O problému transsexuality

29. 6. 2021

čas čtení 13 minut
Nechci ani tolik reagovat na Zemanův hulvátský výrok - v podstatě by asi podle něho měl chtít také nechat stíhat osoby, které se pokusí o sebevraždu, posmrtně sebevrahy a osoby, které se sebepoškozuji kvůli psychickým problémům.... K čemž si nemůžu odpustit, říci, že ponižování a napadání takových lidí, které se zdá se objevuje čím dál častěji, považuji za naprosto odporné a nelidské... ale zpět k tématu, píše Jiří Tunkl.

Mám nějaké omezené neformální vzdělání v sexuologii (poznal jsem důvěrně oběť sexuálního predátora a skrz ní profesionální sexuoložku -  při té příležitosti jsem využil, podobně jako u psychiatra a psychologů, možnosti si půjčit a pročíst knihy, které má k dispozici ve své ordinaci. A jak je asi mé povaze vlastní, stihl jsem přečíst už asi tak 2/3 její knihovny...)

 

Nejsem samozřejmě vystudovaný lékař a můj názor je tedy stále jen laický, nicméně se shoduje s jejím i s několika dalšími lékaři, snad i většinou autorů odborných textů a i psychology. Berte ale, co budu psát jen jako názor.

Transsexualita samozřejmě existuje a objektivně vzato se dá i diagnostikovat na základě provedení zobrazovacích metod mozku, kde na základě vyšetření jistého centra v hypothalamu je možné určit zda je osoba transsexuální. Můžu to popsat přesněji za použití latinských výrazů, nicméně jednoduše řečeno to centrum vypadá u mužů a u žen jinak a u transsexuálů je to obráceně, než odpovídá jejich fyzickému vrozenému pohlaví....

V těchto případech nijak nezpochybňuji nárok transsexuálů na operaci změny pohlaví.

Mimochodem, pan Cvek se ve svém článku mýlí, zákrok sice je z většiny hrazen zdravotními pojišťovnami, ale nikoliv zcela, ti lidé si na to musí doplácet a částky, které na to musí vydat, jdou do desítek tisíc korun. Je to úmyslně proto, aby je systém odradil od té operace. U osob, u kterých by se opravdu prokázalo výše zmíněné na základě vyšetření, s tím naprosto nesouhlasím a jsem názoru, že taková operace by měla být hrazena plně.

Jenže.... problém je, že ne všechny osoby, které žádají o změnu pohlaví a považují se za transsexuály, toto splňují. Uvedené vyšetření se v ČR snad ani vůbec neprovádí, nebo to tak bylo aspoň před pár lety a pochybuji, že se situace moc změnila .. z prostého důvodu - je velmi drahé a samo stojí také až několik desítek tisíc korun a nejspíš ho stále, jako předtím, ani pojišťovny nehradí a mám podezření, že technika v ČR je na to zastaralá a ne mnoho pracovišť to stále dokáže provést. Snad je nám útěchou, že jiné země jsou na tom podobně....

Nevim o tom, jestli existují nějaké studie nebo alespoň seriózní odhady, které by dokázaly říct, kolik procent, alespoň přibližně, těchto osob s poruchou sexuální identity, skutečně je biologicky transsexuály a narodilo se tak.

Existuje totiž ještě a tohle je velmi důležité, jev, který se zdá se mnohem více týká "transsexuálů" male-to-female, kdy osoba která projde traumatem, zejména v dětství a mnohdy sexuálního charakteru, reaguje tak, že jako součást posttraumatickeho syndromu chce podstoupit změnu pohlaví, protože se chce stát někým jiným, aby takto snížila vlastní mnohdy až nenávist k sobě samému a pocity viny za viktimizaci a trauma (bohužel naše společnost, na rozdíl od žen, kde už se situace zlepšila, muže v případě viktimizace dále sekundární ponižuje a viní za to, že je jeho vina pokud byl napaden, že se neubránil a tím ho traumatizuje dále - nemluvě o tom, že třeba specificky u sexuálně zneužitých chlapců existuje předsudek, že sami se stanou sexuálními predátory, což má za následek, že je okolí místo pomoci odvrhne a skončí na okraji společnosti a jak mi vysvětloval jeden psychoterapeut, který má v této oblasti zkušenosti, tímto zacházením jako společnost jen docílíme toho, že opravdu část z nich tuto roli, která je jim předhozena, až vnucena,  přijme a stane se jimi doopravdy a vzniká tak sebenaplnujici se proroctví, které se ještě v bludném kruhu generaci po generaci opakuje.... A zbytečně, protože pokud by jim byla poskytnuta péče, což se ale neděje, nedocházelo by k tomu, jak to tvrdí nejen ten odborník, ale i jiní autoři).

