K „Velikonocům“ ne nutně další připomínka?

9. 4. 2020 / Miloš Dokulil

čas čtení 8 minut

Dvě skupiny lidí mezi námi jsou každoročně s Velikonocemi hotovy dřív, než ty svátky začnou. Samozřejmě atheisté. (Od řeckého „theos“ ve významu „bůh“; se záporkou „a“.) Atheisté vědí, že se jedná jen o legendy, pokud jde o „nadpřirozenost“. A pochopitelně křesťané. Ti zase vědí, že jejich víra je evidentně spásonosná. Potom je to každoročně v kalendáři. Dokonce teď dokonce s tzv. „Velkým Pátkem“ jako svátečním dnem jaksi navíc. Což dříve též nebývalo…

 

Ne že by nás obojí zatím shora zmíněná alternativa všechny zahrnovala. Mnozí mezi námi jenom naznačují, že nemíní věřit v biblického „Boha“, ale „Něco tady přece nad námi musí být“ (což je jen trochu zvláštně se pojišťující agnosticismus). Nebudeme zde dělat žádnou propagaci ani theismu, ani atheismu. Jen si trochu všimneme toho, že vznik křesťanství byl nemalým zázrakem sám o sobě a že bez ohledu na svá různá dobová podmínění představoval též v různých situacích některé pozitivní znaky mimo jen nábožensky reflektovanou oblast.

Příští křesťanství vznikalo nejdříve jako malá židovská sekta. Nezapomeňme, že ještě apoštol Petr jako znak vstupu do „církve“ požadoval od mužů obřízku, pokud nešlo původně o židy. Apoštol Pavel v tom viděl brzdu většího růstu počtu možných vyznavačů, které získával často mezi pohany. Dosáhl od Petra koncese, že se pohané mohou rituálně stát „křesťany“ právě křtem. Tím – aspoň podmíněně – též ženy vstupovaly do společenství obřadem. (U Židů ženy nemohly být rituálně podílnicemi na smlouvě s Hospodinem!) Ten obřad ale zároveň definitivně diskvalifikoval pro podíl na životě židovské komunity. Tím, že většina lidí byla tehdy negramotná a mnoho současníků bylo dokonce otroky, musely být ideové prostředky víry v Krista přijatelně jednoduché a snadno pochopitelné. Pro otroky musela být vize možného lepšího života po smrti nesmírně lákavá. Když došlo za císaře Nerona v 60. letech 1. století našeho letopočtu k pronásledování křesťanů, smrt mnohých z nich v cirku mezi dravou zvěří jen dále zvýraznila, s jakou vizí křesťané již na úsvitu svých dějin žili snem o posmrtném životě. Velkých pronásledování (po Diokleciána, ještě na začátku 4. století; vládl v letech 284-305), jimž křesťané museli s velkým sebezapřením čelit, bylo za dvě a půl století deset. Na to nezapomněl v první třetině 4. století velmi úspěšný císař Konstantin, když zvažoval, čím a jak zajistit, aby bylo na římského občana větší spolehnutí. Nakonec předsedal (jako pohan) prvnímu křesťanskému koncilu, který svolal k závažnému zasedání roku 325, konanému v Nikaji (latinsky „Nicea“). Císař chtěl, aby došlo k sjednocení představ o křesťanském Bohu; aby taky „státnost“ měla spolehlivou ideovou oporu.

