Podpora pro všechny a dočasně vyšší daně místo chaotických kompenzací aneb Jak jsme si mohli vyzkoušet základní příjem
28. 1. 2021
/
Štěpán Mairovský
čas čtení
9 minut
Jeden
můj známý si nedávno požádal o kompenzaci. Bylo mu řečeno, že na žádnou
kompenzaci nemá nárok, protože hlavní předmět jeho činnosti – firemní
vzdělávání – vláda nezakázala. Co na tom, že kvůli pandemii výrazně klesla
poptávka a koho by zajímalo, že on sám svým rozhodnutím tuto činnost, při které
se obvykle setkává větší množství lidí, nechtěl za současné situace provozovat,
aby sebe i své klienty nevystavil zbytečnému riziku nákazy? Vláda tuto činnost
nezakázala, z kompenzací tak neuvidí ani korunu.
Možná
i vy jste slyšeli nějaký takový příběh se smutným koncem, možná znáte desítky
takových a možná něco podobného potkalo i vás samotné. Zdá se, že v této
zemi existují tisíce, ba spíše deseti tisíce nebo sta tisíce lidí, kteří kvůli
pandemii a s ní souvisejícím vládním opatřením přišli i většinu svých
příjmů, ale přesto nemají nárok na žádnou podporu z mnoha různých
kompenzačních programů této vlády.
Mohla
naše vláda postupovat jinak a lépe? Nejsou podobné příběhy zkrátka nutným
průvodním jevem toho, co se děje? Možná, že každého z nás už napadlo, co
všechno by bylo možno udělat jinak a lépe, jak nastavit pravidla pro
kompenzační bonusy tak, aby na ně dosáhli i ti, kteří na ně v současné
době nemají nárok, přestože se ocitli prakticky bez příjmů. Jistě by bylo možné
lépe vymezit okruh osob, které budou mít nárok na státní podporu. Zároveň je
však potřeba si přiznat, že dokonalé zacílení není možné a z jakéhokoliv
systému, v němž bude nutné prokazovat skutečnost, že se dotyčný člověk
ocitl bez příjmů v důsledku vládních opatření, buď vždy někdo vypadne,
nebo se bude jednat o velmi složitý systém, v českých podmínkách pak půjde
nejspíše o kombinaci obojího.
Zajistit,
aby státní podporu dostali opravdu všichni, kdo kvůli pandemii přišli o část
nebo dokonce všechny svoje příjmy, je dát ji jednoduše všem, a od těch, kteří o
příjmy nepřišli, vybrat případně více na daních. Znamená to zavést (zatím)
časově omezený základní příjem. S touto myšlenkou přišel už během jarní
vlny pandemie přední český ekonom Filip Matějka, tehdy člen Ústředního
krizového štábu. Jeho hlavním motivem bylo to, že pomoc musí být rychlá a
jednoduchá, což základní příjem splňuje dokonale.
Dejme
tomu, že stát by se stát po dobu pandemie rozhodl vyplácet všem dospělým
občanům, kteří nepobírají důchod, 10 tisíc korun měsíčně. Nebo v lepším
případě zahrnout i ty, kteří důchod pobírají, ale po dobu vyplácení základního
příjmu jim ho snížit o 10 tisíc. Ti, kteří mají důchod nižší, by tak dosáhli
aspoň na tuto částku, do níž jim v současné době příjem obvykle
dorovnávají jiné sociální dávky. Nebylo by třeba o nic žádat, nic vyplňovat a
nic prokazovat, stačilo by jen nahlásit číslo účtu, na které vám má stát peníze
poslat, případně si peníze nechat vyplatit hotově, a bylo by.
Pokud
by měl dočasný základní příjem sloužit v první řadě jako náhrada (části)
ušlých příjmů, může se jeho univerzálnost, která je na jednu stranu jeho
nespornou výhodou, jevit jako nespravedlivá. Proč by ho vedle těch, kteří byli
buď samotnou pandemií, nebo vládními opatřeními finančně postiženi, měli
dostávat i ti, jejichž příjmy zůstaly zachovány nebo se díky pandemii dokonce
zvýšily? Tato otázka je zcela na místě. Jak již bylo naznačeno, tak
s cílem zachování jednoduchosti systému a rychlosti poskytované podpory,
by bylo vhodné posuzování oprávněnosti žádostí o podporu nahradit dočasným
zvýšení daní z příjmu, a to na dobu vyplácení základního příjmu. Vzhledem
k tomu, že tato daň se vypočítává z příjmů za kalendářní rok, mohl
být základní příjem zaveden spolu s dočasně zvýšenou daní z příjmu na celý rok
2021. Dávalo by to smysl i proto, že výraznější ústup pandemie a zrušení
restrikcí očekáváme ve druhé polovině roku.
