Hořké poučení z Afghánistánu

21. 7. 2021

čas čtení 5 minut
  • Západ nemůže "zachraňovat" lidi na druhém konci světa bez jejich vlastní účinné pomoci. 

"Tuhle válku nikdy nemůžeme vyhrát. Afghánci vědí, že na rozdíl od Talibánu zde nezůstaneme." To mi důvěrně sdělil jeden z mých studentů, vysoký francouzský důstojník, který se právě vrátil z mise NATO v Kábulu, když jsem v roce 2009 přednášel na Harvard University, napsal politolog Dominique Moïsi.

V těchto dnech jsem na něj hodně myslel, když se struktura vybudovaná USA a jejich spojenci v Afghánistánu hroutí jako domeček z karet. Talibán je od Kábulu, co by kamenem dohodil. Situace šokujícím způsobem připomíná hromadění severovietnamských jednotek kolem Saigonu v roce 1975. Ať už afghánská vláda tvrdí cokoliv, Talibán zabírá území rychleji, než předpokládali i ti nejpesimističtější pozorovatelé.

Více než tisíc afghánských vojáků zběhl a ponechal za sebou zbraně a vybavení, aby hledal záchranu v Tádžikistánu. Jak by mohli odolat odhodlanému Talibánu bez americké nadvlády ve vzduchu nebo zpravodajské podpory? Ztratili odvahu ještě dříve, než prohráli na bojišti.

Zdá se, že Afghánistán zase jednou dokazuje, že je právem nazýván "hřbitovem impérií". Kdo bude další? Přijdou po Řecích, Mongolech, Britech, Sovětech a Američanech Číňané? Zatímco se USA stahují, Peking hledí na Afghánistán se směsí chuti a úzkosti. Spojené státy organizují stahování na pozadí únavy a nezájmu. Tato země se vzdaluje širšímu Střednímu východu, který ji v posledních dvaceti letech mnoho stál, ale přinesl jí jen málo.

Nový parvenu Čína má v úmyslu převzít místo uprázdněné USA, zatímco se snaží vyhnout stejným chybám. Dokáže Čína uskutečnit své ambice? Má na výběr? Pokud Afghánistán propadne chaosu, může se stát vážnou překážkou stabilní a bezpečné "Hedvábné stezky". Kromě toho, že hrají roli základny protizápadních teroristů, muslimští fundamentalisté v Kábulu mohou chtít také podpořit Ujgury v Číně.

Obnovit Afghánistán prostřednictvím Pákistánu a s Talibánem jako prostředníkem dodávek humanitární pomoci vypadá jako lepší možnost. Ale je to proveditelné bez vojenské přítomnosti? Může spousta peněz zabránit prolévání čínské krve? Nebo Čínu čeká zkušenost s tím, jaká je cena moci?

Vzhledem k tomu, že v roce 2000 vydala Čína studii o německé zahraniční politice v letech 1870-1914, zdá se, že se drží špatného modelu.

Intervencionistické politiky byly od konce 2, světové války neustále v permanenci, toto období však lze rozdělit na tři fáze.

Během studené války vojenské vměšování bývalých koloniálních a nových imperialistických mocností, především SSSR, probíhalo ve stínu jaderných zbraní. Každá ze stran se pokoušela rozšířit svůj vliv od Afriky po Blízký východ, přes Latinskou a Střední Ameriku až po Asii. Výsledné mocenské střety často vedly k válkám vedeným skrze prostředníky ("proxy" wars).

S koncem studené války už mír nebyl nemožný a válka se stala méně pravděpodobnou. V 90. letech selhání Západu při zabránění genocidě ve Rwandě nebo masakrům na Balkáně poskytla nový prostor intervencionistickým instinktům. Poté se "povinnost vměšovat se" stala tavícím kotlem soucitu a empatie, postkoloniálního romantismu nebo národních ambicí.

Po 11. září 2001 byla ochrana lidí před despotismem a barbarstvím stále více považována za způsob, jak chránit samy sebe. S demokracií jsme přinesli mír. Nicméně toto nové nadšení pro intervencionismus přehlédlo zásadní poučení: Nemůžete lidi zachránit bez jejich vlastní pomoci. Pro mnohé jsou výrazné "vedlejší škody" způsobené civilistům známkou toho, že jejich život neváží tolik, jako životy údajných osvoboditelů.

V roce 2021 porážka Západu v Afghánistánu a - řekněme to otevřeně - selhání Francouzů v Sahelu otevírají třetí kapitolu v dějinách intervencí. Tato kapitola připomíná uspořádání po vietnamské válce, ale zahrnuje radikálně nový prvek: Příchod klíčového hráče v podobě Číny.

Selhání Američanů je o to tragičtější, že Afghánistán dosáhl v posledních dvou dekádách nepopiratelného pokroku, zejména pokud jde o vzdělání a práva žen. Ty se stanou hlavní obětí měnících se amerických priorit a touhy ukončit nešťastné dobrodružství.

Kromě afghánských žen je tu také 120 000 překladatelů a jejich rodin, které v minulých letech podporovaly spojence. Opustit je znamená odsoudit je k jisté smrti. Je naší morální povinností poskytnout jim azyl a pomoc. Neslavný odchod nezbytně nemusí být ještě i ostudný.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
2002

Diskuse

Obsah vydání | 23. 7. 2021