Projděme tou cestou ještě jednou. Přiznejme si, že o Ježíšovi jako náboženském mysliteli nevíme spolehlivě historicky vůbec nic. Pokud začal být – teprve vlivem dvoujazyčně disponovaných židů – zmiňován jako „Kristus“, potom i jako „boží Syn“ hned žádnými obřady nezastiňoval „Boha Otce“. Samozřejmě se rodila potřeba Kristu udělovat další „kredibilitu“ k zajištění jeho kýženého poslání (když měl zůstat zárukou víry). Máme tu potom nakonec evangelijní zázračné Ježíšovo početí, proklamovaný zrod v Davidově Betlémě, ale taky zázračné Ježíšovy dispozice, včetně těch, jimiž by byl nadpřirozeně vrácen život mrtvým. V krizově dlouhodobě prožívaných poměrech jako kdyby spásonosně mohlo zapůsobit už jen to, že těm „poměrům“ sám Hospodin nějak učiní konec. Optimálně skrze prorokovaného „prostředníka“. Do této role se – nejdřív jen váhavě a jaksi „bezděky“ – posléze dostal Ježíš; pak ovšem již jako „Christos“! V pohanských poměrech před dvěma tisíciletími připsat člověku božské vlastnosti nebyl problém. Když pak o víc jak dvě století později začal v Římské říši působit tzv. „dominát“, úspěšný císař Dioklecián, který rozdělil svou světskou moc na celkem čtyři hodnostáře (dva „augusty“ a dva jejich „císařské“ pomocníky), sám o sobě mluvil tak, že je „dominus et deus“ (čili: „pán a bůh“!). Konstantin se stal rovněž císařem, a dříve než opět ve svých rukou sjednotil císařskou moc, byl navíc „pontifex maximus“ (tj. nejvyšším funkcionářem pohanské církve pro Římskou říši!). Ne že by se té funkce někdy zřekl. Ne že by srdcem prokazatelně lnul ke křesťanským tradicím, jejichž stoupencům přitom umožnil i organizačně další rozvoj křesťanství. Sám se nějak zároveň cítil stále být spojen s kultem boha slunce, dokonce jako jeho možné osobní ztělesnění.

Pro představu Boha v trojiční názornosti je zřejmě nejspornější „Duch svatý“. Řecké „pneuma hagion“ v Ježíšových časech ještě náboženským termínem nebylo; jeho družina nebyla řecky gramotná (k tomu došlo až po Ježíšově smrti teprve následným zrodem přívlastku pro Ježíše, že je „christos“). Sám výraz „pneuma“ (nejdřív především „vzduch“) je navíc středního rodu, takže ani tím neměl významové znaky slova pro označení božstva. V tomto ohledu jen jako kdyby tu šlo o metaforu, nějak zjevně zprostředkující materiálně představitelné Hospodinovo poselství. Důležité bylo výraz přeložit do latiny, pro západní část Římské říše. „Spiritus Sanctus“ je třeba česky již „Duch Svatý“ (a výraz je gramaticky mužského rodu); v prostředí plném již pohanských bohů a duchů snadno mohl dále přežívat. I když nejdříve třeba apoštol Pavel psal jen o „Otci“ a „Synovi“ (a to „pneuma“ se citovalo při křtu jako možné podílnictví na obřadu shůry), bylo tu možné právě tím křtem rituálně propojit „trojici“ faktorů; a „tři“ již bylo symbolicky jinak hodně vděčné číslo.

Jen letmo a hrozně předběžně jsme si takto všimli na jednom fenoménu, že zřejmě žádné náboženství se nerodí jako předem hotové a uzavřené. Ani křesťanství. Ježíš neumíral už jako „božská osoba Trojice“! Mělo by překvapovat, že o jeho hrob projevila nutkavě zbožný zájem teprve pozdější sv. Helena, matka císaře Konstantina, a to tři století po možném pohřbu. Vždyť Ježíšovo tělo mohlo být zahrabáno do země někým z ostrahy popraviště. Ani dobu, kdy se tak stalo, nelze důvěryhodně určit, když v negramotné době není zrovna nablízku nikdo, kdo by celou tu námi vnímanou tragédii hned zaznamenal. (Píši o tom též v knize „Kristus Ježíš, anebo Ježíš Kristus?“, Druhý oddíl, 3. část; vytištěno 2019.)

(Nebudeme teď rozvádět třeba křižácké války. Anebo situaci kolem současně úřadujících tří papežů v době předhusitské. Ani na protipólu neupozorňujeme na jedinečný fenomén těch klášterů, které se věnují v rámci odkazu Velikonoc péči o nemocné, přestárlé či opuštěné lidi kolem nás.)

(V tomto měsíci jsem takových úvah napsal do BL víc. Třeba: Velikonoce zavirované, leč s masovými bohoslužbami a svátostmi? /3. 4. 2020/. Viz v BL pod příjmením autora.)

K letošním Velikonocům určitě jako přání patří, abychom nechytili tu epidemickou nákazu koronavirem („covid-19“). Abychom pokud možno dokázali předcházet dalším nákazám a co nejschůdněji mohli obnovit pozitiva předchozího stavu. A taky, abychom nepodléhali vemlouvavé (a neodpovědné) propagandě o tom, kdo a jak (a proč) ten virus údajně vyslal do světa.

1
Vytisknout
6990

Diskuse

Obsah vydání | 14. 4. 2020