něhož byl předtím uložen, pak právě jen takové nějaké plátno, o němž jako stávající místo uložení podává své jisté svědectví Turin, mohlo být (po nějakých úpravách) jediným výchozím oblečením pro „Zhrobuvstalého“. Pak ovšem by nemělo stávající podobu „turínského rouna“.

Při předběžně spíše skeptičtějším pohledu na tento velikonoční a zázraky doprovázený námět bychom rovněž ne zrovna samozřejmě mohli zvažovat navíc to, že jinak vypadají nějaké otisky na látce, která ovinuta kolem těla a hlavy celkově zvětšuje vůči profilu plochu rozvinutého plátna (těmi rozmanitými záhyby navíc, počínaje klenutím třeba vcelku hlavy a konče buď výstupky u nosu nebo vpadlinami u očí). Případný obraz na plátně by neměl být jen obrácenou fotografií!

Samozřejmě že by mělo mít svou váhu nezávislé vyhodnocení stáří materiálu, na němž je tělo mrtvého zobrazeno; spolu pak taky s tím, co všechno vůbec lze fyzikálně-chemicky a bio-chemicky zjistit (už též třeba druhotně se zřetelem k tomu, kdy následně asi to plátno a kudy cestovalo). Tím, že ne všichni jsme ve všem specialisty, musíme se spoléhat na soudy kvalifikovaných institucí a může být problém s věrohodností tlumočených z nich závěrů (zda něco nepřecenili, nedocenili, či vůbec žádoucím způsobem a v dalších souvislostech uvážili, včetně datace nebo potřeby něco podepřít v souladu s  již dříve schválenými údaji). Všechny ty získané údaje přitom nejsou vzájemně rovnocenné (ač rozmanitě na webu dostupné).

Otázkou otázek by ovšem mělo zde být nikoli, zda někdo ležel v hrobě zavinutý do konkrétně uvedeného pohřebního rubáše, ale zda jako mrtvý mohl ožít (navíc s předtím probodnutým srdcem!); a dokonce v tělesné podobě „vstoupit na nebesa“. (Má-li se jednat o jedinečný zázrak na přímý boží zásah, budiž?) Ale fyziologicky se doprovodně nemůže nejednat zvláště o další existenci metabolismu, bez něhož život není dlouhodobě možný. Samotnou vírou lze sice zavřít oči před předpoklady vědy, ale odlišně fungující řád nebes takto nevytvoříme. Je to možná trpký dovětek hned nesledovaného velikonočního „odkazu“.

Vzkříšení „těla“ má přitom v „kristovsky“ orientovaném písemnictví poučný ohlas. Svatý Pavel jako uznávaný „apoštol“ čelil biologickým omezením života svou metaforickou dikcí uplatňující „pneumatické“ pojetí lidské existence pro boží království (viz i 1Kor 15). V tzv. Apoštolském vyznání víry je jedním – 11. ­– článkem víra ve vzkříšení těla (do věčnosti života). Sv. Augustin má „resurrectio animae et corporis“; přičemž latinské „corpus“ je sice „tělesnost“, ale ne nutně ta živočišně „masitá“ (ta byla „resurrectio carnis“!)

Též takto lze podotknout, že někam jinam nás může dovést veřejné předvedení „turínského rouna“, než je opětovné vyhlašování Ježíšova „vzkříšení“ a „nanebevzetí“, včetně předpokladů pro věčný život lidstva. (Nepřehlédněte, co a jak formuloval ještě apoštol Pavel!)






0
Vytisknout
9409

Diskuse

Obsah vydání | 14. 4. 2020