Britské listy plně závisejí na finančních příspěvcích čtenářů. Prosíme, přispějte. ➥

Minulost, současnost a budoucnost: Když se legitimní antikomunismus stává nebezpečím pro českou demokracii

12. 8. 2023 / Muriel Blaive

čas čtení 14 minut

Jan Čulík ve svém nedávném článku v Britských listech, který byl sám reakcí na obhajobu nominace Josefa Baxy na ústavního soudce od Borise Cveka rovněž v Britských listech, laskavě připomněl můj výzkum v Českých Velenicích. V něm jsem poukázala na to, že i v lokalizované, extrémní verzi komunistické diktatury našel režim určité způsoby, jak vyjít vstříc potřebám dělníků: ti se mohli koupat v biotopovém koupališti umístěném uprostřed pohraničního zakázaného pásma v exotické krajině strážních věží a ozbrojených pohraničníků, stejně jako směli sbírat houby a borůvky uprostřed týchž ozbrojených příslušníků Pohraniční stráže, zatímco nepřátelé socialismu se patrně museli na cestě za svobodou mezi nimi plahočit.

Tato pozoruhodná výjimka byla odůvodněna potřebou režimu podpořit ve svůj prospěch veřejné mínění nad rámec obvyklých projevů síly a represe. Na druhé straně Jan Čulík také zdůraznil, že některé profese byly za normalizace nenapravitelně zdiskreditovány, mezi nimi i profese soudce, vojáka, prokurátora a policisty, takže jistá tolerance vůči „společenské smlouvě“ zde nachází své meze. Chování příslušníků těchto profesí, napsal, „ukazuje, že jsou schopny spolupracovat s jakýmkoli režimem.“

„Skutečnost je vždy složitější“

To je samozřejmě do jisté míry pravda a těžko s tím nesouhlasit. A přesto. Stejně jako mnohdy si dovolím tvrdit, že věci nemusejí být tak černobílé. Jak praví samotné motto Britských listů: „Skutečnost je vždy složitější.“ Napadá mě nemálo jedinců, kteří, pokud mohu soudit a odhlédnu-li od zjevného rekonstrukčního zaujetí (realitu jejich minulého chování není z dnešního pohledu snadné posoudit), zřejmě zůstali slušnými lidmi bez ohledu na svou profesi a dobu, v níž ji vykonávali. Například na nádraží v Českých Velenicích, instituci obzvlášť drsné a policejně střežené, protože šlo o poslední zastávku před železnou oponou, zůstal přednosta stanice, který ji vedl před rokem 1989, samozřejmě člen strany, na svém místě i po roce 2010, a to nikoli proto, že by byl režimem dosazeným aparátčíkem, ale proto, že to byl skutečně příjemný člověk a zaměstnanci oblíbený a respektovaný šéf. Ano, byl dosazený režimem, ale po roce 1989 byl svými zaměstnanci svobodně zvolen a pak znovu zvolen. To, jak mi předal klíče od své kanceláře, abych v ní mohla zůstat sama a studovat archivy po pracovní době, nebylo zrovna chování někoho, kdo se má za co stydět. Věděl v době svého jmenování, co režim v padesátých letech provedl? Ujistil mě, že ne. Je to pravda? To samozřejmě nemohu říci. Mohu jen sdělit, že v roce 1990, kdy už v Československu nebyly prvomájové průvody, se hrdě vydal do prvomájového průvodu ve Vídni, což zřejmě svědčí o tom, že zastával skutečné levicové ideály. Jako mnoho komunistů, kteří se před rokem 1989 angažovali ve veřejné sféře, zůstal i po roce 1989 ve straně a pokračoval v angažmá v městském zastupitelstvu. Odstoupil až v roce 1992, poněkud znechucen novým kapitalistickým mentálním běsněním.

Ale ani funkce přednosty stanice nepatřila k těm kompromitovaným povoláním, o nichž se Jan Čulík zmiňuje. Nevadí: shodou okolností jsem vedla rozhovor i s bývalým policistou Vladimírem Dzurem. Proč se v osmdesátých letech stal kriminalistou? Protože chtěl chytat zločince. To snad není zavrženíhodný cíl – i v diktatuře si společnost může přát, aby v ní nepobíhali vrazi. Zopakujme si cyklus otázek: věděl v době svého jmenování, co režim v padesátých letech prováděl? Ujistil mě, že ne. Je to pravda? To samozřejmě nemohu říci. Mohu však říci, že ačkoli byl povinně členem strany, byl režimem jmenován a patřil k represivnímu aparátu (i když represe nepatřily k jeho vlastnímu každodennímu profesnímu zařazení), udělal po roce 1989 velkolepou a zaslouženou kariéru jako jeden z nejvýznamnějších představitelů České republiky v mezinárodních policejních a soudních institucích: po službě v Interpolu se stal jediným českým vyšetřovatelem u Mezinárodního trestního soudu pro bývalou Jugoslávii, poté pokračoval v kariéře v OSN.