Vláda
tak měla jedinečnou příležitost spojit svůj slib na snížení daní (téměř) všem
občanům s úpravou systému kompenzací tak, aby základní podporu dostali
skutečně všichni a bylo dokonce možné toto provázat i s ohlášenou ta
důchodovou reformou, která počítá se zavedením základního důchodu právě ve výši
10 tisíc korun. Tato příležitost však
zůstala nevyužita. Místo toho byl tzv. daňový balíček snižující daně spíše
lidem s vyššími příjmy odhlasován těsně před koncem roku, důchodová
reforma byla sice představena, ale odložena a kompenzace jsou nadále řešeny
poměrně chaotickým způsobem a i v případě jejich přiznání je nutné na
peníze někdy docela dlouho čekat.
Představme
si na zjednodušeném modelu, co tedy mohla minimálně pro rok 2021 navrhnout
Poslanecké sněmovně? Spolu se zrušením tzv. superhrubé mzdy zavést u daně
z příjmů fyzických osob zavést namísto dvou sazeb ve výši 15 % a 23 %
jednotnou sazbu 25 % zároveň se základním příjmem ve výši 10 tisíc korun, do
kterého by byla zahrnuta i základní sleva na poplatníka, která v tomto
roce činí 2320 Kč měsíčně. Spolu s tím byly zrušeny některé kompenzační
programy, ale nikoliv všechny. Zůstal by například příspěvek na úhradu
nájemného a některé další, zejména ty, které slouží primárně k úhradě
stálých nákladů, které musejí někteří podnikatelé vynakládat i v případě,
že jejich činnost je pozastavená nebo omezená. Navíc pro lidi zcela bez příjmů
by zde byl i nadále systém sociální podpory, jehož využití se pro ty, kterým by
základní příjem nestačil, jeví jako vhodnější než narychlo vytvářené programy
podpory pro různé segmenty podnikání. Sazba daně by sice byla jednotná, ale právě
její doplnění o základní příjem by zajišťovalo její progresi.
Tento
model by znamenal, že všichni zaměstnanci s příjmem do 77 tisíc korun
hrubého by si polepšili a ti s vyšším příjmem by na daních odvedli o něco
více. Na rozdíl od návrhu Andreje Babiše, na kterém vydělali zejména lidé
s vyššími příjmy, by v tomto případě nejvíce získali lidé nejnižšími
příjmy nebo ti, kteří se ocitli zcela bez příjmů. Nicméně i zaměstnanci
s průměrnou mzdou by si oproti schválené úpravě polepšili o další zhruba 4
tisíce korun. U živnostníků a podnikatelů by tato hranice byla trochu posunutá
s ohledem na to, jaké uplatňují paušální výdaje, případně ztráty apod.,
což by v návaznosti na zavedení základního příjmu mohlo být rovněž upraveno,
nicméně i pro ně by platilo, že ti s nižšími nebo nulovými příjmy by si
polepšili a ti s vyšším příjmem by odvedli o něco více. Všichni by však
měli jistotu, že i když nezískají žádnou jinou podporu, budou po celý rok od
státu dostávat deset tisíc korun, a to pravidelně bez čekání a bez nutnosti
cokoliv prokazovat. Přesné náklady tohoto základního příjmu na jeden rok by
museli spočítat ekonomové za pomocí svých modelů, ale po zahrnutí všech
ušetřených nákladů na jiných formách státní podpory, zvýšeného výběru daní u
lidí s příjmy nad 77 tisíc apod. by neměly přesáhnout 320 miliard korun,
což je výše schodku státního rozpočtu pro letošní rok. Na rozdíl od tzv.
daňového balíčku, který povede ke každoročnímu snížení veřejných výdajů o
zhruba o 100 miliard, se však v tomto případě jedná o jednorázový náklad.
Za pocit jistoty pro všechny, že se ani v letošním roce plném nejistot
neocitne nikdo z nich bez příjmů, to stojí. A nutno podotknout, že ta jistota
se vrátí i ekonomicky, protože jak říká již zmiňovaný Filip Matějka „nejistota
způsobuje polovinu ekonomického propadu“. Pokud by se náhodou pandemii
nepodařilo zkrotit do konce tohoto roku, v což samozřejmě všichni doufáme,
bylo by možné zvážit zavedení základního příjmu v podobných konturách pro
rok 2022. A na konci roku bychom si mohli říci, zdali by nakonec nemělo smysl základní příjem
v nějaké podobě, byť třeba v nižší výši, zachovat.
Autor
článku je právníkem v oblasti
daňového práva.
7366
Diskuse