Uvedeny jev "demaskulinizace", který i ten psychoterapeut popisoval, a který je mnohonásobně častější než efekt vzniku sexuálního predátora, naznačuje, že traumatizovaní muži mnohdy přestanou vnímat sebe jako muže a vnímat sebe jako schopné vykonávat "tradiční" mužskou roli, u níž společnost, což si musíme přiznat, od mužů stále očekává jistou dominanci a asertivitu a takoví týraní muži, vnitřně, asi podvědomě, přesvědčení, že ji nejsou schopni vykonávat, v mírnější podobě se stávají "homosexuály" a v dalším stupni i transsexuály.
Poznal jsem dokonce ženu, která se narodila fyzicky jako mužské pohlaví, byla týráné dítě a teď je dokonce ještě navíc lesbička, což může být až třetí? stupeň. Přemýšlel jsem, jak by to bylo, pokud by nebyla týrána. Nikdy to nezjistím. Ostatně není velké tajemství, že část lesbiček jsou týráné ženy.

Toto velmi neveselé téma je třeba dovést k tomu, co je hlavním důvodem, proč tohle píšu. Hodně těch sexuologu a psychologů tvrdí, že tyto traumatizovane děti není žádoucí posílat na operaci změny pohlaví, ale poskytnout jim terapeutickou podporu. Je to však velmi problematické. Psychologická podpora v těchto případech často selhává - mnohdy plošně kvůli nedostatku financí a její nedostupnosti a u těchto osob s poruchou sexuální identity hrozí riziko sebevraždy, protože se u nich vyskytují suicidialni tendence, ale i agresivita i v jakékoli reakci na upozornění na možnost, že jsou obětí tohoto posttraumatickeho syndromu, který fakticky ve všech případech naprosto popírají.

A ve své mnohdy asi až kognitivní disonanci žijí v popření jen vůbec uznání této možnosti a existence tohoto syndromu všeobecně a tvrdí o sobě, že jsou jinak v pořádku a napadají kohokoli, kdo zmíněnou úvahu nejen u konkrétní osoby, ale dokonce i jako všeobecný jev někde uvede. Je ale také pravda, že změna přesvědčení o své sexuální identitě v takových případech probíhá podvědomě a věda tomu dokonale nerozumí. Netvrdím o sobě že já bych tomu rozuměl sám po přečtení několika knih.  Přesné určení dle vyšetření mozku také opravdu u všech případů není možné - technicky zaostáváme.

Příkladem takové osoby, byť extrémním, ale ve své podstatě ne až tak přehnaným, je postava vraha Buffalo Billa ve filmu Mlčení jehňátek. Jak správně tam Lecter říká, není to transsexuál, ale týráné dítě, které nenávidí sebe i jiné a chce být někým jiným. Ta postava je trochu karikaturická, nicméně nepřekvapuje, že film skrze ni vyvolal protesty transsexualnich osob a organizací, i když i jeho tvůrci výslovně říkají, že to transsexuál není a dílo nelze brát jako film na toto téma.

Lékaři mají etický problém schvalovat pro osoby, u nichž mají podezření na tento syndrom(?),  operaci změny pohlaví, protože je nevratná a dochází k sterilizaci osoby. Je možné, že Zeman na to narážel, i když o tom dost pochybuji. I nejrůznější osoby zabývající se duševním zdravím jsou si této kontroverze vědomy, ale fakticky ji nikdo neřeší, protože existuje, jak pan Molič ve svém komentáři správně poukazuje, kulturní válka o lgbt menšinu, která ji asi opravdu moc nepomáhá, protože kromě obav z pogromu, které on uvádí, vede k tomu, že vážné problémy na úrovni vědy  se neřeší a neustále se jen všichni bohužel uráží a obviňují z homofobie, transfobie...,na druhé straně prosazování pedofilie (ať už si pod tím jde představit cokoli, odborně je to něco jiného, než je názor veřejnosti), kazení mládeže a já nevím čeho....

