Výrazně zlevnit a zefektivnit zdravotnictví by mohlo jít neziskovými léky

9. 4. 2020 / Boris Cvek

Koronavirová krize přinesla na světlo světa tematiku vývoje nových léků. Najednou se mluví o klinických testech, o tom, jak se vlastně pozná, že daná chemikálie opravdu léčí nějakou nemoc, aby mohla být schválena úřady jako účinný lék při daném dávkování pro danou indikaci. To, že veřejnost bude mít o tato témata někdy zájem, jsem si ještě před měsícem neuměl představit.

Ukázalo se taky, že když chcete rychle najít lék, sáhnete po látce, která už prošla nějakými těmi klinickými testy úspěšně nebo je dokonce už zavedeným lékem v jiné indikaci. Mluví se třeba o tom, že by léky, používané proti malárii, mohly zabírat i proti nemoci covid. U takových léků dobře víme, že je lidé mohou užívat, jaké dávkování snášejí, jaké jsou negativní vedlejší účinky. To je velká výhoda oproti zcela novým látkám, kde musíte nejprve prokazovat, že nebudou pro lidi příliš toxické (a často jsou, což znemožňuje jejich další klinický vývoj).

A konečně si také všímám toho, že se otevírá téma nákladů na zdravotní péči a otázka, jak léčit efektivněji, a přitom levněji, pokud možno všechny lidi. Nejen v bohatém světě, ale i globálně. Když všechna ta témata spojíte dohromady, můžete přemýšlet takto: máme velké množství velmi levných léků, kterým dávno propadly patenty a které by mohly léčit i jiné nemoci, než jsou ty, pro které je nyní používáme. Bertolini, Sukhatme a Bouche v roce 2015 v Nature Reviews Clinical Oncology zveřejnili seznam asi patnácti starých léků, u nichž bylo prokázáno v počátečních, malých klinických testech, že by mohly léčit nějaký typ rakoviny, ačkoli se ty léky dnes pro léčbu rakoviny nepoužívají.

Problém je v tom, že rozhodující fázi, tzv. třetí fázi, klinických testů dnes dokážou zorganizovat prakticky jen farmaceutické firmy. Ty nemají samozřejmě motivaci vyvíjet levné léky na vlastní útraty s cílem snížit náklady na zdravotní péči. To jim nemůže nikdo zazlívat. Ten, kdo má zájem na co nejlevnější a nejefektivnější zdravotní péči, je přece veřejnost a v jejím jménu stát, nikoli soukromý byznys. Stát by měl u všech léků monitorovat vedlejší účinky nejen negativní, to také dělá velmi pečlivě, ale kromě toho i ty pozitivní – a to se bohužel zatím neděje.

Třeba nějaký banální lék na žaludeční problémy může léčit smrtelnou formu rakoviny nebo vážné stavy u covidu. Pak by stát zorganizoval a zaplatil klinické testy takového léku – a kdyby se ukázalo, že funguje, mohl by účinně léčit to či ono vážné onemocnění téměř zadarmo. Tento typ vývoje léků je zcela neziskový, a proto jsem takto vyvinuté léky nazval ve svém článku v Drug Discovery Today v roce 2012 „léky neziskové“. Plný název článku by v češtině zněl asi takto: „Neziskové léky jako spása pro světové zdravotnické systémy“.

Typickým příkladem je lék proti alkoholismu antabus (disulfiram). Tento lék se používá desítky let v mnoha zemích světa a už od sedmdesátých let minulého století existují solidní vědecké zprávy o tom, že by mohl potlačovat rakovinu. Doktor Lewison, odborník na léčbu rakoviny prsu z Johns Hopkins University, publikoval v roce 1977 článek, v němž popsal případy několika žen, kterým „spontánně“ zmizelo jejich onkologické onemocnění. Jednou z nich byla žena s metastázemi v různých kostech včetně pánve, páteře a žeber, která se stala alkoholičkou a proti alkoholismu brala antabus. Žila pak deset let na antabusu, zemřela pádem z okna v těžké opilosti (nikoli na rakovinu) – a pitva ukázala, že její nádorové onemocnění prakticky zmizelo.

Vědecky jsme protinádorovou účinnost antabusu vysvětlili velmi důkladně v pokročilé práci, která vyšla na konci roku 2017 v časopise Nature. Mezitím proběhlo i několik klinických testů, z nichž některé, konkrétně u rakoviny prsu a plic, jsou nadějné. Jsou nadějné, ale malé. Potřebujeme jich mnohem více a hlavně větších. Dočkáme se někdy jasné odpovědi na to, jestli antabus může skutečně léčit nějakou rakovinu?

Příkladem prvního úspěšného neziskového vývoje léku v třetí fázi klinických testů je staré antibiotikum paramomycin. Rozhodující klinický test tohoto starého léku proti tzv. černé horečce, vážné nemoci běžné v chudých zemích, jako je např. Bangladéš, platila nadace manželů Gatesových, WHO, Světová banka a další sponzoři. Výsledky testu byly publikovány v roce 2007 v New England Journal of Medicine a byly pozitivní. Tři týdny dlouhá léčba tímto lékem, která stačí na potlačení černé horečky, tak stojí pár dolarů. Tento příklad je jistě hodný následování ze strany státních institucí, a to jak v zájmu snížení nákladů na zdravotnictví, tak v zájmu dosažení lepší, inovativní zdravotní péče pro širokou veřejnost v globálním měřítku. 


Můj článek v Drug Discovery Today:

https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pubmed/22192884

V češtině lze najít podrobné informace v časopise Vesmír:

https://vesmir.cz/cz/casopis/archiv-casopisu/2018/cislo-7/serendipity-aneb-lekce-z-dejin-antabusu.html

 

0
Vytisknout
3095

Diskuse

Obsah vydání | 14. 4. 2020