Pochopitelně nemůže nově vzniklá demokracie ze vzduchu vykouzlit nezaujaté policisty a soudce. Nové, demokratické policejní a justiční složky po roce 1989 musely být nejprve vytvořeny z policistů a soudců komunistického režimu. Na okraj dodejme, že pan Dzuro nebyl povolán do služby k udržování pořádku v pražských ulicích večer 17. listopadu 1989 ani předtím ani ve dnech následujících, přestože jeho kriminální policie byla v pohotovosti. Mohlo se to však stát. Co by v té situaci udělal? Jeho kariéra mohla být poté úplně jiná. Dělá to z něj potenciálně špatného člověka? To je celá otázka. Má orientační odpověď zní, že i mezi policisty pravděpodobně byli slušní lidé, stejně jako i mezi disidenty pravděpodobně byly i nepoctivé postavy. Lidstvo si ne vždy vybírá strany a náhoda může skutečně změnit lidské osudy oběma směry. Myslím, že to byl Václav Havel, kdo tvrdil, že disidentem se člověk může stát i pouhou náhodou, jako důsledek souhry okolností.

Z těchto osobních, konkrétních příkladů můžeme vyvodit jedno pravidlo, že celkové soudy o skupině lidí mohou být obecně pravdivé, ale ne vždy platí pro jednotlivce, takže riziko nespravedlnosti v tomto předem daném kolektivním soudu je reálné. Příkladů je v historii vyrovnávání se s komunistickou minulostí v Česku po roce 1989 mnoho. Nejnápadnějším z nich je Cibulkův seznam z roku 1992, neoficiální seznam bývalých spolupracovníků tajné policie propašovaný z archivu ministerstva vnitra. Ano, je pravda, že velká část, pravděpodobně většina osob na tomto seznamu byla bývalými spolupracovníky StB. V mnoha případech byla hanba, kterou tito lidé zažili, když viděli své jméno na nyní zveřejněném seznamu, jedinou odplatou, s níž se kdy setkali, a pravděpodobně dostali, co si zasloužili. Existují však dvě výhrady: ne všichni lidé na seznamu byli „vinni“; a ne všichni lidé, kteří na seznamu *nebyli*, byli nevinní. A abych dokončila odpověď Janu Čulíkovi: kdo z nás si může být naprosto jistý, že by nikdy s žádným režimem nespolupracoval?

Pokrytectví antikomunistů

Zde vstupuje na scénu pokrytectví jako hlavní postava příběhu. Je docela zábavné zamyslet se nad osobní dráhou nejvýznamnějších českých antikomunistů a hlavních nositelů ponaučení. Vezměme si například Eduarda Stehlíka, předsedu rady ÚSTR, který před revolucí vystudoval ruštinu a stal se zaměstnancem Vojenského historického ústavu. Vezměme si Naděždu Kavalírovou, dlouholetý symbol antikomunismu, rovněž bývalou předsedkyni rady ÚSTR jako představitelku Konfederace politických vězňů, jejíž manžel byl členem komunistické strany. Vezměme si miláčka antikomunistických médií Petra Blažka, který byl navzdory svému mladému věku (v roce 1989 mu bylo 16 let) již členem Svazu socialistické mládeže. Vezměme si zakladatele a prvního ředitele ÚSTR Pavla Žáčka i současnou členku rady a maják antikomunistického hnutí Moniku MacDonagh-Pajerovou, kteří oba před rokem 1989 studovali žurnalistiku. Není těžké si představit, jakou kariéru by tyto osobnosti mohly dělat, kdyby nedošlo k sametové revoluci. Pavel Žáček by možná skončil jako šéfredaktor Rudého práva, a ne jako ředitel ÚSTR, kdo ví. Podstatné zde je, že narativ těchto osobností o jejich vlastní morální integritě se nezakládá na jejich osobní odvaze, ale na pádu komunismu, pro který udělali málo nebo nic – zatímco nejméně se tím chlubili ti, kteří udělali opravdu hodně, jako Petr Uhl nebo Václav Havel, ale i jako malé ručičky, na které si historie nevzpomněla, ale které se proti režimu postavily svým každodenním způsobem bytí před rokem 1989, tedy skutečně stateční lidé. Všem našim antikomunistům je společná naprostá jistota, že jejich osobní případ je „výjimečný“. Je to míra sebestylizace, která může vyžadovat jen notnou dávku klopení očí. Jiní lidé se údajně nenapravitelně zkompromitovali a mohou být bez obav pranýřováni, ale u nich je to bezvýhradně „jiný příběh“.

Není to jiný příběh. Je to přesně příběh české společnosti za komunismu.