Vratím se ale k tomuto konkrétnímu problému. I kvůli právě uvedenému je těžké hledat nějaké řešení, již jsem slyšel o případu, kdy osoba (m-to-f)  podstoupila operaci změny pohlaví, aby následně po nějaké době a asi i nějaké době terapie došla k tomu, že to vlastně nepotřebovala a že toho lituje, takových případů je více, ale objektivně nejsou asi časté. Četl jsem o případech osob, které svou sexuální identitu změnily několikrát a to vyvolává otázku, jak by vlastně někdo takový vůbec mohl být transsexualem. Na druhé straně sám souhlasím s tvrzením, že se svým tělem si můžeme dělat do určité míry, co chceme, a nesouhlasím se Zemanem, že by si tímto lidé chtěli a měli ublížit a mnohem více, více než u potratu, kde je postižen i plod, respektuji, pokud se k takovému kroku nějaká osoba sama rozhodne. Nejsem si ale úplně jistý, zda a do jaké míry a za jakých podmínek by měl být na rozdíl od pravých transsexuálů hrazen z veřejných peněz daňovych poplatníků a zda má takové řešení být preferované.

Hlavní problém, který v tom spatřují lékaři a zdá se, že i osoby věřící, je jeho nevratnost a ztráta přirozené schopnosti mít potomky, je možné že v budoucnu bude možné změnu pohlaví provést včetně vnitřních orgánů, nebo dokonce nějak vratně, ale zatím nic takového není na pořadu dne. Na druhé straně jsem si vědom, že empiricky ověřeno je to nejfunkčnejší řešení, které pomůže a jsem si vědom rizika sebevražd v případě jeho odmítání a sám nesouhlasím s jistou nechvalně proslulou, ale i jinými respektovanou, lekařkou, která tvrdí, že tato operace by měla být až posledním řešením.

Také je problém v otázce oné efektivity a správnosti řešení. Zdá se, že ta operace opravdu pomůže vždy, ale na rozdíl od skutečných transsexuálu, u traumatizovaných  osob docílí pouze individuálně různě velkého snížení psychických problémů. Nabízí se etická otázka, jestli je takové řešení správné za situace, kdy terapie by mohly a měly dosáhnout toho, že psychické problémy budou sníženy objektivně více a nedojde ke ztrátě reprodukčních funkcí. Problém je však v jejich dlouhodobém charakteru, nutnosti délky léčby, než dojde k pozitivní změně a jejich objektivním všeobecnému nedostatku (i u jiných diagnóz), což je asi ještě mnohem větší problém než dilema s operacemi změn pohlaví.

Neznám jednoznačnou odpověď na tuto otázku, jsem jen laik, jakkoli se můj názor shoduje s názory odborníků, kteří se však mnohdy bojí sami ho vyjádřit nahlas z obav o obvinění z transfobie a z verbálních útoků na svou osobu, ale také z toho, že poskytnou argumentační zbraň (nejen) radikální pravici, která ji zneužije k útokům na lgbt osoby a potažmo jako masáž na většinové obyvatelstvo k útokům na jakékoli zbytky levice a imaginární nepřátele rodinných hodnot (které ale sama(i)  pošlapává(me) mnohem více tím že fakticky nutí(me) ženy pracovat do vysokých měsíců těhotenství a žene(me) osobu, která dítě vychovává bez rozdílu pohlaví, orientace a čehokoli zpět do práce systémem, který ji k tomu finančně motivuje, což u dětí pak mnohonásobně zvyšuje pravděpodobnost vzniku depresi, úzkostných poruch apod v dospělosti - velmi závažné téma, které se ve společnosti vůbec neřeší....)

Myslím, že by bylo žádoucí nějakým velmi citlivým způsobem tuto diskuzi opravdu otevřít - tak, aby ji nemohli zneužít různí Klausové, ale hlavně tak, že by mohla vést ke kvalitnější léčbě těchto osob a možná i v nejlepším případě zmírnit existující rozdělení společnosti na dva neposlouchajici se tábory a dokonce získat pro takové lidi více soucitu a empatie. Potřebují to, stejně jako všichni ostatní.

 

0
Vytisknout
3187

Diskuse

Obsah vydání | 2. 7. 2021