Saúdsko-íránské détente a jeho regionální důsledky
16. 3. 2023
čas čtení
6 minut
Saúdská Arábie a Írán 10. března oznámily dohodu o
obnovení dvoustranných vztahů. To je dobrá zpráva. Dohoda vznikla díky potřebě
a přání: saúdsko-íránské potřebě ukončit konflikt, který se ukázal jako
nákladný a toxický pro oba národy a katastrofální pro Blízký východ - a čínské
touze hrát si na dohazovače, zaplnit strategickou mezeru po Spojených státech a
Rusku a prokázat důvěryhodnost globálního partnera, píše Marwan Bishara na webu
Al-Džazíry.
Skutečnost, že dohoda byla podepsána po dvou letech
obtížných jednání, je velkým příslibem. Neočekávejte však, že se z dlouholetých
arcirivalů po normalizaci diplomatických vztahů stanou archandělé. Stále
přetrvává velká nedůvěra a příliš mnoho třecích ploch, které je třeba řešit a
vyřešit.
Obnovené saúdsko-íránské vztahy se mohou proměnit ve
sňatek z rozumu, který se bude řídit národními zájmy a bude formován politickým a
ekonomickým kalkulem. Nebo se může stát sňatkem, který bude narušen rozdílnými
ideologickými a regionálními programy.
Rijád a Teherán se dohodly na reaktivaci dohod o
spolupráci a bezpečnosti podepsaných v roce 1998, respektive 2001, ale návrat
ke statu quo z 90. let je po tuctu let nepřátelství náročný, ne-li
nepravděpodobný.
Jejich zástupné konflikty se sektářským podtextem jsou
totiž naprosto zničující, podkopávají bezpečnost obou zemí, ochromují jejich
ekonomiky a rozdělují jejich společnosti. Trpěli přitom Jemenci, Syřané, Iráčané,
Libanonci a Bahrajnci.
Proto cesta vpřed není pro obě regionální mocnosti cestou
zpět. Ve světle nového a komplikovaného regionálního řádu - či spíše nepořádku
-, který pomohly vytvořit, musí obě země vytyčit novou a udržitelnou cestu
vpřed, která bude sloužit jejich národním zájmům i zájmům jejich sousedů.
To jest, že se zdrží vzájemného zasahování do svých
záležitostí, plýtvání bohatstvím na podkopávání jiných blízkovýchodních
společností a zapojení se do nákladných závodů ve zbrojení.
Stejně jako ostatní národy by Íránci a Saúdové chtěli, aby
jejich vůdci zaměřili svou pozornost na domácí záležitosti, nikoli na
zahraniční dobrodružství; usilovali o demokratickou harmonii doma namísto
šíření anarchie v zahraničí.
Nová cesta vpřed je příležitostí ke snížení napětí,
zmírnění škod a odškodnění sousedů za škody, které jim byly způsobeny. Je
skutečně morální povinností obou na ropu bohatých zemí pomoci Syřanům, Jemencům
a dalším obětem zástupných konfliktů. Pomoci by měly také Čína a Západ.
Rijád a Teherán nyní musí zaujmout společný a pevný postoj k zahraničnímu vměšování, zejména k západní podpoře izraelského
kolonialismu a apartheidu - podle očekávání jediné země, která se otevřeně
postavila proti novému détente v Perském zálivu, které je nepochybně odhodlána
sabotovat.
Musí také odmítnout všechny pokusy světových mocností
zasahovat přímo nebo prostřednictvím proxy sil na Blízkém východě. To se týká i
Číny.
Peking, který se stal zprostředkovatelem dohody mezi
Rijádem a Teheránem, se zároveň stal největším vítězem nové dohody. Získá tak
větší důvěryhodnost a prestiž jako zodpovědný globální hráč, který pomohl
vyřešit komplikovaný konflikt v náročném regionu považovaném za součást vlivu
USA.
Navíc Čína jako sponzor bude pravděpodobně chtít být aktivní, aby mohla dohlédnout na proces usmíření a normalizace, což jí umožní
lepší přístup k regionu bohatému na ropu, který potřebuje k dlouhodobému
pohánění své ekonomiky a armády. Jinými slovy, na rozdíl od jiných regionálních
zprostředkování, která přišla sponzory draho, by tato dohoda mohla být pro Čínu
výhodná, a to na úkor jejího globálního rivala - USA.
Bidenova administrativa sice uvítala deeskalaci v Perském
zálivu, která by podle ní mohla pomoci ukončit válku v Jemenu, ale zároveň nedokáže
skrýt svůj hněv a zklamání. A to zejména proto, že se Pekingu podařilo prosadit
diplomatický průlom na Blízkém východě poté, co se Washington pokusil
zablokovat jeho zprostředkování mezi Ruskem a Ukrajinou.
Úsměv na rtech USA nedokáže skrýt skřípění zubů, protože
Čína podkopává americké plány na rozšíření tzv. Abrahámovských dohod o Saúdskou
Arábii nebo na uvalení nové jaderné dohody na Írán prostřednictvím sankcí a
regionálního tlaku. Ačkoli je ještě příliš brzy na to, aby se takto dalo
hovořit, dohoda podporovaná Čínou může zhatit americko-izraelský plán na polarizaci
regionu ve prospěch proizraelského a protiíránského bloku.
Na druhou stranu se Saúdská Arábie nehodlá obrátit
zády k USA. Ve vojenských a hospodářských záležitostech je na Washingtonu
příliš závislá. Stejně jako ostatní velcí i malí regionální aktéři se však i
Rijád chystá vydat hybridní cestou a pouze přidává do svého diplomatického mixu
další vztah, jehož cílem je zajistit především své vlastní zájmy.
Stejně postupuje i Írán, který již navázal vztahy s Ruskem a
Čínou. Je možné, že do této směsice přidá i Spojené státy, pokud
budou souhlasit se zrušením sankcí a uzavřením spravedlivé jaderné dohody.
Jinými slovy, saúdsko-íránská dohoda je známkou měnícího
se regionu a měnící se geopolitiky.
Celý článek v angličtině ZDE
5648
Diskuse