Aniž bychom věděli cokoli konkrétního o Josefu Baxovi a Robertu Fremrovi, můžeme obecně tvrdit, že špatný člověk za komunismu zůstává špatným člověkem i za kapitalismu. Jistě máme všichni zkušenost s osobností, o níž prostě víme, že by byla typem, který by nás udal StB, i kdyby v roce 1989 ani nebyla na světě. Takový typ osobnosti prostě je. Troufám si tvrdit, že s odstupem času, spíše než vynášet nutně mlhavé soudy o lidech za to, co krátce udělali či neudělali před rokem 1989, pokud ovšem není k dispozici průkazná dokumentace a jejich činy nejsou jednoznačně zavrženíhodné, máme nyní dostatek příležitostí posoudit, co udělali za těch 34 let od roku 1989, což je mnohem relevantnější – srov. životní dráhu Petra Pavla nebo Vladimíra Dzura. Žít v minulosti s sebou nese reálné nebezpečí ohrožení budoucnosti – a reprodukování mstivé komunistické mentality.

ÚSTR se stává veřejným nebezpečím

Je naprosto logické, že se Petr Pavel obrátil na ÚSTR, aby mu ústav poskytl expertízu o minulém angažmá budoucích soudců Ústavního soudu. K tomu by přece měly sloužit veřejné paměťové ústavy. Ale právě zde také vidíme závažnost vývoje ÚSTR od února 2022. Neslané-nemastné spory mezi příznivci ÚSTR v rubrikách Echa24 nebo na Facebooku jsou možná úsměvné, ale v tomto případě mají lidé v čele ÚSTRu reálný vliv a mohou významně přispět k zničení české demokracie, přesně tak, jak se to už děje v Polsku a Maďarsku. Nedávný spor o školní učebnici Soudobé dějiny tento znepokojivý trend ilustruje. Když jsem si přečetla odsudek Michala Klímy („Historie nemůže být herním polem manipulátorů, kteří si z ní vybírají, co je baví nebo co se jim hodí do jejich ideologického vidění světa“) a systémovou kritiku učebnice ze strany ÚSTR („Učebnice obsahuje zásadní chyby, o nichž není žádná pochybnost a jež mohou uvést nezletilé žáky a studenty, jimž je tato učebnice určena, v omyl“), musím se přiznat, že jsem na chvíli zapochybovala. Pokud by jen desetina z toho, co uváděli, byla pravda, byla by pedagogická hodnota učebnice skutečně pochybná. Ponechám stranou množství zavádějících a nepodstatných detailů, na které se ÚSTR odvolával, a soustředím se pouze na ústřední myšlenku Michala Klímy: učebnice údajně budí dojem, že schvaluje komunistický režim jako legitimní a dobrý.

Když jsem učebnici otevřela, musela jsem se smát. Nemělo by mě to překvapovat, přesto se nemohu ubránit fascinaci nad mírou historické fabulace, kterou se ÚSTR a Michal Klíma ve svých kritikách zabývají. Je to jedna z nejchytřejších učebnic, jaké jsem kdy viděla, ona si skutečně naprosto zaslouží mezinárodní cenu. Jak ráda bych ji jako středoškolačka měla! Je poutavá, reflexivní, zábavná, mísí osobní, politické a společenské zdroje, mikro- a makro-úroveň, vede čtenáře k tomu, aby si kladli otázky, nikoliv aby poskytovala hotové odpovědi. Ani vzdáleně nepodporuje komunismus, pouze se snaží o pochopení motivace tehdejších společenských aktérů, z nichž mnozí režim upřímně podporovali – a upřímně se mýlili. Nekulturní výpady Michala Klímy ukazují, že jsme opět u dlouhodobého nepochopení v české společnosti, co má znamenat pojem „revizionistické dějiny.“ Největším ideologickým úspěchem sebestylizovaných antikomunistů po roce 1989 je, že českou veřejnost přesvědčili, že klást otázky namísto papouškování hotových odpovědí se rovná popírání rozsahu nacistických či komunistických represí. Ještě jednou: není tomu tak. Být revizionistou znamená klást otázky, nikoli popírat represe.

Komunisté a antikomunisté jsou intelektuální dvojčata

Další věcí, kterou učebnice *ne*dělá, je to, že by předkládala seznam dat a jmen a politická moudra, která se mají studenti naučit nazpaměť. Není divu, že se antikomunistům učebnice nelíbí – dělá totiž pravý opak toho, co komunisté a ta jejich antikomunistická intelektuální dvojčata nedělají rádi: nutí lidi přemýšlet. Odmítnout její vydání a požadovat ministerskou expertízu, jako by tato kniha představovala veřejné ohrožení, je zlověstná šaráda a další zastrašovací manévr. Bylo by však chybou se tomu smát: ÚSTR se pomalu, ale jistě pokouší strhnout zemi na autoritářskou skluzavku směrem k režimu, v němž je dovoleno myslet si jen to, co je otištěno v oficiálních materiálech.

Protilátkou, která mě přivádí zpět k otázce nominace soudců Ústavního soudu, je začít vážně diskutovat o hranicích legitimního antikomunismu. Nedovedu si představit, že by dnes někdo chtěl v této zemi vrátit komunistický režim. V tomto smyslu jsme antikomunisty všichni. Ale ne každý instrumentalizuje legitimní přednost pro demokracii a svobodu k prosazování autoritářské agendy jiného druhu. Antikomunismus je také ideologie, která je koneckonců pro demokracii téměř stejně nebezpečná jako samotný komunismus.